Kočičí válečníci - věštba

19. kapitola - Rozmluva s plameny

Zelený nevěnoval pohledům ostatních žádnou pozornost. Věděl, co v jejich očích uvidí a nepotřeboval to potvrzovat. A už vůbec netoužil zjistit, co si o něm vlastně myslí.
On sám by byl taky na pochybách. Koneckonců... vlastně byl zrádce.
"Zelený?" Sice to byla udivená otázka, přesto však byla pronesená tvrdě a stručně. Hlas patřil zástupci jeho klanu. A když zamžoural po onom kocourovi, spatřil, že se postavil do obezřetného postoje vůči všemu, co by mělo přijít.
Ze stran... kohokoli.
"Co tu děláš?!" Vyjela najednou bez varování Jantarová tlapka, stojící po Drápově boku. Ona byla narozdíl od něj však v plném proudu a srst měla odbojně a varovně vztyčenou. "Nechceš nám něco říct?!"
"Co tím naznačuješ? Že je snad zrádce?" Obořil se na ni Hbitý, ale poté se poněkud nejistě obrátil na starého přítele. "S nimi spolčený?"
Tohle už nebylo adresováno Jantarové.
Ta otázka se Zelenému zahryzla do morku kostí a on odvrátil zrak, čelist ztrápeně sevřenou. Nejenže jej tížilo, že se k oněm slovům vlasně někdy byl schopen dopracovat, že vůbec někoho napadlo jej s nimi spolčit, ale zároveň to, že sám o sobě pochybuje. Že je sám ze sebe nešťastný.
Nedokázal totiž vůbec popravdě odpovědět. Tu samou otázku si kladl sám sobě už od doby, co se na jedné z hlídek poprvé setkal se Silnou tlapou.
Co poprvé pohlédl do jejích utěšujících tyrkysových očí. Co poprvé ucítil její vůni...
To kvůli ní se tohle všehno stalo. Nemuselo to tak být, nebýt jeho proklaté slabosti...
Ale za nic na světě by to nevyměnil.
"Tomu neuvěřím." Prskl paličatě Hbitý, ale beztak v něm zahldodal stín temných obav z toho, co jeho přítel skrývá. Kvůli čemu mu není schopen pohlédnout do očí.
Bojí se snad, že by v nich bylo vidět viny? Zrady?
Kdyby jen tušil, že Zelený myslí na totéž. Že se bojí, že by prozradil něco, čím si sice sám není jist, ale přesto ví, že zrod toho všeho už zapustil kořeny a je jen na něm, kdy se začne dál rozvíjet.
A nakonec ho polapí.
"Vidím, že vysvětlování by bylo alespoň vhodné..." poznamenala pichlavě Plamenná hvězda, která tím zároveň prolomila ticho, které po Pruhových slovech prostoupilo tábor. Už už se chystala nadechnout k nové větě, ale v tom nejspíš zmerčila něco, co se jí a její velitelské výstřední maličkosti nezlíbilo. Trhla hlavou směrem k sivému zástupci nepřátelského klanu.
"Mlčet, když hovoří velitelka!" Vřískla prudce a veškerá tichá rozvážnost se na několik okamžiků zcela vytratila. Srst vstakla a oči nabraly žhavého lesku. A stejně rychle se rezavá kočka opět uklidnila.
Zelenému došlo, že ani když byla opět nasazena slizská maska příměří, to, co skrývala nikdy nezmizelo. Plamenná byla pouze vynikající herečkou.
"Ach... kde jsem to skončila? Á, už vím."
Mourovatému zajatci, nyní stojícímu před celým klanem i vyslancích jeho vlastního však neunikl pohled, který mu Sněžný na okamžik věnoval. V tom pohledu něco stálo. Vzkaz. Upozornění. Co po mě chceš?
Zelený zmateně přimhouřil oči, což byl pro zástupce jasný signál, že nechápe, oč se jedná. odpovědi se mu však dostalo okamžitě. Sněžný zariskoval. Hodně zariskoval. Sice od svého válečníka odvrátil pohled, ale postavil se, pohodil hlavou v mírném vánku a hrábl tlapkou.
Pro jiné kočky to bylo zcela přirozené kočky, které příliš ztuhly svaly a je znuzená okolním děním. Plamenná opět začala soptit, ale její výstup byl to poslední, co Zeleného zajímalo.
Pochopil.
V mysli si spojil pohyby. Rýhu v zemi si prohlédl pořádně. Takže to máš v plánu... mazané.
"Již jednou jsem tě napomínala, myší mozku! Co chceš?! Hodilo by se ti pár ran pěkně nabroušenou tlapou, viď?!"
Popílka sedící vedle Brhlíka před doupětem učedníků tiše vydechla, když Hvězda přistoupila k drápovi a vypjala se v celé své výšce. A Zelený jakoby viděl její zápolící pocity.
Jedna strana byla rozumná a stále skrývala moudrost pravého, Hvězdným klanem zvoleného velitele. Nabádala ji, aby se neunáhlovala a raději nechala toho zpropadeného kocoura být, než ještě rozdmýchat už takhle pěkně velký ohníček. Navíc, když je její klan teď v takové početní nevýhodě.
A ta druhá velela k útoku. Šílenost velitelce obsadila mysl a radila zachovat si autoritu. Ztrestat opovážlivce.
Plamenná balancovala mezi rozumem a vládou. Přitom civěla Sněžnému do jeho mechových očí a jejich čumáky byly tak blízko, že mohli vnímat horký dech toho druhého.
Potom se rezavá Ohnivá prudce obrátila a udělala několik kroků od zajatců. Zelený si oddechl. Kdyby zaútočila, došlo by nejen ke srážce dvou autorit, ale k hromadnému boji klanu proti klanu. A v něm by, kromě mnohé krve a značných ztrát Měsíční nejspíše prohráli. A on se obával, že nadobro.
Jejich protivníci by měli veškeré výhody, na jaké by si kdejaký fantazírující učedník vůbec vzpomněl. Bojovalo se uprostřed jejich bašty, kde znali každý kout a každou skulinku. Kde stojí jaký strom a kde je nečekaná díra v zemi. Také měli, navzdory jejich nedostatku koček početní přesilu. Asi dvojnásobnou.
Bezděčný úsměv, který obsadil jeho čumák však na místě zmrzl, když si uvědomil, ke komu Hvězda míří.
A upírala na něj potměšilý úšklebek.
O pár kroků ustoupil, hned byl však tvrdě napomenut jedním z válečníků, aby se ani nehnul. Byl nucen čelit svému osudu a plánům, které s ním ta šílená kočka zřejmě má.
K jeho úlevě se zastavila v bezpečné vzdálenosti od něj a obrátila se zpět na skupinku pěti Měsíčních válečníků. "Ráda bych tě upozornila, že jeho hrdlo je stejně měkké, jako kohokoli z vás." poznamenala rádoby nezajímavě. Přitom zvedla levou tlapku a párkrát s ní ve vzduchu zakroužila, otáčela ji ze strany na stranu a prohlížela si ji.
A Zelený spatřil stříbřitý lesk jejích obnažených drápů.
To co řekla, byla neskrývaná výhružka a varování, aby si dal zástupce pozor na jazyk. Sněžný, ač nijak jinak nezareagoval, však stiskl tlamu. Ani jemu význam velitelčina počínání neunikl.
"Tak je hodný kocourek." Pochválila ho Plamenná a pokračovala ve svém proslovu. "Zelený? Ráda bych se tě zeptala na pár věcí." Obrátil a hlavu na něj a položila si tlapu zpět do hlíny.
Zelený odvrátl zrak a oznámení jen mlčky přijal. Notak, Sněžný... na co ještě čekáš?
"Zaprvé, proč jsi šel na naše území jen tak, bez zeptání a jako vetřelec, aniž bys měl pořádný důvod?"
"Já měl důvod!" Vyštěkl, než se stačil zarazit. Plamenná se hrozivě napřímila a pravila do ticha, kterému se nejspíš zalíbilo navštěvovat její společnost. "Nezvyšuj na mě hlas, kryso." Upozornila ho. Když jen mlčky svěsil ocas, vybídla ho. "Pokračuj. A rozmysli si, co mi odpovíš."
Zelenému došlo, že Sněžný sice vyčkává na správný moment, ale zároveň na něj tlačí stejný chtíč, jako na Plamennou. On, stejně jako ostatní válečníci tady, toužil zjistit, proč to všechno udělal.
Vypadá to, že nemáš na výběr... povzdechl si v duchu a zhluboka se nadechl.
"Dobře, dobře." Zavolal trochu mírněji, než původně chtěl, ale jeho sevřené útroby mu zlomily hlas. Vypadám určitě ještě hůř, než mi veskutečnosti je... "Ale než se všchno dozvíte, chtěl bych jednomu tady něco říct."
Rozhodl se, že když už má jít se vším ven, tak to vezme s úctou. A tak, aby ona věděla, že ničeho nelituje. Že ona si nemusí nic vyčítat. Protože to byla pravda. On by navíc nesnesl, kdyby se trápila. Co hůř, kdyby se trápila kvůli němu.
"Chci, aby si ta kočka něco uvědomila." Nastalo úplné ticho. Jakoby i les toužil po vyznání všeho z celé jeho duše. Iritovalo ho to. "Nelituji toho, co jsem udělal. Nelituji toho, co se stalo. A už vůbec nechci, aby si to někdo přikládal za vinu."
Mezitímco pomalu mluvil, dával si pozor, aby ani náznakem nepoukázal, ke komu hovoří, nebo ze kterého je ta kočka klanu. I když povhyboval, že v Ohnivém klanu je někdo, kdo by o něm a Silné tlapě nevěděl. Měsíční však neměli nejmenší tušení.
A taky proto se na pískově zbarvenou kočku při svék proslovu ani jednou nepodíval, tudíž nevěděl, že se její oči pomalu planí dojetím. Vděkem. A smutkem.
"Aby si nechala zbytečnosti. Nestojí za to. Třeba ještě bude příležitost, jak to všechno vynahradit." Potom jeho výraz zkameněl a on pohlédl do očí Plamenné hvězdě. Její tvář nabrala byl lehce povrchního vzezření, s obočím vytaženým tak, jak jen to kočka dokáže. "Velice dojemné..." Zabrblala si pod fousky. "Já vím." Odvětil bez přetvářky, což ji rošku zaskočilo a potom začal.
"Chcete to vědět. Budiž. Chodil jsem na území Ohnivého klanu. Vědomě a dobrovolně. Měl jsem k tomu důvod, ale necítím potřebu vám ho tu popisovat. Klidně mě potrestejte. Zabijte mě jako zrádce. Vyžeňte mě. Bude mi to jedno."
Koutkem oka zahlédl pohyb Rychlého ohona. Nebyl si jistý, co chtěl zástupce udělat, ale byl zadržen kupodivu Plamennou hvězdou. "Ušetři si tu práci." Sykla k svému učedníkovi neslyšně. "Začíná mluvit zajímmavě. A Měsíční si to sním vyřídí sami."
"Ale nezradil jsem vás." Slovo doufám, které se Zelenému neovladatelně dralo na rty, stihl včas zadržet. A děkoval Hvězdným, že tak. "Nikomu jsem neposkytoval informace, nespřáhl jsem se s Ohnivými ani pro ně nezrazoval Měsíční. Šlo o můj vlastní nevinný zájem. Ale je mi jedno, jak s ním naložíte."
Domluvil a opět svěsil hlavu. Když si uvědomil, že tím jen prozradil své zoufalství a vlastní nejistotu, byl už pozdě, aby se pokusil gesto zamaskovat. Ohon se už neovládl. Vyletěl vpřed, aby se s tím myším mozkem jednou pro vždy vypořádal. Velitelka jej v tu chvíli nestihla zastavit ničím jiným, než zlostným vřísknutím povelu zpátky.
Sněžný v tu chvíli usoudil, že je čas to zahájit.

Selena uslyšela hlasité zavřísknutí a to ji probralo z transu, při kterém rozumovala o své dosavadní situaci. Okamžitě se ohlédla po svém hlídači, který, přestože byl starší, byl neuvěřitelně statný a nejspíš i dobrý válečník.
Ale podlehl neopatrnosti, když byla jeho pozornost upoutána tím zvukem. To se stalo osudným, protože na tenhle okamžik Selena čekala od té doby, co byla v tom propadajícím se dolíku uvězněna.
Vymrštila se jak vysoko jen mohla. Její svaly se mohutně napjaly, když při ohromném skoku překonala přes čtyři čtvrtiny sesouvajícího se srázu. Cítila, jak ztrácí rychlost a zoufale zahrabala nohama ve snaze se o poslední pokus zachránit svůj útěk. K jejímu štěstí jí hrálo do karet.
Strážce si nestihl včas uvědomit, že vězeň se stal nebezpečným, protože jej plnně zaměstnal rozčilený vřískot jeho velitelky. Byl v rozpolcení. Zachránit velitelku a jít jí na pomoct, nebo splnit svůj úkol a pohlídat zajatkyni.
Selena naštěstí takové rozhodování neměla na krku a tak prostě udělala, co mohla. její tlapky se zapřely o kus většího kamene, položeném na písku a suti a vymrštily ji o další kus výš.
V ten moment se hlídač otočil, ale než by stihl cokoli udělat, byl povalen mourovatou šmouhou čisté zuřivosti.
Když byla Selena spokojena, jak zneškodnila protivníka, který teď, přestože naživu, bezvládně ležel v trávě s bolestivě přetrženou šlachou a v bezvědomí, neváhala a vzala nohy na ramena. K její smůle, ale vlastně i se světlou stránkou ta cesta vedla přes, nebo prostě ve směru tábora Ohnivých.
Běžela, jak nejrychleji mohla v bezpečném oblouku kolem centrály tohoto území. Nic už jí nebránilo vydat se na vlastní, přívětivé a přátelské území.
Jen kdyby neucítila opravdu hodně, ale hodně zřetelný měsíční pach, vycházející právě od tábora.
V okamžení zastavila, až jí tlapky zajely do hlíny.
To není možné! Co tu dělají? Nejistě se rozhlédla, jakoby čekala, že ji někdo napadne. Byla však sama a vánek jí čechral srst na zátylku. Copak se rozhodli zaútočit na Ohnivé? Konečně porazit Plamennou?! Náhle se jí zmocnil nepřekonatelný pocit štěstí. Válka skončí, ještě dřív než začala! Nebudou umírat další kočky!
Pak si však uvědomila, že je to sasi hodně bláhová představa. Zvlášť, když by v případném boji měli Ohniví veškeré výhody, jaké si jen může kočka v boji přát.
Plamenná hvězda a její bojovníci byli taky  suznáním osttních klanů nejlepšími bojovníky v lese. Taktika se u nich chvály zrovna netěšila, ale i Selena musela připustit, že v boji o tábor je něco jako taktika téměř zahoditelnou maličkostí.
Selena nejistě přešlápla a zaklela si. "Zpropadeně!" Zašeptala a švihem se otočila tak, že stála čelem k bojišti, které jí však zůstávalo zkryto za houštím. Svěsila hlavu a nasála okolní pachy, což ji jen utvrdilo v dosavadním přesvědčení. Párkrát švihla ocasem.
Nemůžu své přátele nechat na holičkách... musím jim pomoct, pokud to potřebují!
Už ani nezaváhala a vyrazila. Její nohy se míhaly podrostem a tep se zvýšil, když přeskakovala pozimní seschlé výhonky a staré větvičky. A pak její hnědavý ocas zmizel v křoví.
Přesně ve chvíli, kdy se lesem rozlehl výkřik.
Tenhle se však od ostatních lišil. Tenhle byl pro onu kočku poslední.
A ona to věděla.

Tak, další kap. máte zde :3. Snad líbí. A ještě bych vás chtěla o něco pžádat:
Poslední dobou mám pocit, že moje kapitoly jsou takové nic moc a taky si je čte čím dál míň lidí. Jistě, chápu a beru v potaz, že Wattpad není jediná činnost, kterou tady lidi mají, ale i přesto. Potěšilo by mě, kdyby si alespoň pár z vás dalo tu práci a napsalo mi sem opravdu upřímný komentář na to, co jsem zatím vytvořila.
Nečekám slohovku o deseti odstavcích s přímou řečí a úryvky z příběhu xD, jen chci, abych věděla, jak na tom jsem.
A jak jste na tom vy.
Moc děkuju těm, co mě pochopí a děkuju vám všem, co si teď tohle čtete! Bez vás by to nebylo ono :3