Kočičí válečníci - věštba

34. kapitola - Zvrat

V uších jim tepala krev a srst vstávala adrenalinem, když se z druhé strany obklíčení ozval vřískot a tím byl vydán povel k útoku. Jejich cíl byl prostý: obsadit tábor bez zbytečné krve.
Jestřáb a jeho triáda se vynořili z houští , jen aby zahlédli rezavého učedníka prchat mezi hlodášem, jen se za ním prášilo. A přímo naproti nim se ve svém vězení krčil Mikey. Zaleskly se mu oči vděčností, když kamaráda spatřil živého.
Neměl však čas zabývat se měsíčním válečníkem, protože teď byl tábor pro třicet koček příliš malý. Lusknutím prstu se útočníci rozproudili do všech doupat, synchronizovaní a bezchybní. Bouře, která jediná mohla pracovat bez triády, vyrazila (nepochybně s Lišákem v patách) jako šíp do doupěte velitelky. A Jestřáb jí s modlitbou k Hvězdným popřál spoustu štěstí.
Jakmile se Ohniví probudili a uvědomili si, co se děje, ozval se poplašený vřískot a syčení. Pomalu otáčel hlavu a mezitímvco jeho společníci z Dešťového klanu, dva kocouři, vyrazili pomoci klanovníkům, jeho končetiny ztuhly na místě.
Přestože Pruhový měsíc vykřikl něco ve smyslu "Nepřišli jsme zabíjet!", strhla se bitva.
Válečník viděl jen strachu plné oči, lesknoucí se v rudém raním slunci, a kočky, které se staženými ocasy prchaly z vlastních doupat, aby se následně stavěly útočníkům, kteří je jednoho po druhém sráželi k zemi. Další jekot. Mlžní a Sluneční a Námraza na ně syčeli a cenili zuby, mezitímco skupinky Ohnivých se tiskly k sobě v obranných pozicích. Ostatní Měsíční byli nejspíš v doupatech a hlídali zbytek učedníků a starší. Na okamžik Jestřáb dokonce spatřil starou matku se slzami na krajíčku.
"Kde je velitelka? Chraňte velitelku!"
Jeho ucho zachytilo pláč nějakého kotěte.
Ohniví si mysleli, že tohle je konec. Bylo mu jich líto, přestože nebyla jiná možnost a on sám navrhl to takto ukončit. Ale nemělo by dojít k násilí. Jejich strach je zbytečný, uklidňoval sám sebe. Přesto mu srdce tlouklo vysoko v krku.
Z rozjímání jej vytrhla kočka, která mu z čista jasna skočila po krku.
Nepřipravený a naprosto ochromený se i spolu s cizí válečnicí svalil a udělal pár kotoulů bokem. Ihned se poksuil vysmeknout se jejímu odhodlání, ale byla na něj příliš silná.
S vděčností zaznamenal, jak někdo, teď už silným a hlasitým hlasem zařval: "Vzdejte se a nikomu se nic nestane!"
Jeho protivnici to ale nejspíš uniklo, protože náhle ucítil palčivou bolest na krku a když otevřel oči, které předtím instinktivně pevně sevřel, uvědomil si, že ho drží v zubech. S panikou sebou začal házet a pokusil se použít fígl, který ho naučil Pruhový, ale marně. S každým cuknutím si jen způsoboval bolest. Uniklo mu přidušené kníknutí.
Písčitá kočka na něj plnou vahou nalehla a její srst mu zakryla výhled, a tak, ještě stále se snažíce jí vysmeknout, poslouchal.
"Zaútočíte li na naše kočky, zaútočíme my na vás! Máme přesilu! Zničíme vás!"
Opět se ozval zvuk konfliktu, ten ale rychle ustal a v šumu zmatku a vřeštění se začaly vyjasňovat jedniotlivé hlasy. A váha, ktrá mu začala vyhánět vzduch z plic, trochu povolila.
"Jakým právem?" "Jste vrazi a zbabělci!" "Věštba se teď naplní? To chcete?"
"UTIŠTE SE!"
Písčitá kočka se náhle vymrskla na všechny čtyři, nahrbila se a s nenávistí v očích zasyčela: "Hvězdný klan vás potrestá!" Jestřáb, šťastný, že se může znovu nadechmout, se v mžiku vymrštil na tlapky, svaly napjaté. Ucítil na krku pramínek krve, ale přesto zaťal zuby a zdvihl hlavu. Nemohl vypadat jako slaboch.
Nastalo nejisté, ostražité a napětím protkané ticho. Koťata ve školce jen tiše vzlykala a dospělé kočky nespouštěly z očí jedna druhou.
Bouře s Plamennou však nebyly nikde vidět ani slyšet.
Jestřáb ucítil, že velitelé váhají. On byl přece vůdcem celé téhle akce. Měl by mluvit on. Mermomocí vystrnadil bolest až úplně dozadu vědomí a vypjal hruď, aby si získal aspoň trochu respektu. Nasadil odhodlaný a tvrdý výraz, jak jen mohl, a promluvil k Ohnivým válečníkům. Byl velmi, velmi rád, že s touhle situací trošičku počítal. Svá slova si promyslel předem.
"Ohniví, jsme v přesile." Hlas se mu sice nepatrně zachvěl pod náporem všech těch nelítostných pohledů, ale jak se potápěl hlouběji a hlouběji do role vůdce, strach opadl. "Víte, proč jsme tady, my všichni to víme. A náš cíl je jediný: ukončit tohle šílenství."
Nějaká učednice panovačně zasyčela, ale on ji jediným pohledem umlčel.
"Vaše velitelka je ta jediná, která dělá v rozporu s Hvězdným klanem. My se jen snažíme zabránit pohromě... nepřišli jsme zabíjet! Jestli máte aspoň špetku rozumu, uznejte chybu vaší velitelky a skoncujte s tím v míru, bez umírání. Jestli jste šílenci všichni, bojujte a zemřete.
Naše požadavky jsou nyní jednoznačné:
Vzdáte se, vydáte nám Plamennou hvězdu a zvolíte si nového velitele. A zavážete se spolu se všemi, co se zde shromáždili, že už nikdy nedojde k věcem, ke kterým došlo. Jedině tak můžeme zajistit mír.
Rozhodněte se!"
Ohniví okamžitě spustili ševel. Pod stálým dohledem ostatních válečníků se sešli do jednoho hloučku. A za chvíli už se spustily první pochybnosti:
"Jak máme vědět, že říkáte pravdu?"
Jestřáb se nadechl, aby odpověděl, ale ani nestihl hlesnout.
"Co uděláte s naší velitelkou?!" "Kde je Plamenná?"
"Myslíš si, že budeme poslouchat kotě?!"
Ta poslední narážka ho rozběsnila. Nafoukl se a rozevřel čelisti, aby z nich vypustil popuzené syčení. Já nejsem kotě. Už dávno ne. A to, že jsem mladší než ty, ze mě nedělá malomocnou kočku! "Myslím si, že budete poslouchat válečníka a jejich vůdce!" Kývl hlavou ke kočkám všech tří klanů. Nechtěl použít tenhle argument. Protivilo se mu, když se povyšoval nad velitele a starší válečníky. Ale jedině tímhle způsobem mohl získat autroitu. A povedlo se, protože černý kocour se zamračil  sklopil pohled.
"Rozhodněte se." Vyzval je znovu, tentokrát s výhružkou v hlase. O jeho slech zavadilo vrknutí Pruhového, a on si uvědomil, že nátlakem situaci nepomůže. Zastyděl se.
Zhruba deset ohnivých klanovníků spolu velice vážně rozmlouvalo. Když je teď Jestřáb pozoroval, pomyslel si, jestli se nedržel zbytečných předsudků. Teď totiž Ohniví vypadali jako rozumné kočky. A dokud se v jejich kroužku nestrhl vřískot, stačil doufat, že se mýlil.
"No to snad ne!" Vřískla Ohnivá válečnice, jejíž kožich hrál směsicí bílé a rezavé a probodla jednoho ze svých klanovníků nenávistným pohledem. "Já věděla, že nás zradíš, Krtku! Vždycky jsem to věděla!" A za nepříčetného syčení se kocourovi vrhla po krku.
Tehdy Jestřáb poznal, že velitelčino šílenství se rozlezlo dál a napadlo její klan jako nákaza. Nepochyboval o tom, že ta rezavobílá kočka je její stoupenkyní. A opravdu přemýšlel, jestli nemá sám zakročit, ale to už se do rvačky zapojili i další Ohniví.
Mezitímco kocour černý jako noc vztáhl obnažené drápy proti bělostnému, Jestřáb uviděl nově jmenovaného zástupce Kaštana, jak se vrhá na pomoc své spojenkyni proti Krtkovi. A tři zbylí, asi o něco moudřejší, po sobě začali pokřikovat.
Bylo jasné, že Ohnivý klan je rozpolcený a zavinila to sama jeho velitelka. Polovina dospělých válečníků se jí zastávala pomocí zubů a drápů, mezitímco ta druhá zavětřila šanci se vysvobodit.
A ve chvíli, kdy už hádka bitka přerůstat v naprosté nepříčetné rvaní, se konečně objevila ta, o které to všechno bylo. Pomalu, sebejistým krokem a úšklebkem na tváři se ze svého dopěte vysoukala Plamenná hvězda s Bouří v patách. Černá kočka z ní nespouštěla oči. Nejspíš si své účty vyřídily už před zraky ostatních. A kocourek si uvědomil, že válečnice vypadá nadmíru spokojeně.
Z řad útočníků se ozvalo zlostné syčení i několik nadávek a velitelčini válečníci se přestali prát, jakmile ji uviděli.
Rezavobílá stoupenkyně okamžitě vyskočila na tlapky. "Plamenná hvězdo." Zasyčela zlostně. "Máš v klanu zrádce. Já ti to říkala!" Vypadalo to, že tohle téma nebude žhavou novinkou, ale velitelka při tom zjištění jen nadzvedla obočí. "Já vím. A není jeden, nemám pravdu?" Rozhlédla se po svých oškubaných kočkách.
"Ne!" Zasyčel ten bílý kocour a nahrbil hřbet. "Plamenná, to ty jsi zradila svůj klan! Copak to nevidíš?! Tvůj sebestředný strach z tebe udělal zrůdu! Musíš to uznat!"
Jestřáb ze scény nespustil oči, ani nemrkl. V srdci mu zahořel plamínek naděje. Nastalo hrobové ticho.
Plamenná se rozhlédla po svých kočkách a každé z nich se zavrtala pohledem hluboko do nitra, než odklonila pohled dál. Po nekonečně dlouhé chvíli sklonila hlavu a zdvihla oči ke třem velitelům, kteří nyní seděli bok po boku. Pruhový ježil hřbet a Písečný tiše syčel, mezitímco Mlžný na ni skelně zíral.
"Vida. Tak já musím." Zašeptala samolibě. Jestřáb se napjal. Tahle sebejistota značila jediné.
"TAK MĚ PŘINUŤTE!" Zavřeštěla, otočila se na zadních a vyrazila pryč.
Bouře sebou trhla a v jediném okamžiku zmizela velitelce v patách, až za nimi zbyl jen zvířený prach. Kolem Jestřába se prohnali tři ohniví válečníci, následující svou velitelku a on si všiml, že ze školky vyrazila šedivá kočka, která se vyřítila za nimi.
Jestřáb si v moment toho ucharvoucího zavřísknutí uvědomil všechen šílený strach, který v sobě ta kočka dusila. V tom jediném okamžiku ukázala svou pravou tvář. Zahodila masku. A jistota se proměnila v smrtelný pocit prohry, který se jí usadil v útrobách, protože věděla, že tohle je boj, který nevyhraje.
Zvolila útěk, aby si zachránila krk. Všechno opustila s vírou, že její klan s ní půjde. Ale z téhle iluze jí zbyly čtyři kočky. Právě ztratila tu sladkou skořápku, pod kterou jí náležela moc a autorita. Její klan k ní vzhlížel pod rukou strachu, kterou roztříštily tři klany, které se rozhodly se spojit, aby s tím skoncovaly. Ohniví válečníci dostali naději a chytili se jí jako tonoucí stébla trávy. A to ji rozervalo.
Válečník se vzpamatoval z návalu myšlenek v okamžiku, kdy se Pruhový s Písečným rozběhli taky a jeho bývalý učitel do něj strčil, jak kolem něj probíhal a on pochopil, že Plamennou nesmějí nechat utéct.
Vyrazil mezi houští v doprovodu mnoha dalších koček a jeho srdce se mu rozbušilo až v krku, když si uvědomil, že vyhráli.