Anne

14. duben 1538 - část první

„Ale notak," procedila Anne mezi zuby, když se její kůň již potřetí toho dne pokusil prosadit si svou a vybočit ze slavnostního procesí.

Kdyby jen bratránek Thomas býval netrval na cestě v kočáře, tohle vše jsme si mohli ušetřit.

„¿Está todo bien?" (Je vše v pořádku?)

S vypětím veškerého úsilí Anne zase na chvíli přiměla vypůjčeného oře, aby se začlenil vedle všech ostatních a přikývla. „Sí, (Ano)" potvrdila. „Ale je to zvláštní, pane. Už dlouho jsem nenarazila na takto tvrdohlavé zvíře."

Salvicijský vyslanec se pousmál. „Qué curiosidad. (Jak zvláštní). Je snad toto plemeno známo pro svou vzpurnost?"

Anne zavrtěla hlavou a ujistila se, že koni ani na okamžik neposkytla možnost opět se vydat jiným směrem. Pak se otočila k Javieru Gonzalesovi, jenž jel na svém oři přímo vedle toho jejího. „Plemeno ne, myslím, že Duftenští hnědáci patří právě k těm nejpoddajnějším. Tento jeden se však zdá býti výjimkou."

„Máme tedy požádat o zastavení průvodu, chcete přesedlat, señorita?" na čele señora Gonzálese se objevila starostlivá vráska. „Odjezd stejně nikterak nechvátá."

„To nebude potřeba, señore," Za zády salvicijského vyslance se objevila silueta dalšího jezdce na koni. „Koneckonců, lady Belstonová běžně sedlá Salvicijského plnokrevníka, dovezeného právě z vaší vlasti, není-liž pravda?" Král ta slova pronesl naprosto bezstarostným tónem, když se však Anne otočila jeho směrem, z jeho očí jako kdyby přímo sršela výzva. „Toto zvíře pro ni tedy nebude žádný problém, že?"

Od chvíle jejich prvního setkání v Mernhallu, možná dokonce již od chvíle, kdy na sobě ucítila jeho upřený pohled poté, co zachránila lady Barnerovou před divokým prasetem, si byla Anne jista, že spolu rozehráli jakousi hru, souboj o nadvládu, převahu nad tím druhým. A ona si od té chvíle dávala záležet, aby vždy měla na své straně více bodů, více jednotlivých vítězství než on. Aby mu upřela jeho žádost o tanec. Aby jej porazila na lovu.

Pravda, bylo několik příležitostí, kdy ji dokázal zaskočit, třeba na onom turnaji ve Willstonu. Navzdory tomu všemu si však stále udržovala jakousi převahu, i když už ne tak velkou, jak by sama chtěla. Byla to koneckonců ona, kdo mu opakovaně unikal, byla to ona, na jejímž prstě se pod rukavičkou nacházel rudý prsten, původně jeho vlastnictví.

Možná právě proto nevěděla, jak se má postavit k jejich rozhovoru na břehu jezera, neboť právě ten se naprosto vymykal vzorci, který si mezi sebou vzájemně stanovili. Spíše než soupeři, toho rána se zdálo, jako kdyby byli přáteli. Jako kdyby mezi nimi tehdy panoval jakýsi soulad.

Zamrkala, zahnala tu myšlenku pryč, neboť nyní se vše zdálo být zpět v zajetých kolejích. Jeho pohled a slova ji očividně vyzývaly k dalšímu kolu hry. A Anne se chystala přijmout onu výzvu, už jen proto, aby mohla přebít jejich poslední setkání svým novým vítězstvím a zapomenout, že možná tehdy cítila nějaké propojení s tím mužem.

„Samozřejmě, že ne, Výsosti," pousmála se a přitáhla koni uzdu, když se opět pokusil změnit směr jízdy. „Niko se ze začátku jevil být ještě mnohem méně zvladatelný."

„Vy skutečně sedláte Salvicijského plnokrevníka?" podivil se señor Gonzales, na jehož přítomnost Anne málem zapomněla, ačkoli nynější průvod vedl právě do Richtenského přístavu a měl být tak finálním rozloučením se salvicijským vyslancem.

„Ano," přikývla Anne, „je na tom něco špatného?"

Salvicijec se zdál očividně zaskočen. „No, por supuesto (Samozřejmě ne). Jenom ... neznám mnoho lordů, ani u nás v Salviciji, kteří by byli schopni takového oře zcela zvládnout."