Kočičí válečníci - věštba

37. kapitola - Jmenovací ceremoniály

Hromvou smršť poléval hřejivý pocit pýchy, když sledovala svá koťata, jak nedočkavě kulí očka a natahují krky, mezitímco se klan shromažďoval před troskami Skalky a Pruhový měsíc vyčkával na nejvyšším kameni, shlížejíce na svůj klan. Hned u paty onoho kamene seděl hrdě a vzpřímeně Sněžný dráp a rozhlížel se po táboře laskavým pohledem. 
Jestřáb si sedl opodál s nadšeně poskakující Růžičkou za zády a maliko klidněji vyhlížející Popílkou po boku. I pro tyto dvě kočičky byl tohle významný den. A Masce, vždycky tak chladné a nepřístupné, dnes po tlamičce taky hrál nepatrný spokojený úsměv. 
Bylo to tak. Všechna tato koťata a mladé kočky dnes zažijí Jmenovací ceremoniál, ať už se mají stát učedníky, nebo konečně, válečníky. Pruhový si moc dobře uvědomoval, že některé z nich měl jmenovat už dávno, ale napětí a hrozba sálající od Plamenné hvězdy a všechny jeho starosti mu nedovolily si na jednotlivé mladé udělat čas. A tak se stalo, že všichni zažijí hromadné jmenování dnes po východu měsíce. 
Ten čas právě nastal a tak velitel svolal klan. Hromová pohlédla na jeho mourovatý kožich, lesknoucí se ve svitu skoroúplňku a v tu ránu jí polil smutek, když jí pohled sklouzl na sutiny pod ním.
Tam, pod tíhou celé Skalky, našlo smrt jedno z jejích nebohých koťátek. Tichá přišla o svůj křehký život poté, co do Skalky uhodil blesk a uvěznil ji i s koťaty pod sutinami. Oběma jejím synům se díky Hvězdnému klanu nic nestalo, ale Tichou už nikdo zachránit nedokázal. Zatlačila slzy, které se jí začaly tvořit pod víčky náhle zavřených očí. Nikdy svou dceru nepřestala milovat, nikdy na ni nezapomněla. Ale Tichá teď doháněla to co ztratila tady v lese, nahoře s Hvězdným klanem. Měla se tam dobře. Matka pohlédla vzhůru a v očích se jí zaleskla Stříbrná kožešina. Představila si své koťátko prohánějící se v té nádherné změti svítivých hvězd a zapředla. Tohle pro ni byla jediná útěcha.
Pruhový měsíc promluvil a ona sklonila hlavu. teď nechtěla truchlit, ne v tak důležitý den pro svá zbylá koťata, Kořínka a Losíka.
V koutu mysli se jí ale zrodila pochybnost. Kořínek byl velice hodný a chytrý kocourek, ale nebyl to bojovník, ani rozený lovec. Měla strach, jestli na něj navzdory jeho věku není příliš brzy. Ale velitel rozhodl. Nezbývalo jí, než jeho rozhodnutí přijmout. 
"Kočky Měsíčního klanu." Zvolal. "Svolal jsem vás kvůli jedné moc důležité události, která se měla stát už dřív, ale nepokoje v lese mi to nedovolily. A tak dnes prosím naše učedníky, Popílku, Růžičku a Masku, aby předstoupili."
Růžička téměř okamžitě napjatě vystřelila, v polodřepu stanula pod Troskami a vzhlédla vzhůru, Popílka s Maskou šly vedle sebe malinko klidněji. Oběma jim ale oči zářily nadšením a radostí. Pruhový měsíc seskočil na zem vedle tří učedníků a podíval se na Popílku. 
"Popílko, jako učednice jsi překypovala neskutečným odhodlání se učit a poznávat nové věci. Jsi hrdá a odvážná a prokázala jsi, že našemu klanu budeš dobrou válečnící. Hvězdný klan tě schvaluje jako válečnici a uděluje ti válečnické jméno Popelavá labuť." Popílka se prudce nadechla, zavřela oči a nechala velitele, aby se dotkl čumáčkem jejího čela. Poté od nové válečnice odstoupil a otočil se na Masku, nechávajíce šedivou kočičku samotnou s  jejím novým jménem.
"Masko, jako učednice jsi nám všem ukázala, že dokážeš být velmi zatvrzelá, dotahuješ věci do konce, jsi rváč a nebojíš se postavit za správnou věc. To jsou všechno vlastnosti, které z tebe udělají dobrou válečnici. Hvězdný klan tě schvaluje jako válečnici Měsíčního klanu a uděluje ti tvé nové jméno Temná maska." Pruhový se opět dotkl koččina čela a když se odtáhl, Maska uctivě sklonila hlavu a zachvěla se vzrušením.
Pruhový měsíc přistoupil k Růžičce, která sebou cukala od hlavy až k patě a očka jí zářila takovým nadšením, až se velitel musel usmát. "Růžičko, ty jsi jako učednice ukázala, že jsi nadšená, veselá, nechybí ti optimismus a máš ráda dobrodružství. Neboj se poslouchat své srdce a bude z tebe vynikající válečnice. Hvězdný klan tě schvaluje jako válečnici a dává ti válečnické jméno Dračí růže." I nyní se dotkl čela novopečené válečnice a ta radostí nadskočila, ale nechala očka zavřená, až dokud Pruhový měsíc opět neodstoupil.
Mourovatý velitel vzhlédl na klan a zvolal: "Pozrdavte nové válečníky Měsíčního klanu!"
A všichni válečníci začali sborově provolávat tři nová jména a kočky stanoucí před klanem se div nerozpustily radostí. Hromová se musela usmívat a připojila svůj hlas k ostatním.
"Popelavá labuť, Temná maska, Dračí růže! Popelavá labuť, Temná maska, Dračí růže!" Hlas klanu jí připomněl její vlastní Jmenovací ceremoniál. Zahřálo jí to u srdce. Zdálo se to tak dávno...
Když hlasy klanovníků utichly, Pruhový měsíc opět promluvil. "Popelavá labuti, Temná masko a Dračí růže, dnes v noci budete bdít, vázány mlčenlivostí, abyste stvrdily svá nová jména a válečnictví. Nyní můžete jít."
Tři válečnice na nic nečekaly a rozběhly se ke klanu, který je začal znovu nadšeně vítat a oslovovat jejich novými jmény. Pruhový měsíc ale ještě neskončil.
"Ještě mi věnujte chvíli pozornosti!" Mňoukl. "Dnešek nám také přináší dva kocourky, kteří jsou již dost staří na to, aby se stali učedníky. Losíku a Kořínku, pojďte za mnou." Vyzval je.
Hromová s takovou hrdostí, jakou může jen matka cítit, sledovala, jak se její šikovní a stateční synové vydali opírajíce se jeden o druhého za velitelem, který se na ně díval přívětivým a povzbudivým pohledem.
"Losíku, už jsi dost starý, aby ses stal učedníkem a začal se učit všem dovednostem, které vlečník potřebuje, a válečnickému zákoníku. Od této chvíle až do doby, než přijmeš své válečnické jméno, budeš znám pod jménem Los."
Losík, nyní už Los, se nadšeně zatočil a opět se podíval na mourovatého kocoura. Ten vzhlédl. "Bouře?" Černá válečnice střihla uchem. "Chtěl bych, aby ses stala učitelkou Losa."
Bouře ani na okamžik nezaváhala. Sklonila hlavu a zvedla se. "Velice ráda jej budu učit." Řekla. Došla ke kocourkovi a dotkla se s ním nosem. Potom si ho odvedla s sebou a posadila se kus od Hromové, která se na syna otočila a on jí radostně zamával ocáskem.
Na kraji shromážděných koček se posadila Borůvková tlapka, jakoby na něco čekala. 
"Kořínku, i ty jsi už dost starý, aby ses stal učedníkem. Ale tebe si dnes do svého učení žádný válečník nevezme."
Hromová až moc zřetelně viděla, jak nadšení vyprchalo z tváře jejího koťátka a vystřídalo ho hrozné zklamání a smutek. Kořínek smutně svěsil hlavičku, ale v tom se ozvala Borůvková tlapka, hledající si cestu mezi ostatními dopředu.
"Kořínku není důvod smutnit. Žádný válečník si tě do učení nevezme, protože jsem si tě vybrala já." Usmála se na kocourka, jehož tvář se okamžitě rozzářila tak moc, že to překvapilo i Hromovou smršť. Nikdy by jí nenapadlo, že by se její kotě mohlo stát učedníkem léčitelky. Ale o to víc teď byla pyšná.
"Všimla jsem si, že se mnohem víc zajímáš o neznáme bobulky, než lov myší, je to tak? A už opravdu zoufale potřebuji někoho, komu bych mohla předat své vědomosti. Tak co na to říkáš? Chtěl bys být mým učedníkem?"
Kořínek si poskočil a vhrkl. "Samozřejmě že chtěl!" Radoval se. Hromové se moc ulevilo. Byla ráda, že je Kořínek šťastný ze svého osudu a byla také ráda, že nebude trénovat s válečníky. Měla by o něj strach. Takhle se bát nemusela.
"Kořínku, od této chvíle budeš nosit jméno Kořen a tvou učitelkou bude Borůvková tlapka, která tě naučí všemu, co potřebuje léčitel umět." Usmíval se Pruhový a sledoval, jak Borůvková došla ke Kořenovi a dotkla se jeho nosíku svým. Potom jej pobídla a odvedla si ho stranou. Kocourek si cestou poskakoval.
"A ještě tu máme jednu záležitost kterou je třeba vyřešit!" Zavolal rychle Měsíc, než se klan začal rozcházet. Hromová překvapeně hleděla před sebe. Co může ještě chtít?
"Když nás Větrochvost předčasně opustil, zanechal po sobě učedníka, který teď nemá s kým trénovat, nemám pravdu, Zmije?" Velitel se smutně usmál. "A tak by asi nebylo od věci ti vybrat nového učitele, nemyslíš?" Zmije mlčela.
"Mikey?" Oslovený válečník překvapeně zvedl hlavu a zadíval se na Pruhového tázavým pohledem. "Chtěl bych, aby ses stal Zmijiným novým učitelem."
Pruhový najednou velmi zvážněl. S Mikeym si vyměňovali velice dlouhý pohled, jakoby si něco říkali, a když se od sebe konečně odzrhli, Mikey se narovnal a zdvihl hlavu. "Samozřejmě, že se jím stanu, Pruhový." Prohlásil vlídně.
Přišel za Zmijí, která k němu sama natáhla krk a dotkli se čumáčky. Potom spolu bok po boku odešli zpět na Mikeyho místo.
"Tak a máme to za sebou." Zavolal Pruhový měsíc. "Noc už postoupila. Odpočiňte si, válečníci, zasloužíte si to. A vy tři, nezapomeňte. Od této chvíle musíte mlčet až do východu slunce. Využijte dnešní noc k přemýšlení." Poradil novým válečnicím.
A tak se Měsíční klan po opravdu dlouhé době době konečně mohl zase jednou uložit k ničím nerušenému, blaženému spánku, jaký jim nebyl dopřán od doby, co byla vyslyšena Věštba.

Tahle kapitola se mi upřímně psala tak nějak sama od sebe, tak snad podle toho moc nevypadá XD. Byla venku vážně rychle, to vám teda řeknu. No tak co. Doufám že se líbila :3