Kočičí válečníci - věštba

25. kapitola - Liška před doupětem

Seděl a čekal. Stále na tom samém místě, stejně jako poprvé a stejně jako naposledy. Vryl si je do paměti, stejně jako si ptáček pamatuje, kde hnízdí, aby se už nikdy nemusel stratit. Nechtěl se stratit, ne znovu. Konečně našel v tom prudkém víru pevný kus kamene, kterého se mohl přidržet. Pustit se, a snad aby už nikdy nenalezl nový.
A tak čekal. Na ni.
Letní vánek se okolo něj proháněl a vesele klikatil v horkých stužkách. Poletoval mezi zdravě zelenými stébly silné trávy a využíval k pohodě a uvolněné náladě. Léto bylo v plném proudu a přinášel s sebou hojnost zvěře, teplo a úrodu.
Jeho však míjelo, stejně jako příjemný teplý větřík. Nemohl si užívat stejně jako jiné kočky. Jako obyčejně kočky.
Jsem vlastně ještě vůbec kočka?
Proudy prokluzovaly, podél jeho blyštivě bílého těla a mezi jeho chundelatýma ušima bez sebemenšího zavadění.
Neexistoval pro něj.
Jak by mu to ale mohlo vadit? Žil v tichu a bezvětří toliko dní, že už je ani spočítat nelze. Čas. To byl ten nejlepší lék. Zvyknul si a naučil se nevnímá to, co nemohl ani pocítit, přestože věděl, že to je. A je to blízko něj, nikdy se však navzájem nestřetnou.
Snad dokud nepřijde zázrak.
Je to jako mračna, pomyslel si. Jeden by řekl, že kdyby byl tam nahoře, plul by v nekonečných masách bílé a potápěl se v hlubokých mračnech nebes.
Jakmile by však vložil nohu do běloby, zřítil by se.
Nenalezl by žádnou oporu.
Z přemítání, jež se v poslední době, a byla to proklatě dlouhá poslední doba, stalo hlavní náplní jeho nekonečných dní, jej vytrhl šelest.
Neohlédl se, neměl proč. Pokud by to byl dravec či nějaká kořist, šlo to mimo něj. Neexistoval pro ně. A pokud by šlo o ni, ozvala by se sama.
A taky se ozvala.
"Tak ráda tě zase vidím!" Povzdechla si Bouře a protáhla se posledním trnkovým keřem, než se ocitla na špičatém skalním útesu. "Bála jsem se, že tu nebudeš." Přiznala a sklopila hlavu. "Stejně jako posledně."
Pomalu se došourala k němu a sedla si po jeho levici. Stále se na ni nepodíval, přestože jeho srdce zaplesalo, když ucítil její pach.
Její kožich se zavlnil s větrem a ona zavřela oči. Zlaté slunce pomalu zalilo oblohu svou září a dvě kočky tiše seděly a sledovaly onu krásu. Spíš jedna a půl kočky, pomyslel si sarkasticky.
Ticho však muselo být někdy prolomeno.
"Proč jsi včera nepřišel?" Zeptala se smutně černá válečnice a věnovala mu ublížený pohled. "Řekla jsem ti, že se nebojím."
Stále se na ni nepodíval, ale ona zboku mohla vidět, jak jeho světle hnědé oči s mrknutím překryla bílá víčka. "Bylo to riskantní." Řekl dutě. "A neměl jsem ti co říct." Přál si, aby mohl říct víc. Přál si dodat: Ale moc mě to mrzí! Nechtěl jsem ti ublížit! Přál si, aby mu to odpustila. Mohl však jen mlčet.
Bouře se svalila na chladný kámen a frustrovaně si odfrkla. "Jsi nenapravitelný." Zašátrala tlapkou mezi prasklinkami ve skále. "Aspoň mě pozdrav." Připomněla mu se zamračením. Její tón ale vypovídal o tom, že se nezlobí. Měla ho stále stejně ráda. Chápala jeho důvody.
Konečně se na ni podíval a po tváři se mu přelil přívětivý úsměv. "Taky tě rád vidím, Bouřko."
"Neříkej mi Bouřko!" Pokárala ho jemně.
"Je to hezké." Namítl, ale ona už v nesouhlasu klopila uši. "Je to zdrobnělina. Jako pro malé kotě. Copak jsem pro tebe malá? Máš pocit, že jsem ještě kotě?" "Ne to ne." Ujišťoval ji okamžitě. "Jen jsi pro mě stále o dost mladší." Lišácky se usmál a lehl si vedle ní. "Jen o pár desítek let. To není zas tak mnoho, ty můj staříku."
Věnoval jí nakvašený pohled. Ty mrško drzá. Mrskl vousky. Kdybysme žili ve stejném klanu a skutečně oba žili, teď bys mi musela měsíc nosit čistou podestýlku. Laškovně jí dloubl do ramene.
Oplatila mu jeho laskavost pěknou fackou po uchu.
Opět zavál silný vítr, prohnal se mezi ležícími kočkami a Bouře se při náhlém chladu zachvěla. On necítil nic. Vítr jím prošel jako kusem mlhy.
"Blahopřeju. Zasloužila sis učedníka. Je to vážně chytrá kočička." Usmál se na ni a ona nejistě přikývla. "Jo, díky... jen si nejsem jistá, jestli se to najednou celé hodí do sebe. Myslím to.... chci říct..." "Dělám ti to celé komplikovanější, viď?" Dokončil za ní. "No... jo, to asi jo." Přiznala zkroušeně. "Hm."
Bouře se zadívala na své tlapky. "Nechci, aby sis přikládal za vinu mou nejistotu. Není tvá věc..." "Že mě vidíš? Jistěže to je má věc! Nebýt mě, měla bys normální život." "Nemůžeš za to ty. Hvězdy ví, proč se tak stalo." "Jo, Hvězdy. Staré dobré Hvězdy..." Odfrkl si podrážděně. "Ty mi připomínej Hvězdy."
"Nech toho zase." Tentokrát stáhla čumák upřímně. "A proč jsi vůbec přišel do tábora při jmenování? Nedivila bych se, kdyby moje chování vzbudilo pozornost. To by nám ještě scházelo..."
K jeho uším najednou dolehl nepatrný šum. Divil se, proč jej tak rozhodil. Vždyť mu to mohlo být úplně jedno! Nikdo ho nemohl vidět, ba ani zasáhnout. Nikdo kromě ní. Ale přesto jej polila předtucha, že tohle šramocení se od běžného lesního zvuku liší. A že představuje hrozbu.
Bouře zřejmě nic nezaznamenala. Dál pokračovala v rozhovoru. "No?" Pídila se po odpovědi. Po zdechl si a nenuceně se usmál. "Chtěl jsem to prostě vidět." "Prostě vidět. To je pěkné. Co kdyby...?!"
"Hele, já vím, že máš strach. Já taky. Ani jeden z nás neví, co od budoucnosti očekávat. Jasný? Ale jedno víme, tedy aspoň já.
Hvězdný klan by mě neposlal zpátky, kdyby k tomu neměl důvod. Ti nahoře chtějí, abych byl tady. Proč asi? Mám něco udělat. Netuším co a netuším jak. Ale tím, že se budu věčně skrývat před osudem jako chcíplá krysa, čemu tak pomůžu? Jak se mám vrátit do Hvězdné kožešiny, když jen sedím a čekám? "
Bouře poraženě švihla ocasem a povzdechla si." Fajn ale co chceš dělat? Nevím, jestli sis toho všiml, ale jsem patrně jediná žijící bytost v okruhu stovek mil, která tě může vidět, slyšet nebo cítit. Jak chceš ais tak něco dokázat?"
" Víš, tohle mi opravdu pomáhá." Vyčetl jí.
"Jsem jen realista." Bránila se.
"Prostě mě přivedeš do tábora a řekneš o mé přítomnosti léčiteli. Ten by mě měl vcítit." Jevilo se to jako nejlepší možný tah. A nejlogičtější.
"Hm. A co když tě nevycítí? Co když mě budou mít za blázna?"
"Tvůj vlastní klan ti nevěří?"
"PSST!" V mžiku byla na nohou a obezřetně se rozhlížela po okolním křaku. A on opět uslyšel ten nepřirozený šelest. I on se tiše postavil. A ona dva prohledávali lesní podrost.
Nebylo to vska třeba. K nesmírnému překvapení obou přátel z jednoho z keřů náhle nenuceně vyskočil učedníka, a za ním jeho dvě sestry. Bouře překvapeně mňoukla.
"Supe? Seveřanko, Zmije... co tu děláte?"