Kočičí válečníci - věštba

31. kapitola - Bdít za svitu měsíce

Měsíc. Jeden by si řekl, že jeho velikost sahá za zraky žijících tvorů. Vévodí svému nočnímu království a vede duše mrtvých válečníků. Střeží brány Hvězdného klanu a shlíží na kočky pod sebou jako na vlastní děti.
Tak jak jen mohl udělat chybu?
Pruhový měsíc zhluboka nasál noční vzduch. Jeho chlad jej pošimral hluboko v krku a dopřál mu malé rozptýlení. Ne však na dlouho. Za půl úderu srdce na něj opět dosedla jeho tíha. Neviditelné břemeno, které jej dělalo zranitelným. A nejen po té fyzické stránce.
Vydechl a pára mu od čumáku začala volně stoupat do nebes plných zářících hvězd. Byly jich takové spousty, že na obloze vytvořily sít pavučin a závojů, přes kterou neprohlédlo ani to nejbystřejší oko. Chránily ho  chránily jeho milé. Ty za které on nesl zodpovědnost. Prosil je, aby ještě vydržely. Aspoň ten žalostný jeden den. Aby měl šanci napravit svůj úpadek.
Jak jenom mohl nechat Mikeyho napospas Plamenné? Jak na něj vůbec mohl zapomenout? Jako velitel jej měl za povinnost chránit a postarat se o jeho život. Slíbil mu to, když jej přijal do klanu. Doufal, že mu to kocourek někdy odpustí. Pokud mu tedy ještě někdy bude moci říct aspoň jediné slovo...
Byl zatraceně rád, že mu Sněžný dráp neumí vidět do hlavy. Nyní poklidně spící zástupce byl jeden z jeho nejlepších přátel a jejich pouto bylo velmi, velmi tuhé, ale nechtěl před ním vypadat jako slabý velitel. Kterým teď byl. Nebo si to minimálně myslel. Sněžný by byl velkolepý velitel. Měl pro to vlohy, jeho srdce bilo v rytmu klanu a dýchal jen pro jeho plíce. Nikdy by jej neopustil a bojoval by za poslední válečnický život až do svého konce.
Dodnes nepochopil, proč si dřívějsí velitelka vybrala jako zástupce právě jeho, který Sněžnému v toličem nestačil. Tehdy se jmenoval jinak. Byl mladý a plný ambicí a nátury. Avšak po její smrti... Časem na něj dolehlo břímě velitelství. Pochopil a byl zasvědcen hlouběji, a zároveň tolik pohlcen. Pochopil, že život není tak růžový, jako kotěcí sen. Patří do něj smutek a strádání. A smrt.
Doufal, že té Mikeyho ještě dokáže zabránit. Ale dost možná už je pozdě...
Jestřábův plán byl dobrý. Lepší, než v jaký by mohl se svou hlavou doufat. Jak moc byl rád, že tento kocourek přišel na svět. A do jejich klanu. Velmi si ho oblíbil. Také si jej vybral za učedníka. Byl na něj tolik hrdý.
Ostatní učedníci... byli taky dobří. Samozřejmě. Byly to nové jiskry. Životy, které utvoří tento klan po jeho smrti a smrti koček stejně starých jako on. Ponesou jeho odkaz a on byl stejně tak hrdý, že to mohou být právě oni.
Jestřáb a stejně stará Popílka. Přestože kocourek jako Brhlík tropil výtržnosti a dělal chyby, dospěl. A šedivá kočička přestala být slyšet na celý tábor. Naučila se sebekázně. Co nevidět bude hodna stát se válečnicí. Maska, která radši dřela, než aby se družila, bude silnou posilou v boji. Je strategicky založená a vnitřní sílu má větší, než by se dalo čekat. A jazyk ostrý jako kočičí dráp. Ostrodrápek, tichý a snaživý. Byl velmi šikovný a až si uvědomí svou cenu, jen pokvete. Růžička. Snaha sama. Učí se velmi svědomitě a je na ní vidět touha po dokonalém válečnickém životě. A novopečení učedníci Zmije, Sup a Seveřanka. Ti tři se ještě neměli šanci jakkoli zformovat. Jejich učitelé se snaží, ale okolnosti to nedovolují. Ale jako koťata prosperovali sourozenci neskutečnou loajalitou jeden druhému. Byli silní a důvěřovali si, rvali se jeden za druhého do masa. Budou silní. Velmi.
A pak jsou tu budoucí učedníci, co ještě žijí svůj růžový sen.
Pruhový se opět pomalu nadechl, stejně jako už tolikrát tuto tichou, osudnou noc. Proč osudnou? Měla být tou poslední, kdy bude vše tak, jak dosud bylo a jak to každý znal. Za úsvitu se všechno změní.
Ač by si to jen stěží přiznal, slova šílené velitelky mu nedávala spát. Ještě podtrženo tím, že přestože urazila Hvězdný klan, jeho posel řekl prakticky to samé. Mír může zvítězit. A kočky klanů na to mají. Stačí porazit zlobu, která se v lese zrodila. Teď pochopil, že Plamenná s příchodem míru jen tak nepřestane. Já jsem mír, řekla tehdy. Pokračovala byl s manipulací dál. Skončilo by to skutečnou válkou.
Taky byl sám překvapen, že slovo válka nabylo nového významu. Bez krve a koček, postavených prosti sobě s obnaženými drápy. Víceméně. Tato válka byla vedená šílencem. Tlačila na myšlenky a názory. Zarývala se hlouběji, než byla většina koček zvyklá ustát.
Nyní s novým odhodláním se velitel v tiché tmě zahleděl k obzoru. Slunce mělo velice daleko k vyhoupnutí se na nebe. Noc byla v plné rozkoši vládkyní lesa. Pruhový měsíc vrhl k hvězdám, ve kterých dřímali všichni jeho předchůdci a s tichou prosbou se otočil a vydal se na cestu zpět do tábora.
Dnes v noci nebude spát. Dnes v noci nepotřeboval spát. Potřeboval bdít. Bude bdít za svitu posledního měsíce, který měl být stejným jako dřív.

Překvapení! Konečně jsem se odhodlala k tomu, dokončit příběh našich válečníů. Tohle byla spíš taková kapitola, která mě i vás měla navodit zpět na vlnu celého příběhu, tak snad aspoň trochu splnila účel.
Opět podotýkám, že pravidelná publikace bude spíš orientační, a rozhodně ji nebudu dodržovat každý týden. Důvod je opět stejný jako u Běsa, psaní se mi tím spíš časem protivilo.
No nic vlečníci, já se loučím, tak zase příště!