Anne

5. říjen 1537 - část první

Jeho nálada se blížila bodu mrazu, i navzdory probíhajícím oslavám. Nebo možná naopak, právě kvůli všemu tomu shonu. Navíc, jeho hlavou pulsovala bolest, každý nepatrný zvuk se nyní zdál mnohonásobně zesílen. Snad si měl včerejšího večera odpustit všechno to víno ... ne, neměl. Byl král, neexistovalo zhola nic, co by si nemohl dovolit. A navíc, nebýt junského vína, nebyl by se těšil společnosti jisté úchvatné dámy. 

Ušklíbnul se. Její jméno zapomněl v prvních pěti minutách, nezáleželo na něm. To děvče se slámovými vlasy bylo stejně již na cestě domů. Stejně jako ona rusovláska před třemi dny. A ta drobná blondýnka před týdnem ...

,,Bůh požehnej jeho Veličenstvo," vytrhnul jej z úvahy zvonivý hlas arcibiskupa Umberského a Henry cuknul hlavou, když mu spánek proťala ostrá bolest. ,,Neboť on jest pastýřem jeho lidu."

Lord Barner, sedící vedle v lavici, se na Henryho obrátil s tázavým pohledem, ten však téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Teď ne.

Lord Barner, nepochybně již dávno zpraven o jeho včerejší společnosti, pouze stisknul rty v úzkou čárku. Věděl, že mu nepřísluší soudit svého krále, navíc uprostřed mše.

Když pak v čele průvodu vycházeli z chrámu, lord Barner o krok pozadu za ním, Henry si pomyslel, že dnešek snad již nemůže být horší. Byl natolik rád, že dokázal uniknout ze spárů těch ponurých zdí, navíc, když celé arcibiskupovo kázání směřovalo k nabádání, že země potřebuje dědice trůnu.

To sotva.

Slyšel, jak lady Barnerová za ním něco vzrušeně šeptá svému choti, neobtěžoval se však poslouchat co. Nedokázal si představit, že by z úst té dámy kdy vyšlo cokoli hodno jeho pozornosti. Sice nemohl lady Elise upřít, že oplývala nadprůměrným půvabem, toto však již neplatilo o jejím úsudku či inteligenci. Ušklíbnul se při myšlence na zbytek dnešních oslav a na to, jak při večerním bále zcela jistě bude opět středem její pozornosti on.

Bylo snad jediné štěstí, že na něj již čekal kočár. Henry si skutečně nebyl jist, zdali by dnes dokázal snést jízdu na koňském hřbetu, ne když se jeho žaludek houpal jako na vodě. Vyškrábal se po schůdku do honosně zdobeného kočáru a s vděkem padnul do polstrovaného sedadla. Zdali by si někdo všimnul, kdyby se nedostavil na večerní část oslav? Odpověď byla nasnadě a Henry se zamračil sám nad sebou. Záleželo na tom vůbec, zdali by se někdo tázal po jeho přítomnosti? Byl král, nemusel se zodpovídat nikomu.

Avšak uvědomil si, že vynechat slavnost takového významu, jako byly oslavy dne svatého Reginalda, by bylo již přespříliš. Šeptanda Henrymu nikdy nevadila, ale tohle by jeho poddaní jen tak neskousli. A tak, když se kočár po dlouhých minutách dokodrcal zpět do Mernhallského paláce, Henry se jen s největší nechutí donutil vystoupit z kočáru a společně se svým dvorem se odebrat na hostinu.

Nevěděl, čí nápad byl posadit po jeho levici zrovna lorda Gaverila. Pátý hrabě ze Zere svou nadutostí téměř předčil lady Barnerovou a ani hloupostí za ní příliš nezaostával. A tak, když se pokusil zahájit diskuzi na téma politických sporů v Nuvii, Henry pouze znuděně podložil bradu dlaní, opřivše ruku o opěradlo své židle a nechal lorda Barnera, sedícího po jeho pravici, aby obstaral všechnu nutnou konverzaci.

O tři pokusy lorda Gaverila vlichotit se do Henryho přízně později konečně hostina skončila a namísto toho hudebníci v rohu síně spustili řetězec tanečních písní. Henry znuděně přelétl pohledem po svých dvořanech. Mnoho z nich se právě zvedalo, připraveno zatančit si pomalou Pavanu. Pánové se ukláněli, smekali klobouky a žádali dámy o ono privilegium, zatančit si s nimi.

Henryho pohled utkvěl na dvorním ceremoniáři, jenž právě cosi horlivě řešil s jednou služebnou. Když však zachytil králův pohled, rychle ji poslal pryč a téměř se rozběhl k místu, kde jeho pán znuděně přehlížel celou místnost.

,,Vaše Veličenstvo si žádá mých služeb?" vyhrknul a sklonil se do hluboké úklony.

,,Žádáme," potvrdil Henry královským plurálem, i když to nebyla tak úplně pravda. ,,Jaké je dnešní pořadí tanců?" zeptal se, přestože to byla zcela zbytečná otázka. Nikdo by se neodvážil změnit jím dávno prosazený řád jednotlivých tanců. Popravdě, Henry se na dvorního ceremoniáře obrátil pouze proto, že tak mohl ukrojit alespoň trochu toho zbytečného času, který zde měl dnes ještě strávit.

,,Stejné, jako vždy, můj pane," přispěchal rychle malý mužík s odpovědí. ,,Neodvážil bych se ..."

,,Dobrá," nenechal jej domluvit Henry, ,,můžete jít."

Než se však dvorní ceremoniář stačil vrátit ke svým povinnostem, objevila se vedle něj lady Barnerová. ,,Sire Holene," oslovila jej s úsměvem, ,,jaký tanec následuje po Pavaně? Nikdy jsem si nedokázala zapamatovat ono pořadí."

Dvorní ceremoniář na ní rychle pohlédnul. ,,Allemanda, má paní," odpověděl ještě a pak se s úklonou ke svému králi spěšně vzdáli.

,,Allemanda je má oblíbená," pronesla lady Barnerová. ,,Zatančíte si se mnou, pane manželi?"

Lord Barner po Henryho pravici zavrtěl hlavou. ,,Má drahá, víte přece, že mi to můj zdravotní stav nedovolí."

,,Škoda," pronesla lady Barnerová, její tvář však nenesla jedinou známku lítosti.

Henry si povzdechl. Drahá lady nebyla z nejchytřejších, toto se jí však vydařilo. Pokud by ji nyní nevyzval k tanci někdo jiný, jednalo by se o hrubou nezdvořilost, o neodpustitelnou urážku. Jenže ani lord Gaveril nevypadal, že by se chystal zhostit tohoto úkonu.

Proto Henry neochotně vstal. ,,Prokázala byste nám tu laskavost a věnovala nám příští tanec?" zeptal se, vědom si pohledu všech dvořanů, jenž se nyní upřel na něj.

Lady Barnerová lehce přikývla. ,,Velmi ráda, Veličenstvo." Henry by býval přísahal, že v jejích očích zahlédl vítězoslavný záblesk.