Kočičí válečníci - věštba

8. kapitola - Novinky

Ráno přináší slasti i strasti. Vždy je tomu tak. Ráno je zapeklitý čas, kdy se kočka probudí a zjistí, co všechno propásla. Co ji čeká. Protože noc je velmi dlouhá a když se spí, promešká se toho tolik, kolik by se zažilo za celý den.
Spánek je zrádce. Dodává spokojenost, ale bere ostražitost. Dává život, ale může jej i vzít...
Někdy jsou ty zprávy, které se dají dovědět po spaní silnější, někdy nestojí za řeč.
Tentokrát měl ale Bezdráp pocit, že dnešek přinese hodně až nadmíru zajímavých událostí. Spal, ale zároveň přišel o bdělost. A tudíž nevěděl, co čekat. Přesto mu podvědomí našeptávalo, že se něco chystá.
Když jej probudilo velitelovo vřískání, tušil, že se něco děje. A když začal Pruhový mluvit, už to dokonale věděl. Samotný hlas velitele prozrazoval strast a nevěstil nic dobrého. Mourovatý kocour zbystřil rozespalé smysly a vzápětí dobyl jistoty.
Nestává se totiž každý den, aby zmizel válečník.
"Měsíční klane." Pruhový mluvil naléhavě, neklidně a snad i trochu podrážděně. Od včerejška už se nejspíš vzpamatoval, ale jeho jistota jaksi postrádala tvaru. "Řeknu vám to všem narovinu. Zelený se nevrátil z hlídky."
Bezdrápovy útroby sevřela zlá předtucha. Bezděky pohlédl ke školce, kde zřejmě ještě podřimovala jeho družka i s jeho koťaty.
Jejich koťaty.
Za tu dobu strávenou mimo běžný proud života v klanu se naučila ignorovat ranní svolávání. A tudíž nevěděla o náhlém nebezpečí. Jistě, nebezpečí bylo, zejména teď, všude plno, ale tohle bylo nové. Nevěděla, že má chránit koťata o to málo, co přinášelo záhadné zmizení, ostražitěji.
Bezdráp to naopak věděl. A tím na něj spadala zodpovědnost. Pokud se Severce, Zmijovce nebo Supíkovi něco stane, bude za to moct on. A i kdyby ne, jeho svědomí bude potom silně pošramocené. Věděl to. Měl to předvídat.
Měl je zachránit.
Tohle nedopustí! Takové myšlenky nejsou povoleny! Ne, pokud k nim kočka nemá důvod.
Ostatní válečníci se rovněž překvapeně, vesměs vystrašeně rozhlíželi po sobě navzájem. Zelený byl dobrým přítelem mnoha z nich. Zejména Hbitého pruha. Bezdrápův pohled sjel směrem k pruhovanému válečníkovi.
"Sněžný jej včera poslal na hlídku, jak jistě víte. Nevrátil se. Oznámil to Větrochvost, jehož hlídka měla podle slov Sněžného následovat hned nato."
Bezdráp pohlédl na mladého válečníka. Narozdíl od obvyklých situací, kdy se tento mladík choval otravně, dolízal a vytahoval se, občas i povyšoval, se nyní tvářil tak vážně a zachmuřeně, že Bezdráp zapochyboval o jeho totožnosti.
Pruhový se na chvíli odmlčel. "Co budeme dělat?" Počkal, až otázka odezní. "Vyšleme výpravu. Ta půjde po jeho stopách a najde ho. Ať je s ním cokoli..." pronesl poněkud pochmurně. Obával se nejhoršího, protože věděl, že Zelený by se jen tak chytit nedal.
Na to byl až moc prohnaný.
"Kdo půjde?" Ozvala se okamžitě nějaká kočka. Snad Námraza? Bezdráp netušil, jestli ho to irituje, vzrušuje nebo nudí. Pocity se z něj vypařily.
Velitel se chvíli rozmýšlel, potom rázně kývl a zavřískal:
"Mikey, povedeš výpravu." Mourovatý kocour velice překvapeně vzhlédl a tázavě naklonil hlavu. Byl opravdu překvapen. Vážně vybral jeho? "Slyšel jsem dobře? Já?" Velitel se neznatelně pousmál a kývl. "Ano, ty." Chci, aby klan věděl, ze jsi důvěryhodný válečník. Pruhový ani nemusel mluvit, aby Bezdráp věděl, co si myslí. "D.. dobře. Samozřejmě." Vyhrkl Mikey a sklonil hlavu. Jeho odhodlání by se dalo hmatat. Bezdráp se neusmál, ale jeho srdce se zahřálo. Jen neznatelným plamínkem, ale pocítit se to dalo. Hřejivé teplo. Radost z toho, že někdo jiný mý radost.
"Mikeyho doprovodí Selena, Poutnice a Mechový dráp. Zjistíte, co se stalo a podáte mi dostatečné hlášení." Jmenované kočky uctivě kývly a podívaly se po sobě navzájem.
"Kdy vyrazíme?" Zeptal se Mech na otázku, která se vznášela nad čumáky všech přítomných, ale nikdo jiný jí neodfoukl do světa. "Hned teď, dokud jsou stopy čerstvé. Najezte se, připravte se a Hvězdný klan s vámi." Mňoukl velitel a sledoval, jak čtyři válečníci odbíhají. Potom dodal: "Vy ostatní, vraťte se za svými povinnostmi. Sněžný drápe, přijď za mnou do doupěte... a někdo běžte lovit. A na hlídku půjde Námraza." Velitel se otočil a ukončil tak svůj projev. Seskákal po žulové skalce na zem a zmizel mezi spletí kořenů.
Sněžný dráp následoval za ním, ale narozdíl od velitele se před vstupem do doupěte zarazil a ohlédl za sebe. Chvíli pátral pohledem, ale potom spokojen narazil na to, co hledal.
Bezdráp se zvedl. Rozhodl se navštívit školku. Sopka už byla bdělá, jak taky očekával a snažila se ukojit zvědavost tří koťat. Neustále se dožadovala vysvětlení, co se děje tam venku. Šťastný otec už pomalu vložil tlapku do školky, když k jeho uchu dolehl hlas. Někdo jej volal jménem.
"Bezdrápe, můžeš jít ke mně? Jen na chvíli." Kocour poznal hlas Sněžného drápa. Polila ho vlna nejistoty. Co asi chce? Po mě. Teď... Cítil se znovu tak prázdně, jakoby se právě probudil. Někdo jej chtěl, aby mu něco sdělil. A on netušil, co.
"Ehm, jistě." Otočil jsem se na zadních a nejistě vykročil k velitelskému doupěti. V duchu si posteskl po chvíli strávené se Sopkou, o kterou tímto přišel, ale zástupce velitele se musí poslouchat.
Oba kocouři už zmizeli uvnitř, když se protahoval mezi kořeny, aby se dostal za nimi. A když konečně vyprostit poslední zadní tlapku, ocitl se v doupěti velitele.
V prostoře vládlo šero. Světlo slunce sem prosvítalo pouze mezerami mezi kořenovým závojem a leskla se v něm smítečka prachu. Paprsky tvořily jakési cáry bílého světla v šedi, prostupující doupě.
Velitel i jeho Zástupce seděli vedle sebe u jedné ze stěn si něčem nevzrušeně diskutovali. Někdy je určitě i nudné, rozhodovat o všedních záležitostech. Musel to být rozhovor teprve u zrodu, poněvadž kocour na sebe nenechal dlouho čekat. Vyrušení si ale nestěžovali. Když si uvědomili, že přišel Bezdráp, Pruhový se překvapeně ohlédl na Sněžného, jakoby hned uhodl, že Zástupce v tom má drápky.
"Neruším?" Zeptal se nejistě Bezdráp. Nechtěl být někde, kde o něj nestojí. Sněžný dráp ale jen mrkl na velitele a vydal se za válečníkem.
"Dobré ráno, Bezdrápe." Pozdravil mile. Bezdráp mu pozdrav odměřeně oplatil a do hlasu se pokusil vložit přívětivý tón. "Dobré ráno, Sněžný. Proč jsi mne volal?"
"To si taky poslechnu." Plácl bezděky Pruhový a usadil se ke své pravé tlapce. Bezdráp měl někdy pocit, že si není jistý, kdo vede klan víc a hlavně zodpovědněji.
"Nenapadá vás nic? Ani jednoho?" Sněžný malinko povytáhl obočí a pohlédl na Pruhového. Když se dočkal jen pokrčení ramen, povzdechl si a s nasazením nového, zářícího výrazu pohlédl Bezdrápovi do očí.
"Tvá koťata jsou již dost stará na to, aby se stala učedníky."

Poutnice rychle zhltla poslesní tlapku vodního hryzce, kterého před chvílí příhodně sama ulovila a vyskočila na nohy. Mikey svolával družinu.
Válečnice už od rozpuštění shromáždění nemyslela na nic jiného než na svou výpravu. Děsila se toho, co se mohlo stát Zelenému. A děsila se, že to třeba vůbec nezjistí.
Udivilo ji taky hlavně složení jejich skupiny. Dva domácí mazlíčci, které mnozí nemají v lásce...
Rozběhla se směrem k již seskupeným, totiž Mikeymu a Mechovi. Proč vybral velitel tyto kočky? Mělo to nějaký záměr? V hloubi duše tušila, že si Pruhový přeje, aby klan přijal i ty, kteří se v něm nenarodili.
A Poutnice s ním souhlasila. Jen proto, že se někdo nenarodil v lese ještě neznamená, že je špatný. Že mu chybí sebevědomí nebo že nebude věrný klanu. Že je zbabělec. Jen Hvězdný klan přece určuje osud. A i když někdo není divoké krve, jeho osud může směřovat právě tímto směrem. Směrem do divočiny a za dobrodružstvím.
Poutnice dokonce myslela, že takové kočky budou ještě věrnější a přínosnější než někteří rodilí klanovníci. Musely totiž vynaložit neskutečné odhodlání a sílu vůle, aby opustily hýčkání a něhu svých dvounožců, kteří jim dopřávali jen to nejlepší a postavit se na vlastní nohy. Jít tam, kam je to táhne, navzdory přítěžím a risku. Navzdory samostatnosti, bolesti a strastem, které život pod ochranou rukou, v teple a s nekonečným přísunem jídla zcela vyvrací.
Ti, kteří se narodí a přijmou život v divočině mnohdy skoro nechápou, co to znamená. Jaký je rozdíl mezi klanem a dvounožci. Zimou a teplem. Hladem a styostí. Berou to, co neznají jako něco špatného. A to co znají jako jedinou cestu, která dokáže život učinit právoplatným. A proto neví, jak si toho, co mají, vážit.
To byl rozdíl mezi rodilými a přivandrovalci. Ale Poutnice věděla, že původ je jen pozadí. A na něm se teprve kreslí obraz slutečného života. Ten si každá kočka zvolí sama. Má na to plne právo. A to, že se někdo rozhodne vydat se do divočiny a žít tak, jako jeho předkové kdysi dávno, mimo vůli dvounožců, je více než obdivuhodný krok. Skok.
To by měla každá kočka uznat.
Mech byl čirou náhodou jedním z těch, kteří to spíše neuznávali. Příliš nesouhlasil s přítomností mazlů v klanu, jak jim říkal, ale toleranci si našel. Na to byl dosti vychovaný.
Možná právě proto byl tento kocour vybrán. Pruhový chce, aby si zvykl na spolupráci se Selenou a Mikeyim a taky chce, aby Mikey a Selena zapadli jako právoplatní klanovníci, pokud by se výprava zdařila. To by jim zaručilo dobrou, více než dobrou pověst. Máme moudrého velitele.
Radši zavrtěla hlavou, když jí do mysli padl temný stín: Výprava se nevydaří. Pokazí se to. A domácí mazlíčci budou ještě vic nenávidění...
Ne! Podaří se to! Najdeme Zeleného a vrátíme se, než se slunce vyhoupne na vrchol své cesty. Poutnice se rozhodla držet tohoto mínění a dorazila ke dvěma kocourům.
Mikey ji pozdravil kývnutím, Mechový dráp jen přívětivým pohledem. Nemluvil moc, nikdy. Jen pokud měl dobrou náladu. A i kdyby ji měl, většinou nepromluvil. Jen tak spřízněně přihlížel.
Kde se asi zdržela Selena? Jako nazavolanou válečnice vyskočila z kapradí mezi školkou a Velitelskou skalkou. Oklepala se, pak ale chvíli strnula a rozhlédla se kolem. Nejspíš se lekla, že odešli bez ní. Poutnice si dokázala představit, jaké by to bylo pro ni. Odvrhli ji. Opustili. Nepotřebují ji. Byl by to děsnýpocit. Když ale Selenin pohled padl na skupinu koček, uvolnila se a neváhala vyrazit jejich směrem.
Její tlapky zašustily o seschlou pozimní trávu, kterou zachvíli vystřídá čerstvá, jarní zelená a usmála se. Poutnice jí úsměv opětovala a mrskla přátelsky vousky. Mikey kočky napodobil. Mechový dráp jí věnoval jediný neutrální pohled a potom se odvrátil.
Poutnici přepadla zlost, stejně rychle, jako ji opustila. Vždyť třebaže s ním nesouhlasila, mohl mít svůj názor.
Mikey si znovu ujasnil, co se po něm chce, přepočítal kočky a vůdcovsky zamňoukal. Hned nato se otočil a svižným tempem vyrazil pryč z tábora.
Poutnice ho následovala.
Pod tlapkami jí zapraskaly větvičky a podrost volného lesa. Tvrdě v sobě potlačila nutkání vytasit drápky a skočit po prvním stromu, který by se jí naskytl v cestě a jen běžela s třemi společníky po pachu Zeleného.
Po pachu válečníka, jemuž spěchají na pomoc.

Juj! Další kapča hír. Užijte si ji!
Občas budou kapitoly vycházet takto později, protože je musím vždy ještě uhňácat do té pravé podoby. Tak se nezlobte... :3