Anne

6. srpen 1538 - část druhá

Její žaludek se obracel odporem.

I když nebyla schopna zachytit každičký detail, neboť shlížela na bitvu z nedalekého návrší pod korunou mohutného stromu, Anne cítila, jak jí pomalu začíná naskakovat husí kůže a její tělo se začalo svírat nevolností.

Čekala ledacos. Koneckonců, Anne byla zkušená lovkyně. Byla zvyklá na tíhu kuše ve svých rukou i na to, co se stalo, pokud stiskla spoušť a vyslala ostrou šipku kupředu. Pro její oči nebyla krev nic nového, kolikráte předtím se již umazala od té rudé tekutiny, stékající z rány jí skoleného srnce či lišky.

Jenomže tohle ... Tohle bylo něco úplně jiného.

Anne viděla siluety mužů, hroutících po úderu meče jejich protivníka. Viděla vojáky, kteří najednou padli k zemi, zasaženi salvou nepřátelských šípů. Či probodení kopím. Anebo jednoduše ušlapáni svými druhy, když uprostřed pohybu zakopli o drn trávy.

Tohle byla jatka.

Opravdu si myslela, že je na to připravená. Na okamžiky, kdy se na námezí pod ní střetnou dvě armády. Anne nepochybovala o tom, že dokáže přihlížet všemu, co jí měl dnešní den nabídnout. Jenomže potom to započalo.

Ještě měla živě v paměti obraz prvního mrtvého. Popravdě, nyní už ani příliš nezáleželo, že ten muž padl na terdenské straně, zasažen šípem jednoho z lučištníků lorda Heawota. Byla to předzvěst věcí, které měly přijít pouhé vteřiny na to a Anne onu vzpomínku nedokázala dostat z hlavy. Stalo se to krátce poté, co potřetí a naposledy zazněl na nepřátelské straně zvuk rohu a terdenští bojovníci, stejně jako ti jejich, se rozběhli kupředu. Tehdy se na jezdce i pěšáky začaly snášet salvy šípů, toto však Anne postřehla až ve chvíli, kdy po své levé ruce, těsně před tím, než se bojovníci obou stran smísili v jeden velký dav, zahlédla v dáli, jak jedna postava v terdenských řadách padla. Ostatní vojáci se přes něj bez váhání převalili jako vlna, vzápětí se střetávaje se svými protivníky.

Bitva byla zahájena.

K Anniným uším doléhaly bojové pokřiky, výkřiky zoufalství, ale při pár ojedinělých příležitostech i, a to v ní vyvolávalo odpor ze všeho nejvíce, smích.

Přikryla si ústa roztřesenou rukou, její tělo se svírající znechucením. Musím ... musím ...

Ranní mlha byla již zcela pryč a Anne se tak nabízel ničím nezastřený pohled na udupanou trávu, posetou těly padlých vojáků. Kolem nich, mezi nimi a občas i na nich bojovali ti ještě stále přeživší. Pěšáci, se štíty i bez štítů, s meči či kopími, neustále kropeni další a další salvou šípů z obou stran a jezdci na koních, projíždějící bitevním polem ve snaze využít svého nadřazeného postavení a pokud už ne shodit z koně protivníkova jezdce, tak alespoň pobít co nejvíce pěšáků pod sebou.

Anne to přímo neviděla, ale moc dobře věděla, že většina z nich je již zakrvácená.

Musím ...

Tak nemotorně, jako ještě nikdy předtím, se sesunula z Nikova sedla, jenom aby vzápětí zakopla o kořen stromu, vyčnívající ze země, a téměř upadla.

„Co to děláte?" Ještě se k ní donesl podrážděný hlas lady Owariové, to se ale už Anne sesunula před kmenem osamoceného stromu na kolena a vyzvracela obsah svého žaludku na zem.

Nedokážu to. Tomuto nemůžu dále přihlížet.

Na zádech ucítila něčí dotek. Ač bylo podle etikety obyčejně absolutně nepřípustné, aby se jí byť jen špičkou nehtu dotknul, sir Richard jí přispěchal na pomoc a nyní, když se k němu Anne roztřeseně obrátila, jí nabízel pomocnou ruku.