Kočičí válečníci - věštba

10. kapitola - Malé jiskry

Kočky vybrané velitelem a pátrající po stopách Zeleného byly již dobré půlpoledne pryč. Táborem sice nepanoval doslova ruch, ale jistá poklidná atmosféra jaksi postrádala podstatu. Neklid se zdál být zakořeněný do samotných koček a obyčejné, prostoduché, povalovací lenošení nebylo na denním pořádku.
Bylo samozřejmě naprosto přirozené, že si klanovníci dělali starosti. Mlhovous byl koneckonců jedním z nich.
Přestože v doupěti starších vpodstatě není co dělat a povalování se nešlo vyhnout, kocour si ho nějak nedokázal užít tak, jak by si přál. Jeho myšlenky se neustále obracely na fakt, že jeden válečník je nezvěstný. A že se to stalo zrovna teď, když Plamenná doutná, určitě nebude náhoda.
Co se to jenom děje.
Bělostný kocour vzpomínal na dobu, kdy posledně zažil válku. Tehdy bojoval. Ano, bojoval a taky zabil. Byl tehdy tak mladý. Dodnes toho činu litoval. Když rezavá válečnice přišla pod jeho drápy o dech, nedokázal se zbavit pocitu viny. Že je vrah.
Ale časem se vzpomínka stala jen stínem na srdci, který rovněž pomalu bledne. A nakonec zmizí úplně. Co se stalo nemůžeme vzít zpět. Ta kočka je mrtvá. Už řadu let. Tak proč se tím teď trápit?
Starší nyní mohl jen doufat a prosit Hvězdné, aby ušetřili kočky od další takové tragédie. Nepřál mladým, staršm ani malým zažít jakékoli další bitvy. A když byl teď tak dlouho mír a velitelé vždy moudře vedli své klany, myslel, že klanovníci zmoudřeli. Pravděpodobnost sváru se zdála být každým dnem menší.
Ale nic netrvá věčně...
Mlhovous si líně položil hlavu na tlapky. Nevěděl, co dělat. Tápat vzpomínkami na pochmurnou minulost a myšlenkami na nejasnou budoucnost ho nebavilo. Dumání o hloubi času nebylo zrovna jeho parketou. Radši se zabýval přítomností.
V doupěti, jež se skládalo ze spadeného kmene, vyšlapaném placu a kapradí se nacházel jakoby sám, jelikož Svitka vystavovala srst na břiše ranním paprskům a spala, Hrom si šel odskočit a Javorová skvrna se šla nasytit. Jediná kočka, která by mu teoreticky mohla poskytnout společnost se nezdála, že by se jí chtělo cokoli dělat a tak si jen rezignovaně protáhl tlapky a potom zívl, až odhalil světu bělostné a navzdory stáří stále pěkně ostré špičáky.
Když velitel pronikavě zavřískal, měl sto chutí k němu běžet a ze srdce mu poděkovat za přerušení té deptavé nudy.
Vstal, oklepal se a vděčně se vydal do tábora, což obnášelo protáhnout se pod kmenem. Svitka v mžiku taky stála na nohou, rozrušená náhlým ostrým zvukem. Sice najednou tak úplně nevěděla, o co se jedná, ale ocas jejího starého přítele pro ni byl dobrým ukazatelem.
Oba starší se ocitli uprostřed tábora, kde už se scházeli i ostatní a nedočkavě hleděli na skalku, na které stál mourovatý velitel. Ze všech částí tábora se ozývalo vzrušené šeptání, poněkud hůře skrývané zaujaté mňoukání nebo dokonce podražděné brblání. Někdo si nejspíš nepotrpěl na svolávání po ne úplně dokonalém ranním probuzení, které taky přineslo ne zrovna příjemné zjištění.
Pruhový shlížel na svůj klan poněkud veselejším pohledem, což Mlhovouse hned ze začátku potěšilo. Začal pomalu tušit, že se třeba přeci jen dočká nějaké dobré zprávy.
Sněžný dráp, odměřený a dokonalý jako vždy se rýsoval na skále kus za velitelem a taktéž pozoroval klan. V jeho výrazu šlo rozeznat nadšení ještě o něco málo živější, než ve tváři Pruhového. Starší v sobě pocítil i náznak vzrušení. Pokud se upřímně těší i náš zástupce, nebude to nic jen tak ledajakého.
Hrom se jaksi tajemně objevil za Mlhovousovými zády a Javorová skvrna se usadila poblíž hromady s úlovky. Všchni starší byli na místě. Jestli dočista všichni válečníci, to kocour na místě nedokázal odhadnout, ale kromě Mikeyho, Seleny, Poutnice a Mecha snad byl klan kompletní.
Pruhový měsíc si ještě dovolil malou odmlku, čímž si docílil naprostého klidu a promluvil:
"Měsíční klane! Svolal jsem vás, protože čas neodvratně postupuje vpřed a koťata rostou."
Mlhovous najednou potěšeně zamručel, když si plně uvědomil význam těch slov. Po těle se mu rozlila radost. Noví učedníci. Je to už nějaká doba, kdy byl jmenován poslední učedník. Ale jen co je pravda, Měsíční klan měl v tomto období až požehnaně mnoho koťat. A tudíž i požehnaně mnoho učedníků, budoucích válečníků. Hvězdný klan při nás stojí. A snad bude i nadále. Mlhovous zdvihl pohled k modrému nebi a krátce zavřel oči s tichou modlitbou v mysli. Nic si nepřál víc než mír. Aby mohl ve štěstí a zdraví dožít. A aby jeho následníci v klidu a míru vychovali svá vlastní koťata.
Každé jmenování učedníků je štěstí, ať už jech má klan dost, nebo postrádá mladé.
"Severka, Supík a Zmijovka, koťata Sopky a Bezdrápa již dosáhla šestého měsíce života a budou jmenována učedníky."
Starší si byl teď už jistý, že tohle je šťastná událost. Zažil Jmenovací ceremoniály jak všech nynějších učedníků, tak i pár jedinců, kteří již měli tu čest stát se válečníky. Vždycky je to kouzelná událost. A také hodně záleží na kotěti, jemuž ceremoniál patří. Pokaždé má Jmenování jinou, jedinečnou atmosféru. Pokaždé je to veselá a hlavně důležitá úžasná chvíle.
Mlhovousův pohled sjel k rezavé Sopce, která seděla pod skalkou, ocas úhledně ovinutý a položený přes tlapky, čumák zdvihlý a vousky volné. Její oči však navzdory její uhlazené póze prozrazovaly její skutečne emoce. Byla to hrdá, šťastná a nedočkavá matka.
Bezdráp, Sopčin druh a otec koťat seděl jak je u otců zvykem spolu s ostatními kočkami v davu. Ani on však nezůstal nepoznamenán. Jeho vousky sebou občas zaškubaly a špička ocasu se natáčela sem a tam. Těšil se úplně stejně jako Sopka, byl pyšný a šťastný.
"Jsem si vědom toho, že několik jistých koček tu s námi právě není, protože plní své povinnosti vůči klanu, ale nemůžeme čekat, až se vrátí. Nesmíme mrhat časem." Pruhový pronesl poslední slova netýkající se Jmenovacího ceremoniálu a potom to začalo. Mlhovousovi sice přišlo malinko nespravedlivé připravit Mikeyho, Selenu, Poutnici a Mecha o tuhle jedinečnou událost, ale velitel měl naprostou pravdu.
"Zmijovko, předstup." Rozkázal Pruhový přísně, nikoli však hrubě. V jeho hlase se odrážela něha a radost. To už veškeré tiché mumlání naprosto utichlo.
Kotě udělalo několik kroků vpřed a potom se posadilo. Nebylo nejisté, spíš naopak. V jeho pohybech a výrazu se dalo číst jako v otevřene knize. Těšila se, měla radost a nechybělo jí ani patřičné sebevědomí. Byla to ambiciózní malá kočička.
"Zmijovko, jsi silné kotě." Při těch slovech se brada hnědavé mladé učednice mírně zdvihla a ona se nafoukla, pyšná, kým ji velitel nazval. "Po celé trvání tvého učednického výcviku až do doby, kdy budeš jmenována válečnicí poneseš jméno Zmije." Pruhový se odmlčel a dal Zmiji příležitost pokochat se jejím novým jménem.
Ta jen ještě víc vypnula hruď a podívala se na starší kočky a kocoury. Jakoby už ted ohlašovala, kdo bude nejlepší bojovnicí klanu. Mlhovous se neubránil pobavenému úsklebku.
"Větrochvoste? Jsi válečníkem pouze krátkou dobu, přesto však oceňuji tvou snahu i schopnosti. Žádám tě jménem Hvězdného klanu, abys naučil vše, co naučila tvá již zesnulá učitelka Sivá skvrna tebe tuto učednici."
Větrochvost překvapeně vzhlédl a
nastražil uši. Když se jeho pohled setkal d velitelovým, Mlhovous opět nezabránil tichému zasmání vydrat se na svět. Vsadil by se, že mladík tohle skutečně nečekal. Jeho výraz mluvil za vše: překvapení především, potom však zklamání, touha, pocta i radost. A pocit, že už není jen raný válečník, vlastně skoro učedník.
Mlhovous si zprvu nebyl tak úplně jistý, jestli se Pruhový se Sněžným přece jen příliš neunáhlil, ale nakonec usoudil, že bude důvěřovat jejich úsudku.
Starší to Větrochvostovi přál. A když si uvědomil, že když jemu samotnému byla přidělena jeho první a poslední učednice zároveň Borůvková tlapka, tehdejší Borůvka, jeho reakce nebyly jinačí, už neměleo cenu pokoušet se úsměv vyhánět.
Učedníků si za svůj život moc neužil, jen co je pravda. U Borůvky netrvalo ani půl druhého úplňku, než vyšla na světlo její záliba v rostlinách a celková nelibost v lovu a zabíjení. No a potom o ni nadobro přišel, když si ji vzala do učení Sedmikráska, tehdejší léčitelka Měsíčního klanu.
"Jistě že se stanu jejím učitelem." Mlhovous se odprostil od v jeho mysi všudypřítomných vzpomínek a věnoval válečníkovi uznalý pohled. Navzdory své celkové povaze a pocitům se dokázal udržet a vydat ze sebe formální a odměřenou řeč. Pochybnosti malinko ustoupily.
Větrochvost se vydal pomalými kroky ke Zmiji a přitom jí hleděl do očí. Když nakonec stanul před svou budoucí učednicí, sehnul se a nastavil jí svůj čumák. Zmije věděla z vyprávění od rodičů, co teď musí udělat a natáhla svůj vlastní čumáček tak vysoko, aby se dotkla svého učitele.
Tím byl závazek mezi učedníkem a jeho učitelem ztvrzen.
Klan propukl v kratičké oslavné zamňoukání, k němuž se přidal i Mlhovous a potom si Větrochvost odvedl svou učednici do davu. Zmije musela poněkud zrychlovat krok a občas i trochu poskakovat, aby válečníkovi vůbec stačila. Větrochvost se bude muset učit o nic míň, než Zmije... zasmál se starší.
"Supíku, přistup." Nakázal opět velitel a druhé kotě z vrhu, nyní však béžové vykročilo směrem tam, kde před chvílí stála jeho sestra. Narozdíl od Zmijovky, nyní Zmije se na něm nervozita malinko podepsala, ale nedával ji moc najevo.
"Supíku, jsi také velmi statečný kocourek." Kotě jen malinko kývlo. Ale Mlhovous nepochyboval, že jeho vnitřní emoce jsou silnější. "Po celé trvání tvého výcviku až do doby, kdy budeš jmenován válečníkem poneseš učednické jméno Sup."
Nově jmenovaný učedník tentokrát už neudržel radostné vypísknutí. Přestože jindy býval zamlklý a tichý, tohle byl důležitý okamžik v jeho začínajícím životě a on si ho potřeboval pořádně uvědomit, vrýt do paměti a nezapomenout na něj.
Pruhový pokračoval: "Učednickým výcvikem tě provede Hbitý pruh. Hbitý?" Velitel naznačil, aby válečník předstoupil a když se tak stalo a prazvláštně potěšený válečník stanul pod skalkou, pronesl: "Jsi skvělý lovec a válečník. Já i můj zastupce pevně věříme, že dokážeš vychovat z tohoto učedníka schopného kocoura a předáš mu všechny schopnosti a vědomosti, které jsem já předal tobě. A já tě žádám jménem Hvězdného klanu."
Hbitý uctivě kývl, načež se nejistými kroky vydal ke svému novému svěřenci. Mlhovous už dříve poznal, že tento kocour se navzdory dovednostem a znalostem občas cítí nejistý. Ale taky doufal, že s přidělením učedníka jeho osobní nedůvěra opadne.
Sup zíral na staršího válečníka a svého nového učitele se směsicí úcty a nedůvěry. Když se však jejich čumáky spojily v jednom krátkém, nikoli však nedůležitém doteku, už se jen vzrušeně chvěl.
Klanovníci opět přivítali válečníka a učedníka sborovým veselým zamňoukáním a dvojice následovala Větrochvosta se Zmijí do davu koček.
Zbývalo jmenovat posledního učedníka a s ním i nového učitele.
"Severko, přistup."
Severka pomalými, odměřenými a tichými kroky vystoupila před zraky všech klanových koček. Když všechny přejela svým chladným a prozíravým pohledem, Mlhovous jí ho jen oplatil. To kotě bylo zvláštní. Zlověstné a zvláštní. Narozdíl od svých sourozenců si nikdy nechodilo pro příběhy na dobrou noc. Nikdy nezamňoukalo a nikdy se nesmálo. Kdykoli ho starší vídal, sedělo u kraje, mimo střed dění a jen tiše sledovalo okolí. Vyzývavě, varovně.
A nyní nebyl jeho pohled jiný.
Mlhovous už teď jaksi podvědomě litoval válečníka, který tuto kočku dostane za učednici.