Kočičí válečníci - věštba

18. kapitola - Nejistota nepřátelství

Sněný dráp si nezávisle olízl hruď a potom se rozhlédl. Ve svých očích nesl jediné, a to odhodlání. A válečníci, je do jeho lagun směle pohlédli, si to vždycky vzápětí správně vyložili.
Za což byl velmi vděčný.
Tábor se postupně zaplňoval a on si byl plně vědom toho, že se se svými kočkami nachází v samém středu pozornosti. Ohniví klanovníci dostali od velitelky příkaz se neprodleně dostavit do tábora, až na obvyklou hlídku.
Sněný se taky nejednou setkal s nedůvěřivě nabroušeným pohledem Rychlého ohona, zástupce Plamenné hvězdy. Neustále měl Měsíční na očích a popravdě vypadal, přeze vechny přetvářky, které si na čumák nasazoval, nerozhodně. Co se s ním Měsíční zástupce párkrát setkal, vždy byl takový. A své pochyby maskoval nezaměnitelnou a pro něj již typickou trpkostí.
Moná, že to bylo jeho mládím a nezkušeností? Ještě nedávno byl jak celý les věděl Hvězdiným učedníkem, ale po smrti Bukového drápa, tehdejšího Ohnivého zástupce se jím stal on, čerstvě po jmenování válečníkem.
Plamenná do něj vkládala svou důvěru a o to víc Sněžného znepokojoval.
Ale jak si všiml, jiné kočky měly očividně velijaké názory na jejich přítomnost. Jen několik málo jedinců jim však věnovalo upřímně neutrální pohledy. A on si hned viml, že právě ten zbytek, který doslova kypěl agresí byly kočky a kocouři, kteří tvořili oddíl přepadníků, kterému nyní mohli Měsíční poděkovat za nynějí pozici.
Když se na to sivý kocour podíval kolem a kolem, napadlo ho, že Ohnivý klan nyní zrovna nepřekypuje dostatkem koček. Osm válečníků, tři učedníci...
To je dobré vědět.
Přívětivá skupinka byla opravdu viditelně stažena. Sice po nich vrhali zdánlivě znechucené pohledy, ale zástupce by vsadil vlastní ocas, že to dělají čistě z vůle klanu. Z věrnosti.
A tím si taky uvědomil, jak je Plamenná veskutečnosti zoufalá. Ani vlastní klan nesouhlasí s jejím počínáním.
Taky dobré vědět.
Ale velká výhoda to nebyla, to musel dát za pravdu. Většinou to totiž byli starší a učedníci. Potom jedna březí matka a jedna čerstvě okotěná a několik podezřele skleslých válečníků.
Mezitímco Hvězdini příznivci se nebáli procházet okázale středem tábora a křenit se na cizí válečníky, jak jen to bylo možné.
Ohnivá velitelka si nejspí dobře uvědomovala statusy svých koček.
Á tohle je zase trochu patné... alespoň pro nás...
"Pssst." Sykl někdo a zástupce zaujatě střihl uchem, než se za zvukem otočil. Hbitý na něj vrhal úzkostný pohled. "Větrochvost na tom není nejlíp. A Ohon to u přece dávno ví. Chtějí ho snad nechat, aby se mu rána infikovala nebo jak?" Neopustil vak šeptavý tón hlasu. Nebylo by příjemné, kdyby jeho slova zástupce Plamenné zaslechl.
Sněžný se zamračil. "Já myslel, že Lotos u mu dal nějaký pavučinový obklad a maková semínka." Lotos byl léčitelem Ohnivého klanu a popravdě se jevil jako přívětivý a laskavý postarší kocour. "Dal," přitakal Hbitý, "ale nezabírají. Břicho mu pořád silně krvácí a pavučiny jsou teď celé nasáklé."
K čertu s tou Dešťovou! Ulevil si v duchu Sněný. Dešťová kapka byla válečnice, která zahájila rychlý agresivní výpad, když se dva oddíly setkaly. A schytal ho právě Větrochvost, o kterém teď šedivý zástupce s nelibostí zjiťoval, že je na tom přinejmenším znepokojivě. Jen k dobru Měsíčních, že Jantarová tlapka taky umí používat drápky, pousmál se Sněžný, protože stejně rychle jako Ohnivá válečnice zaútočila, tak se také stáhla.
S utrhlým uchem, což jí nejspíš přinese pěknou památku, a podrápanou tlapkou se nyní tříbarevná agresorka nacházela rovněž u Lotosa, jen s nepřetržitým přísunem horlivé péče. Kdyby ji tak Měsíční mohli vidět, jistě by jim bylo darováno neurčité množství nenávistných pohledů, ale Kapka by nedopadla lépe.
Stát se tak nemohlo, protože Sněžný dráp, Hbitý pruh, Sopka, Jantarová tlapka i zraněný Větrochvost se nacházeli v jednom hloučku uprostřed Ohnivého tábora, obklopeni celým jeho osazenstvem a malý léčitelský palouk se nacházel za zákrutem vyšlapané mýtinky.
Popílku s Brhlíkem rovněž nemohli utěšit svými hlasy, protože spolu se zdejšími učedníky byli odvedeni do učednickéhon doupěte, které bylo shodou okolností z trnitého ostružiní a jedinou cestu ven byl nyní dokonale zastoupený tunel, vedoucí zpod pichlavé klenby ještě ke všemu přímo do středu tábora.
Podivuhodné, ale účinné. Musel uznat Sněný.
Kromě Větrochvosta si odnesla zranění ještě Jantarová, které Dešťová v zápalu stihla rozdrápnout  zátylek, ale nebylo to nic vážného. Potom on sám, který byl středem útoku menšího, nikoli však slabšího černého kocoura, který navzdory svému malému vzrůstu dokázal dát zabrat.
Krtek. Tak se jmenoval. A Sněnému nechal na památku hezky poničený čumák. Levá tvář byla na pohled ošklivě roztržená, ale kůže sroste a zbude jen jizva.
A nakonec Hbitý, který však na tom byl asi ze všech zraněných nejlépe. Pouze si vylomil drápek. I když bylo jeho zranění bolestivé, ani po něm nebude památky. A tlapka se bez jednoho drápku obejde.
Nebylo možné přesně určit, čí to byla vina, protože Hbitý v tu chvíli uhýbal útočníkovi, když se packou zachytl o vyčnívající kořen a jak se v panice rychle přetočil... dráp byl pryč. Ale válečník malinkou ztrátu nesl statečně a ani nepožádal o semínka ke zmírnění bolesti.
Sopka narozdíl od ostatních Měsíčních neschytala vůbec nic. Od pohledu Sněžný věděl, že je obdivuhodnou bojovnicí, asi se dokázala všem ranám vyhnout. A nemálo jich určitě zasadit.
Popílka s Brhlíkem vyvázli taky bez úhony, Brhlíkovi byl pouze nehezky přišlápnut ocásek tlapkou s obnaženými drápy.
"Podívám se na něj." Oznámil tiše zástupce Hbitému pruhovi, který na něj nepřestával upírat svůj nešťastný pohled a vstal.
Ze strany Ohnivých to mělo jisté reakce. Rychlý ohon se napružil a upřel na Sněžného pronikavý pohled svých zúžených očí. Jakási válečnice neklidně mňoukla cosi do školky a jiný kocour naježeně zasyčel, doprovázen malou učednicí.
"Není důvod k panice." Mňoukl podrážděně Sněžný dráp a sjel klanovníky nesmlouvavým, nikoli vak nebezpečným pohledem. "Copak se nemůžu ani podívat na zranění vlastního válečníka, který utrpěl vážné zranění ve zbytečném boji a nedostalo se mu patřičného ošetření?"
Tuto větu v rychlosti mazaně sestrojil předem, protože jednak poukazovala na zdánlivou nesprávnost jednání Ohnivých válečníků, jejich nečestnost a zbytečnou agresi. Sám věděl, že toto tvrzení není zcela pravdivé a neměl ani z kraje v úmyslu navážet se do Lotosa, který dost možná ani nedostal oprávnění cizince ošetřit a přesto to udělal, ale musel  použít argument, aby Ohniví ustoupili a trochu se nad sebou zamysleli.
To pro něj znamenalo svobodné přemístění se z jednoho kraje Měsíční skupinky na druhý, kde v prachu ležel Větrochvost.
Upřímně vypadal hrozně.
Slabinu v třísle levé zadní nohy měl nepříjemně rozervanou a pavučiny, které na ní byly položeny už pomalu nešly rozeznat od krvavé červeně. K tomu bylo zranění zaprášeno suchou zeminou, co Větrochvostovu situaci rozhdoně nijak neulehčovalo...
A jeho oči byly upřeny na něco, co viděl jenom on.
Hlavu měl položenou souběžně s tělem, které se nacházelo v pozici na pravém boku a tlapky samovolně poházené před sebou. Uši skleslé a tlamu pootevřenou. Nejspí to hodně bolelo a pokud ne, tak mu bylo minimálně zle.
K Drápovu uchu dolehl podezřelý zvuk a když se otočil, spatřil ještě podezřelejší podívanou.
Samozřejmě, že se jednalo o Rychlého ohona.
Ten stál nyní tváří v tvář druhému zástupci a hleděl na něj neúprosným pohledem. A přestože jiného, nezkušenějšího válečníka by taková skutečnost hezky posadila na zadek, v co Ohon nejspíš doufal i v případě Sněžného drápa, Sněžný dráp si nemohl připadat ohrožen, ani kdyby chtěl.
Srst druhého kocoura byla totiž nervozitou povstálá a v jeho očích minimálně nehořelo odhodlání. Dokonce naopak.
Sněžný přemohl nutkání pousmát se nad mladíkovými počiny. Jak moc se snažil plnit svou funkci...
"Vrať se na místo, vetřelče." Prohlásil. A Sněžný musel uznat, že ovládl třas ve svém hlase, po němž nyní nezůstaly ani památky.
"Já jsem tam, kam jsi mne posadil. A myslím, že nemusím celý den sedět v jednom dolíku na půl tlapky. Ty bys taky nechtěl." Naoko překvapen se ohradil Měsíční zástupce.
Ohon se naježil. "Poslechni mě! Nemáš právo rozkazovat zástupci!"
Tentokrát Sněžný změnil tón svého hlasu. Dosud klidná a odměřená slova vzešla v hluboké, varovné zamručení. "Stejně tak ty. Mladíku."

Brhlík se nepokusil bránit se. Věděl, že jakýkoli vzdor by znamenala jen přihoršenou. Proto, když se černobílá učednice vonící po levanduli rozešla jeho směrem s povrchní úšklebkem na čumáku, nedal najevo jakoukoli nevoli.
Spolu s Popílkou byl vyveden z učednického doupěte na prudké světlo, dopadající na mytí u tvořící Ohnivý tábor.
Okamžitě spatřil válečníky svého klanu i Sněžného drápa, zástupce. Když jej však přepadl nutkání se rozběhnout, učednice jakoby to vycítila a varovně sykla.
Uposlechl ji. Netoužil po problémech.
Oba učedníci byli odvedeni ke kraji tábora a jeden z válečníků, celý černý a viditelně menšího vzrůstu se dychtivě ujal jejich hlídání.
Ani jeden z nich ani přinejmenším netušil, co se teď bude dít.
Rákosí se zatřepetalo a oni to rázem zjistili, když zpoza něj vystoupila kočka, která byla příčinou toho všeho. Její stát se v slunečních paprscích až rudě lesklá a oni ani nezapochybovali o její totožnosti.
Plamenná hvězda... blesklo Brhlíkovi hlavou, než se táborem rozlehlo mohutné, táhlé zavřísknutí.
Velitelka svolávala klan.
Kočky jež doposud dělaly něco jiného toho ihned zanechaly a rozešly se doprostřed vyšlapané mýtinky.
Brhlíkovi z zatím neznámého důvodu přejel mráz po zádech a on se nejistě ohlédl po starších Měsíčních válečnících. Setkal se s pohledem Hbitého pruha, nebyl vska uklidňující. Skoro naopak.
Planenná vypjala hruď a pohlédla na skupinku zajatců s čistým odporem v očích. Poté vyplivla tato slova:
"Mám na jazyku něco, co bych chtěla říct jednomu z vás." Její oči zlovestně zablikaly. Potom cosi neurčitě sykla na Rychlého ohona a ten zmizel v křoví.
Po chvíli, která jakoby trvala celou věčnost se vynořil. A v jeho patách kráčel Zelený.