Anne

7. srpen 1538

„Bože můj," zašeptala Anne zděšeně, když do potemnělého velitelského stanu přinesli na nosítkách další tělo zakryté plachtou.

Bylo po bitvě, alespoň z velké části. Po katastrofálním útoku ze strany Terdenců, kdy nedokázali udržet morálku uvnitř svých řad a půlka jejich vojáků okamžitě uvěřila předstíranému úprk a následně zapadala do mokřad, zatímco tu druhou už pak snadno sevřela jejich jízda jako do kleští, nezbylo nepřátelským jednotkám nic jiného než se vzdát. A to ještě fakt, že terdenské ztráty tvořila téměř polovina jejich původního počtu nebyl tím nejhorším, ani zdaleka ne. Největší ránu utrpěl sousední stát až ve chvíli, kdy bylo po bitvě na břeh vytaženo utonulé tělo krále Jacoba. Rusovlasý král byl dle všeho, společně s dalšími jezdci, natlačen do hlubin kalných vod.

Anne křečovitě svírala dlaň v dlani, nepřítomně hledící na právě přinesené nehybné tělo před ní.

Zvítězili jsme. Ale za jakou cenu, honilo se její hlavou. A na jak dlouho.

Natáhla ruku k látce, zakrývající nosítka.

Zezadu se k ní přiblížilo světlo, když k ní přistoupil lord Turley se svícnem v ruce. „Nedělejte to, madam," zavrtěl hlavou a Anne ztuhnula uprostřed pohybu, obrátivše k němu pohled. „Jeden z kapitánů jízdy jej vyhodil ze sedla," sdělil jí manžel lady Margaret pochmurně. „Nejspíše jej ušlapali."

Na tom nezáleželo. Ne nyní, když asi před hodinou byla svědkem, jak do tábora přepravili sinalou mrtvolu terdenského krále, rozpoznatelného už jen podle jeho ohnivých kadeří. Ne když viděla vše, co tomu předcházelo. Proto Anne nedbala slov lorda Turleye, jenž sám jako zázrakem vyvázl jenom s pár lehčími šrámy, a stáhla látku z tváře mrtvého před ní. A ačkoli světlo ze svícnu lorda za ní nebylo nikterak spolehlivým zdrojem světla, Anne stejně ucítila mrazení, když spatřil tvář lorda Barnera. 

Téměř jej nepoznávala a nedostatek světla v tom nehrál žádnou roli. Kůži postaršího královského rádce pokrývala více jak z poloviny krev a podlitiny, nos měl velmi pravděpodobně zlomený a límec jeho dubletu byl ošklivě potrhaný.

Raději rychle opět zakryla jeho tvář plachtou, než si stihla všimnout více detailů.

Lord Turley jí celou dobu hleděl přes rameno, zabrán do svých vlastních myšlenek. „Nikdy jsem nečekal, že to pronesu, ale nakonec se přeci jen zachoval jako pravý muž," pronesl poté zachmuřeně.

V koutku Anniny mysli probliklo jakési překvapení, uvědomovala si dlouholeté nepřátelství mezi rody Turleyů a Barnerů, nedokázala se však už přimět k úvahám, co měla lordova slova znamenat. Raději tedy pouze přikývla.

Ještě před pár hodinami zde, v čele stolu, udílel finální pokyny. Stále nebyla schopna zpracovat celou situaci, jako kdyby stále očekávala, že lord Barner najednou vejde do stanu a začne s nimi probírat další postup. Jenomže přitom jeho tělo leželo na stole před ní, nehybné a studené.

Nebyl to lord Barner, kdo vešel do stanu, když se plenta rozhalila a dovnitř vešla dvojice vojáků, přinášeje další zakrytá nosítka.

Lord Turley k nim přistoupil a rychle zvednul jejich plachtu, učinil to však tak, aby Anniny oči nezachytily jediný centimetr z toho, co se skrývalo pod ní. „Ach ano," povzdychl si a opět spustil plachtu zpět. „Skutečně to je Yaylen," oznámil.

Anne se nedokázala ubránit pocitu, že se velitelský stan proměnil na jakýsi chrám. Ale místo oltáře uprostřed stál stůl se zakrytými těly padlých lordů. Barner, před ním přinesený Heawot a nyní i Yaylen. Bohem, kterého zde uctívali, musela být tedy smrt.