Kočičí válečníci - věštba

5. kapitola - Stín se zvedá

Áchjo XD podívejte se na obsah a řekněte mi něco. Ano, všechny kapitoly kromě 2. začínají na S.
Tak ale co mám dělat, no... :3

Vzduchem se cosi mihlo. Bylo to mourovaté a ve tmě skoro neviditelné. Přesto šlo znát, kam to míří. Drobný kocour se hnal tou nejvyšší rychlostí jakou dokázal směrem tam, kam jakoby hrozivě pomalu padala bělostná léčitelka Měsíčních Borůvková tlapka. Jakoby jí sám osud chtěl tu hrůznou chvíli co nejvíce natáhnout.
A Javorová skvrna nedokázala nic jiného než strnule přihlížet a nechat se svírat pocitem bezmoci, mrazu a strachu.
Strachu o tu milou a přívětivou léčitelku. Vždy ochotnou cokoli udělat a komukoli poradit. Starší najednou pohltil neskutečný pocit viny, protože nikdy nedovolila pocitům, aby se zavděčily těm, co si to zaslouží. Snažívala se být milá, ale nikdy to nebylo ryze od srdce. A Borůvková tlapka si to zasloužila víc, než kdokoli jiný. Jenže teď už nebude příležitost jí to vynahradit. Nikdy.
Borůvková tlapka se neodvratně blížila k zemi. A potom taky dopadla. Její tělo se dotklo travnatého koberce a projela jím jakási nárazová vlna, která zavinila elegantní zvlnění bělostné srsti. Pokud se tak v oné chvíli vůbec dalo přemýšlet. Léčitelce se v okamžení zvrátily zorničky a oční víčka zapadla na své místo.
Javorové se šokem až zatmnělo před očima.
Potom se bílé tělo usadilo a chvíli vládlo hrobové ticho.
To přerušilo zadýchané zaúpění kocourka, který už dorazil ke svému cíli. Byl pohublý a poměrně malého vzrůstu. Jenže podle stavby těla Javorová usoudila, že se přesto jedná o dospělou kočku. Jeho srst se mourovatě leskla ve svitu měsíce.
Kocour smykem zastavil u zhrouceného těla Borůvkové a vyděšeným pohledem si jej prohlížel. Bylo znát strach, který se kolem něj vznášel. A taky náznak beznaděje. Chvíli jen otupěle zíral, nejspíš zdrcený vývojem událostí, a potom začal jednat. Nejdřív přiskočil ještě blíž a olízl bílé kočce čelo. Chvíli s jiskrou naděje v očích vyčkával, potom ale jeho výraz zbledl a on úzkostně strčil do těla čumáčkem.
Nic.
Javorová nevěděla, co je zač, ale nejspíš věděl co dělá. A ona stejně ještě málem nemohla ani cukat vousky. Neustále si v mysli přehrávala tu děsivou chvíli, kdy Plamenná hvězda udeřila tlapou. Potom děsivě dlouhá chvíle pádu. A léčitelčin smutný lesk v očích. Borůvková... je mrtvá! Jak to jen mohli Hvězdní dovolit...?
Mourek nyní napřáhl přední packy a jedním mírným nárazem překulil Borůvkovou na bok. Potom klesl na všechny čtyři a o něco intenzivněji zadrcal do koččina zátylku. A postupně přidával na síle. Urputně narážel hlavou Borůvkové do zad a nedbal na udivené pohledy ostatních. A tudíž i Javorové. Nikdo nechápal, co se děje.
Kocourek se na chvíli zarazil a v očích se mu zalesklo. Zda to bylo odhodlání, smutek či skutečné, slané slzy, to starší nepochytila. S posledním nárazem, který byl ze všech nejsilnější zavrtal svou tlamu do husté sněhové srsti a uvolnil se. Pevně sevřel víčka a potom se jeho čelist začala neznatelně pohybovat.
Javorová to poznala podle téměř nepostřehnutelně se chvějících chuchvalců bílé srsti v místě léčitelčiných lopatek.
Mourek něco říkal. Jenže slyšet to mohl nanejvýš tak Hvězdný klan, protože tichoučce šeptal.
Starší dlouhosrstá kočka jen mlčky přihlížela, když se jí do kožíšku jako jemné jarní paprsky začaly vmotávat kapičky deště. Jenže paprsky jarního slunce by byly příjemné. Tyto jen ledově mrazily a proto se Javorová bezděčně otřásla. Ani na moment ale nespustila oči z dvou koček ve stínu převisu Slunné skály.
A ani na moment nepřestala vysílat němé modlitby nahoru mezi hvězdy, aby vrátily Borůvkovou zpět.
Prosím...
A potom přišla, tak rychle jako pád do ledové vody nezkonalá úleva. Tělem se jí rozlila vlna bezbřehého tepla, protože tělo léčitelky se zachvělo a ona se nadmula a divoce rozkašlala. Nejdřív jen mocné cuky celým tělem, ale potom doslova záchvaty kašle a dávení.
Ale to hlavní bylo, že byla živá. Javorová sice nevěděla, jestli je Borůvková tlapka zdravá, ale živá byla.
Mourek, jakmile si uvědomil, co se stalo, začal neuvěřitelně rychle mrskat ocasem a olizovat jí uši, kdykoli se zastavila v kašlání. Starší nějak nedocházelo, čemu to pomůže, ale on si asi myslel své. Už sice dosáhl cíle,  ale zřejmě cítil, že musí ještě něco udělat.
Chvíli radování, která náhle zazářila ve vědomí Javorové a jiskřila tím nejveselejším tancem však přerušila černá kaňka, která se rozcákla přes texty radosti. Mohutné vřísknutí umlčelo veškerý hlahol a šepot i hlasitá slova, která se rozpoutala po léčitelčině procitnutí. Chundelatá kočka pocítila, jak se jí tělem rozlézá mráz a zmlkla, přestože její srdce stále divoce jásalo. Hromadily se v ní otázky.
Jak.... Borůvková žije! Hvězdy moje!
Může za to moje modlitba? Nebo se modlil ten mourek?
Javorové ale nebylo dopřano radosti, protože na klanovníky na louce padl temný stín a všechny lesklé pohledy se obrátily vstříc siluetě na špici Slunné skály. Starší musela cukavě přivírat víčka, aby jí do nich nestékaly proudy deště který se teď bujaře rozpršel.
A potom přišel děs.