Kočičí válečníci - věštba

4. kapitola - Shromáždění

Ano, já vím, že je teprve pátek, ale o víkendu budu tradičně zase někde, kde není Wi-Fina, tak vás nechci nechat čekat do pondělí.

Tlapky šustily o lesní podrost a kočky se míhaly mezi stromy jako nějaké přízraky. Podlézaly padlé kmeny, probíhaly trsy trávy a přeskakovaly bahnité kaluže. I když byla každá kočka jiná než ty ostatní, cíl měly všechny stejný a v čele s mohutným mourovatým kocourem se hnaly jistým směrem k vysoké, členité skále na rozmezí území všech čtyř klanů. Ke Slunné skále, pod kterou se právě dnes v noci konalo Shromáždění.
Bouře klusala po boku Borůvkové tlapky a upřeně hleděla před sebe. Packy jí samy od sebe kmitaly v rovnoměrném tempu, ale ona se musela z čista jasna odrazit, aby přeskočila poněkud větší kámen, který se jí připletl pod nohy. V hlavě jí vířil nespočet myšlenek a otázek.
Ta nejjasněší se pochopitelně týkala věštby. Co si pomyslí ostatní velitelé? To byla věc, která ji tížila už od chvíle, kdy byla vybrána pro tohle Shromáždění a uvědomila si, že bude svědkem jejich reakcí. Dokázala si představit, jak se zachovají jiné kočky, až uslyší o nadcházející válce: úplně stejně jako Měsíční. Jenže velitelé byli takový zelený lístek na podzim. Bouře z vlastní zkušenosti věděla, že velitel je vždycky trošku jinak v obraze než normální válečník. A právě proto byla tak zvědavá.
Druhou nejasností, která ji tížila bylo velitelovo rozhodnutí vzít si s sebou tak málo koček. Co Bouře pamatovala, měli by jít minimálně ještě jeden válečník a starší. Většinou i o učedníka navíc. Proč se Pruhový rozhodl takto? Jistá odpověď by ji napadla: Protože se bojí, že by nějaký klan mohl využít příležitosti, že tábor obývá málo koček a zaútočit. Černá válečnice vždycky obdivovala velitelovu prozíravost a to, jak dokázal myslet na všechny nedostatky. Ale samozřejmě věděla, že svůj podíl na všech plánech má i Sněžný dráp. To on byl pravým 'válečným mozkem' klanu.
A zároveň si kladla otázku, proč vybral Pruhový zrovna ji, aby s ním šla. Třeba prostě plácl první jméno, které se mu dostalo mezi zuby. Nad tou myšlenkou se Bouře zasmála. To by mu bylo podobné. Ale cosi jí říkalo, že to mělo i nějaký jiný důvod. Jen nemohla přijít na to, jaký.
Borůvková tlapka, stále stíhající ostatní po její levé straně mňoukla a Bouře by hádala, že spíš sama pro sebe. "Už jsme skoro tam."
A vskutku, kočky už poznávaly vysoké buky rostoucí u hranic jejich území. O těchto stromech se vyprávěly mnohé příběhy a pokaždé, když je Bouře spatřila, vzpomněla si na dobu, kdy byla ještě učednicí. To protože zde chtila svého prvního holuba.
Když se válečnice zahleděla dál před sebe, až za řadu šedivých kmenů, najednou spatřila prázdno. A potom se matně znovu odrážely koruny stromů, ale šly tak tak vidět. To znamenalo, že se blíží k mýtině, kde se na hranici louky a lesa nachází Slunná skála.
Všechny myšlenky se rozplynuly a válečnice se začala soustředit na realitu. Na své společníky a na Shromáždění.
Javorová skvrna, která dosud běžela po boku Pruhového nyní zpomalila a nechala velitele samotného v čele skupinky. Když už se začala blížit hranice lesa, která byla zároveň hranicí území Měsíčního klanu, všechny kočky instinktivně zpomalily. Ale Pruhový měsíc se nenechal odradit vlastním pudem sebezáchovy, který mu radil, stejně jako ostatním, aby se držel na svém teritoriu a vyrazil na světlo měsíce. A když ostatní kočky viděly velitele překonávat svůj instinkt, obrnily se a vyrazily za ním. Jako první Javorová skvrna, potom Borůvková po boku s Bouří, za nimi dva učedníci a nakonec Ohnivá skvrna.
Bouři se při pohledu na Slunnou skálu již snad počtvrté, co se účastnila Shromáždění zatajil dech. I kdyby sem chodila věčně, každý úplněk a celý svůj život, neodkázala by se na takovouhle scénu vynadívat. Zrak z toho až přecházel:
Mramorově krémová skála se leskla ve svitu úplňku, který zároveň ozařoval i celou mýtinu. Na té se jako temné stíny krčily jiné, cizí kočky. Jediné, co z nich šlo pořádně vidět, byl nespočet lesknoucích se očí. Ale když se Měsíční přibližovali, kočičí kožichy před nimi se postupně každý zaleskl pod tou nebeskou klenbou, jako nějaký kapřík, který se touží rozhlédnout nad hladinou a snaží se upoutat alespoň trochu pozornosti. Ale celému tomu všemu vévodily tři siluety. Tři téměř svítící kočky, stojící na špičce skály a shlížející na válečníky, učedníky a starší pod sebou.
Bouři z toho přejel mráz po zádech. A zároveň si uvědomila, jak je to zvláštní... tolik cizích koček, které mají každá svou vlastní rodinu, přátele a názory. Naprosto jiné je pro ně přirozené.
A pro ně zase Bouře úplně cizí. A přitom jsou všichni stejní...
Bouře zatřepala hlavou a zahnala bludné myšlenky. Někdy se takto zapřmeýšlela a potom mohla být i pěkně mimo. Navíc si uvědomila, že Měsíční klan dorazil na Shromáždění jako poslední a jejich skupinka je teď středem pozornosti. Sama pro sebe se zasmála, protože se svou černou srstí byla snadno přehlédnutelná.
Skupina koček dorazila k ostatním. Posledních pár set kroků se jejich cesta mírně svažovala a nyní se ocitli ve středu jakési mělké mísy mezi lesy. Mezitímco se obyčejné kočky plynule rozběhly a roztrousily mezi kočky z jiných klanů, Pruhový měsíc se odpojil a proplížil se temnými stíny, až nakonec vystoupil na skálu a zazářil ve svitu měsíce. Teď bylo Shromáždění kompletní.
Bouře se pohodlně usadila za první řadou koček, která byla nejblíž skále, pomalu si stočila ocas kolem těla a zdvihla čumáček. Uvědomila si chlad, který se jí rozlil po těle, když se jí do srsti zapletl nespočet kapiček rosy z navlhlé trávy, které začaly v okamžení protivně studit. Bouře se ale rozhodla je ignorovat a nenechat si zkazit tuhle kouzelnou chvíli.
Neubránila se zbloudilému pohledu směrem tam, kde se usadili Brhlík a Popílka. Černá válečnice potlačila tichounké zahihňání. Byla úplně stejná! Když teď tak pozorovala jejich vykulené oči, nastražené ocasy i uši a úsměvy na tvářích, blaženě zavrněla. Výrazy dvou odrostlých koťat byly nepopsatelné. Byli okouzlení, unesení a udivení. Takovou reakci daroval světu snad každý, kdo poprvé spatřil Shromáždění.
Ohnivá skvrna, která si sedla za dva nové účastníky, se usmívala od ucha k uchu. Zřejmě se jí hlavou honily ty stejné myšlenky, jako Bouři.
Mladá kočka se rozhodla ukrátit si dlouhou chvíli, během které si mezi sebou velitelé vždy v rychlosti a soukromě ujasňují plány pro dnešek a rozhlédla se po mýtině.
To, co jí okamžitě padlo do oka, byla zářivě bílá kočka s bujnou srstí a chundelatým ocasem. Její oči byly žluté a odrážely se v nich kouzelné paprsky měsíce. Z jejího výrazu se nedalo moc číst, ale rozhodně v něm byl nepatrný náznak čehosi... smaolibého? Tuhle kočku viděla narozdíl od jiných, klanových koček, poprvé v životě. Bouři polil jakýsi zvláštní pocit, který tu dřív nebyl, ale teď, když spatřila bělostnou nově příchozí se stal její součástí.
Je jiná než my.
Na tu dálku bylo těžké rozeznat, zda se jedná o kočku či kocoura, ale jedno bylo jisté - neznámý se zdržoval poblíž hloučku válečníků z Ohnivého klanu. Poznala to podle nepřehlédnutelné trojbarevné srsti Dešťové kapky, sedící spolu s šedým kocourkem v oné skupince.
Na Bouři najednou padla tíseň a to nejen kvůli mrazení v zátylku. Proč je tu ta cizí kočka?
Její úvahy přerušilo hlasité a jasné zavřísknutí. Vzrušený hovor shromážděných koček v okamžení ztichl a všechny pohledy se upřely na čtyři kočky na skále. Žlutooká kočka následovala jejich příkladu a v tlamě jí zacukalo.
Do svitu měsíce vystpupil černý kocour a pohlédl na noční nebe. Mlžný měsíc, velitel Dešťového klanu zavřel oči a promluvil:
"Kočky všech klanů!" To už se rozhostilo naprosté ticho, přerušované jen zvuky spícího lesa. Bouře se na chvíli odpoutala od podezřelého a věnovala pozornost veliteli Dešťových. "Sešli jsme se zde, pod zraky našich předků z Hvězdneho klanu, abychom tu spolu v míru byli a rozmlouvali." Tohle byla řeč, kterou každé Shromáždění jeden z velitelů pronesl. A dnes nejspíš padlo slovo na Mlžného měsíce.
Jako vždy, tak i teď následovalo krátké mlčení pro vzdání holdu pro Hvězdný klan. Každý věděl, že má teď přijít a proto automaticky zavřel tlamu a zahleděl se vzhůru. Bouře pomalu, ale neméně hrdě zvedla čumák a pohlédla na hvězdy s tichou, plápolající modlitbou v očích. S prosbou, aby mezi klany zůstal i nadále mír. A tak učinily i všechny ostatní kočky. V tichu, které natalo, se až tajil dech a když kočka hleděla na Hvězdnou kožešinu, jakoby v tom tisíci svítících teček najednou rozeznávala jiné kočky.
Ano, byli tam. Hvězdný klan tu byl, je a vždycky bude. A Bouře dnes mohla vidět koťata, válečníky, velitele i starší, jak bezstarostně poskakují a hrají si mezi nespočtem vesmírných mlhovin. Někdy se marně pokoušela najít mezi nimi i svého otce, ale vždycky bez úspěchu.
Když ceremoniál nenuceně skončil a každý usoudil, že pocty už bylo vzdáno dost, mýtinou se postupně opět rozezněla tichá mluva. Teď měly přijít na řadu jiné, naléhavé věci.
Takyže přišly a přesně jak Bouře očekávala, vystoupil na špici Slunné skály Pruhový měsíc a shlédl na shromážděné kočky. Jeho pohled už předem značil něco vážného a když zavřískal, jeho hlas domněnky válečnice jen utvrdil.
"Kočky!" Jedno jediné slovo dokázalo zjednat naprosté mlčení. Naléhavost tónu v hlase Pruhového byla už sama o sobě výstraha. A kočky se začaly obávat, co přijde dál. Pruhový, vědom si toho, že teď mu náleží pozornost všech shromážděných, pokračoval.
"Mám pro vás naléhavou zprávu. Včera v noci Měsíční klan vyslyšel věštbu. Poselství od Hvězdného klanu." V davu to vzrušeně zašumělo. A černá válečnice si všimla, že Borůvková tlapka si stoupla a pomalými krůčky se dala do pohybu. "Tohle znamení je důkazem toho, že mezi klany se plíží něco, co rozsévá temnotu všude, kde to šlápne." Bouřin pohled bezděčně sjel k bílé kočce se žlutýma očima. Pohled jejích zorniček byl nečitelný, ale bělostná špička ocasu se jí kroutila jako klubko hadů. Bouře přivřela oči.
"Borůvková tlapko, předstup a řekni jim věštbu." Zvolal zvučným hlasem velitel a léčitelčina světlá silueta se vynořila ze stínu za skálou. Bouře si ani nevšimla, že už se Borůvková dostala tak daleko. Léčitelka Měsíčního klanu se zhluboka nadechla, soudě podle zavlnění srsti na její hrudi a promluvila, čímž prolomila stálé ticho.
"Je to pravda." V jejím hlase se narozdíl od toho velitelského odrážela nejistota a Bouře to chápala. Ona sama by možná ani nemňoukla. Pruhový měl s veřejnými projevy mnoho zkušeností, zatímco Borůvková snad nikdy nemluvila před takovým množstvím, k tomu všemu ještě cizích koček. Nicméně se snažila to na sobě nedat nijak znát a sveřepě pokračovala:
"V lese mi Hvězdní seslali zprávu. Teď vám řeknu, jak zněla." Bouři neuniklo, jak bělostný kocour, pravděpodobně z Ohnivého klanu napjatě zvedl packu a napřáhl jí před sebe. Rozhodně jí v něčem připadal minimálně podezřelý.
"Než skončí noc, měsíc třikrát spadne z nebe." Tentokrát jakoby utichl i samotný les. Celý svět naslouchal hlasu kočky na skále a zvuk jejích slov se odrážel od kopců. Zdálo by se, že ho snad musí slyšet i ti na Hvězdné kožešině. "Hvězdy se rozplynou a stane se z nich mlhovina. A před příchodem tmy pilný čmelák dokončí svou práci." Přestože Borůvková už dál nic neřekla, její slova se stále ozývala ze všech různých stran a v ozvěně se vracela zpět k poslouchajícím kočkám.
I když Bouře už věštbu znala, teď jí přišlo, jakoby nabrala nějaký hlubší význam. Jakoby najednou znamenala něco jiného. Něco... víc. Poslechnout si ji na Shromáždění pod zraky celého Hvězdného klanu bylo přecejen něco trochu jiného. Něco kouzelného.
Z úvah ji vytrhl hlas, který pravděpodobně patřil nějakému mladému, ne-li dokonce malému kocourkovi. "Co to znamená?!" Zeptal se na otázku, která už pomalu začínala hustit vzduch.
Borůvková tlapka na něj upřela svůj pronikavý pohled a potom pomalu promluvila. Z jejiho hlasu bylo znát že se jí neodpovídá dobře. "Budiž. Stejně byste to museli vědět." Na chvíli se odmlčela, aby se zhluboka nadechla a vydechla. "Znamená to, že se blíží válka."
Bouře se naježila, když celé Shromáždění zděšeně zavřískalo. Okamžitě loupla pohledem po bílém cizinci, aby zjistila jak reaguje. Strnul ve stejné pozici, v jaké ho viděla naposled, ale jeho oči byly plné čirého zděšení. A úplně stejně se tvářil i Mlžný měsíc s Písečným měsícem. Mžourali po sobě a vrhali znepokojené pohledy po svých klanovnících. Věděli, že tahle věta naprosto ovlivnila běžný život v jejich klanech. Plamenná hvězda namísto toho jen strnule seděla a s kamenným výrazem čekala, co bude dál.
Borůvková tlapka přejížděla pod sebou shromážděné kočky pohledem a když jim v očích viděla vesměs děs a překvapení, rozhodla se vysvětlit jim jednotlivé znění věštby.
A to se už takhle narušená morálka ještě víc roztrhala. Když kočky zjistily, co znamená pád měsíce z nebe, rozezněy se nevěřícné výkřiky. A protože se nevědělo, který Měsíc, popřípadě Měsícové to budou, zmocnil se přihlížejících neodbytný strach o jejich velitele. A to nemluvě o reakcích samotných velitelů.
Písečný viditelně zbledl a se strachem v očích se podíval po léčitelce Měsícních, jakoby se ptal, jestli to myslí vážně. Zbýval mu totiž poslední život a on si moc dobře uvědomoval, co může nastat. Až moc dobře. Mlžný si narozdíl od druha dokázal zachovat chladnou hlavu a jenom se mu naježila srst.
Bělostná kočka pokračovala: "A věta Hvězdy se rozplynnou a stane se z nich mlhovina znamená..." zadrhl se jí hlas. Nebyla si jistá, co to s Plamennou udělá. Nakonec ale usoudila, ze tu přeci je od toho, aby přeložila véštbu. "Plamenná hvězda zemře." Zamumlala si spíš sama pro sebe. Jenže tentokrát se stopy strachu projevily na tváři téměř rudé kočky. Když si uvědomila, co Borůvková právě řekla, zmocnila se jí ledová hrůza a sevřela jí duši mrazivými spáry jako do klece. A její poslední naději zdusilo další slovo léčitelky: "Nadobro."
Velitelka Ohnivých nepřítomně hleděla před sebe a střídavě ježila srst a zavírala oči. Potom najednou zasyčela a ztichla. Bouře nechápala, co že se to s ní děje, ale dokázala si představit, co velitelka prožívá... vždyť byla právě předpovězena její smrt!
Bouřinu bystrému pohledu taky neuniklo, že bílý kocour se žlutýma očima z Ohnivého klanu tentokrát neudržel své tělo a podlomila se mu kolena. Stejná reakce sice následovala u mnohých dalších koček od Ohnivých, ale černá válečnice se nějak nemohla zbavit pocitu, že tahle byla o něco výraznější a silnější. A upřímnější.
Borůvková, teď už znatelně roztřeseným hlasem dořekla poslední větu: "A náš pilný čmelák je někdo, kdo nás zachrání. Někdo, kdo ukončí válku před jejím koncem, který má být pro jeden z našich klanů definitivní. Kdo to bude, kočka či kocour, nebo ze kterého klanu, to vám bohužel říct nemohu."
Ale Bouře už jejím slovům pozornost nevěnovala. Ona upírala pohled na velitelku Ohnivých. Její tělo bylo sice vzpřímené, ale ve stínu jí svítily oranžové oči. A v těch se zračilo šílenství, strach a odhodlání.
Tři věci, které když se spojí, jsou hodně, HODNĚ nebezpečné... Plamenná hvězda zírala před sebe a křečovitě napínala tělo, jakoby se v ní cosi odehrávalo. Jenže to cosi zůstalo pro Bouři zkryto.
Jakmile Borůvková domluvila, Plamenná vykročila vpřed a vystoupila na světlo. Teď, když byla dobře vidět, působila ještě děsivějším zjevem. Srst se jí ježila a šílenství v jejích očích se lesklo s každým dalším krokem. Svůj pohled upírala k samotné hraně skály, kde se ještě stále nacházela léčitelka. Pro rudou kočku to ale neznamenalo překážku. Její cíl byl jediný a ona jej dosáhne za každou cenu.
Než stanula na vrcholu, jednoduše Borůvkovou praštila tlapou a čirou náhodou s vytasenými drápy, aby ji odstranila ze své cesty. Cesty za cílem.
A Bouři se zastavilo srdce.
Borůvková samozřejmě nic nečekala. Když jí zasáhla palčivá bolest u levého stehna zadní nohy, polekaně vykřikla, ale to už se její tělo začalo převažovat přes hranu. Bouře mohla jen bezmocně přihlížet. Zaslechla, jak Brhlík zděšeně zavřískal a Javorová skvrna strachy zaúpěla. A překvapené pokřikování se ozývalo ze všech stran.
Pruhový měsíc okamžitě zasáhl. Vamrštil se k hraně skály a v marné snaze léčitelku zachytit se vyklonil do prostoru a natáhl tlapku. Jenže už nemohl nic udělat. Byla příliš daleko. Jeho pohled se setkaly s jejíma nádhernýma očima a ona na něj mrkla. S vědomím, ze je to naposledy.
Bouře to ale nevnímala. Nezmohla se ani dýchat. Bílá srst zavlála, jak se léčitelka najednou octla ve vzduchu a zem se začínala nebezpečné rychle přibližovat. Borůvková vřískala a hrabala tlapkami kolem sebe v zoufalé snaze se zachytit. Čehokoli. Její mysl řvala, jak nejvíc mohla a jí začala pohlcovat hrůza z nevyhnutelného konce.
Jenže skála se pod plošinou skláněla do převisu a tudíž neexistovalo nic, co by mohlo bílou kočku spasit. Bouře skelným pohledem sledovala, jak se zelené oči pomalu zavřely a mezi kratičkými černými řasami se zaleskla slaná kapka.
Potom léčitelka dopadla.

Přestat v tom nejlepším. Tak zní moje heslo. rebelky1
Tak jsem zvědavá, jaká bude vaše reakce :3