Kočičí válečníci - věštba

1. kapitola - Seznámení s klanem

Nad lesem se rozpouštěla mračna po krátké přeháňce a kočky nenuceně vylézaly ze svých doupat. V táboře vládla poklidná atmosféra a každý vesele naslouchal probouzející se přírodě.
Pruhový měsíc se protáhl spletí bytných dubových kořenů, které zakrývaly vchod do jeho doupěte a rozhlédl se po kočkách ze svého klanu. Měl je všechny rád. Jeho rodina a přátelé právě pozorovali povstání lesa po bouřce.
Zavrněl, když si všiml, že navzdory dešti se jeho vždy věrný zástupce Sněžný dráp právě vrací z hlídky. Nezklamal a i když slyšel hromy a viděl blesky, hlídal svůj klan.
Velitel sice věděl, že svou pravou ruku by neměl posílat samotnou pryč do území k hranicím, ale měl k tomu své důvody. Musel se ujistit, že putuje správným směrem. Sněžný se celý promočený došoural ke skalce a mňoukl na pozdrav: "Pruhový, vše je tak, jak jsi se domníval." Ohlásil. "Omlouvám se, že jsem protestoval." Mňoukl spěšně a svěsil ocas.
Pruhového to zaskočilo. "Nemáš se mi za co omlouvat! Každý má přeci právo na vlastní názor." Snězný dráp se veliteli podíval do očí. "Běž si odpočinout, zasloužíš si to." Řekl přátelsky Pruhový měsíc a jeho zástupce vděčně odběhl.
Velitel se rozhlédl po táboře. Ze školky se právě vytáhla rezavá matka Sopka a oklepala se. Pruhový si ji relativně oblíbil - to kvůli její povaze a oddanosti klanu. Vždy byla pravým příkladem válečníka, a to jen utvrdil okamžik, kdy neváhala ochránit svého nynějšího druha Bezdrápa. Hned za ryšavou kočkou se z doupěte rázně vyšel pískově zabarvený kocourek a v závěsu za bratrem i jeho sestra. Že by Supík a... Užovka? On si ta koťata prostě ne a ne zapamatovat! Ale přesto ho fascinovalo, jak dokáží jen tak bezstarostně živořit.
Když se Sopka sehnula, aby svým potomkům cosi vkladla na srdce, velitel koutkem oka zahlédl třetího ze sourozenců.
Kotě sedělo dosud skryté ve stínu školky a s neurčitým svitem v očích pozorovalo své dva zvědavé sourozence.
Na rozdíl od jiných si tohle kotě pamatoval až moc dobře. Severka.

Černý kocourek se ohlédl po ostatních třech koťatech a jejich mamince Sojce. Žežulička a Rorýsínek se k sobě tulili a blaženě oddechovali - Havránek sice věděl, že nespí, ale alespoň tak vypadali. Jeho druhá sestřička, Poštulička, se schovávala za vyčnívajícím trsem trávy a zapáleně hleděla na kmitající špičku ocasu jejich mámy, které se nejspíš zdál nějaký divoký sen.
Když si Poštulička přitáhla nohy k tělu a chystala se vyskočit, Havránek si uvědomil, že maminka by se tím mohla probudit. A to by znamenalo, že by byla mrzutá. A to Havránek rozhodně nechtěl!
"Poštuličko!" Sykl přidušeně. Sestra naoko naštvaně vzhlédla. "Neruš mě! Lovím!" Havránek se na chvíli zarazil. V krku se mu utvořil knedlík. Bude se na mě Poštulička zlobit? V nitru se hrozně bál, že by ji naštval. Ale ještě vic se bál, že se naštve maminka. "Vzbudíš Sojku!" Byl zvyklý své náhradní mámě říkat jejím jménem. Sice jen někdy, ale přesto mu to občas uklouzlo, i když nikdo nechtěl, aby jí tak říkal. "No tak zase usne." Opáčila Poštulička a než stihl Havránek cokoli udělat, sestra už letěla vzduchem a její drápky se zaklesly do chundelaté špičky ocasu.
Sojka sykla, vyletěla na všechny čtyři a zježila se jako kartáč. Tím praštila packou do Žežuličky s Rorýsínkem a celá Havránkova rodina se rozmňoukala. Mrzutě.
Ale Poštulička se svalila do podestýlky a z tlamičky se jí vykutálel vysoký, přerývavý smích. Ten přešel v hysterické chechtaní.
"Poštuličko." Oslovila své rozesmáté kotě matka. Ale kočička ji jednoduše ignorovala a překulila se tak, až vrazila do Rybičky, která dosut zaujatě poslouchala příběh od její maminky Měsíční květiny. Rybiččina sestřička Modrá se převalovala o kousek vedle.
Rybička sebou překvapeně trhla a když uviděla příčinu svého leknutí, plácla jí packou přes čumáček. Ale podobně jako Sojka ani Rybička neměla nijaký velký úspěch. Poštulička se jen odkutálela doprostřed školky, kde se rozvalila na záda a tlapky si rozhodila kolem sebe. Smích neustával.
"Poštuličko!" Mňoukla znovu Sojka, tentokrát už ale přísně a netrpělivě. Havránek stáhl ocásek mezi nohy a skrčil se. Teď se maminka zlobí... to jsem nechtěl.
Pošulička zpozorněla, zvedla jedno ucho a natočila ho směrem, odkud zaslechla své jméno.
"Poštuličko pojď sem." Řekla kamenně maminka a Poštulička se vyhoupla na tlapky. Šouravým krokem se vydala směrem k béžovobílé matce.
Sojka si počkala na dceřin příchod a u toho se rozhlédla po školce. Tahle scéna si vysloužila pozornost jak Měsíční květiny s oběma svými dcerami, tak Hromové smrště a Losíka s Kořínkem. Tichá spala stočená pod bradou své maminky.
Když se Havránkova sestřička usadila před mámou s pohledem zabodnutým do jejího hustého kožichu na hrudi, Sojka spustila: "Takovéhle výstupy nejsou nic zajímavého. Tak nás jich prosím pro příště ušetři." Potom kotěti olízla hlavičku. "A teď pojď spát, celý den jsi jako na trní."
Atmosféra ve školce se začala pomalu uklidňovat a když vchod zastínila silueta vracející se Sopky, všichni už se zase vrátili k dosavadním činostem. Rezavá kočka i se svými koťaty se usadila v prostředku školky a ulehli k odpočinku. Za chvíli všichni plynule oddycovali. Jen mourovatá chundelatá Severka si ledovým pohledem dobírala každé přítomné kotě a čekala, jestli bude někdo jejímu chladu vzdorovat. Nikdo takový se ale nenašel.