Anne

1. prosinec 1537

Upřel neproniknutelný pohled na postavu proti sobě. Současně udělal dva zdánlivě líné kroky po kružnici, zatímco osoba proti němu zrcadlila jeho pohyby. Poté se Henry zastavil a naklonil hlavu na stranu. Postava před ním toho tehdy využila a udělala dva rychlé kroky proti němu. Henry však byl připraven a o stejnou vzdálenost ucouvnul zpět.

Ústupky nejsou cesta. Pokud chceme čehokoli dosáhnout, musíme postupovat odhodlaně vpřed,pomyslel si, když jej osoba před ním přinutila udělat další krok vzad. Jako kdyby nestačilo, že jsem již ustupoval jí ...

Svou chybu si uvědomil o setinu vteřiny později, ve chvíli, kdy kolem jeho pravého ucha prosvištěla špička protivníkova rapíru.

„Vaše Veličenstvo, pokud se nebudete soustředit, toto cvičení postrádá smysl." Mistr šermíř sklonil svou zbraň a pohlédl na Henryho. Z jeho pohledu či hlasu nebylo možné vyčíst výčitku, muž pouze konstatoval věci takové, jaké byly.

Henry si otřel krůpěj potu z čela. „Pak se tedy budeme muset začít soustředit," odvětil a pozvedl svůj rapír. Mistr šermíř jej se souhlasným přikývnutím napodobil a o chvíli později už oba muže opět pohltil jejich souboj.

Jeho držení těla je bezchybné, avšak ve většině případů se uchyluje k útoku na mou levou stranu, usoudil Henry, zatímco nespouštěl pohled ze svého protivníka. Předpokládal proto, že jeho výpad bude i tentokráte směřovat tímto směrem. Henry se tedy připravil, věděl, že musí vyblokovat onen útok a s trochou síly vychýlit nepřátelský rapír mimo osu svého těla. To by mu mělo poskytnout dostatek času na vlastní útok.

Než stačil dále pokračovat ve své úvaze, mistr šermíř přiskočil blíže, jediným skokem překonal vzdálenost mezi nimi a skutečně navedl svoji zbraň směrem na Henryho levé rameno. Jejich rapíry se střetly předtím, než se soupeřova zbraň stačila Henryho, byť jen dotknout. Nicméně, mistr šermíř neočekávaně uhnul paží směrem dolů. Povolil tak svůj tlak na Henryho zbraň, zatímco ten až doteď stál, zapřen o jejich dvě zkřížené zbraně a připraven přetlačit soupeře. Mistr šermíř však namísto toho uvolnil svůj rapír a zatímco Henry, zaskočen, se snažil znovunabýt ztracenou rovnováhu, on namířil špičku zbraně tentokrát na hrdlo svého krále.

„Veličenstvo!" Oba soupeři, ještě před okamžikem oba zaujatí soubojem, se nyní obrátili za hlasem příchozího.

Henry se zatvářil rozladěně, když lord George Barner přispěchal až do středu sálu, přímo k nim. Jeho nejvyšší rádce se s naléhavým pohledem obrátila na mistra šermíře. „Mohu na okamžik mluvit s jeho Výsostí?"

Než však muž stačil cokoli odpovědět, Henryho ruka vylétla nahoru. „To bude pro dnešek stačit, sire Guyote."

Mistr šermíř, sir Pierre Guyote se uklonil a nechal je o samotě uprostřed rozlehlého sálu.

„Mluvte," povzdechnul si Henry, zatímco odložil svou zbraň stranou a namísto toho se natáhnul pro ručník. Počal si s ním osušovat tvář zčervenalou námahou a orosenou potem, zároveň však naslouchal muži před sebou.

Lord Barner na něj pohlédnul s vážným pohledem. „Vaše Veličenstvo jistě ví, že bych se vás neopovážil vyrušit od ranních cvičení, kdyby nešlo o skutečně vážnou záležitost."

Henry pokračoval v otírání potu z čela. „Už se dostaňte k věci," zabručel nevrle.

Lord Barner k němu pozvedl ruku, podával mu listinu opatřenou Henrymu až příliš dobře známou pečetí.

Krve by se v něm nedořezal. To může znamenat jediné, pomyslel si a zamrznul uprostřed pohybu.

„Salvicijský vyslanec Javier Gonzáles žádá o audienci," pronesl však lord Barner, když si jeho král listinu nepřevzal k přečtení.

Henry sebou trhnul. „Cože?!" vyhrknul a nevěřícně zamrkal. „Salvicijský vyslanec ... audienci?"

Tohle nebylo vyhlášení války, které očekával. Tohle byla olivová ratolest, nabídka míru. Ale proč? Salvicijský král Felipe neměl sebemenší důvod ustupovat od válečných opatření, které již provedl. Proč by tedy najednou posílal vyslance, když oba dvory si už před nějakou dobou všechny diplomaty navzájem vypověděly?

Lord Barner přikývnul. „Dovolil jsem si listinu přečíst," konstatoval. Byl to již jejich společný zajetý mechanismus, neboť ne vždy si Henry udělal čas na korespondenci. Většinou namísto toho věnoval svoji pozornost jiným, zajímavějším, a hlavně přitažlivějším subjektům. A lordu Barnerovi důvěřoval natolik, aby mu svěřil i ty listiny, ke kterým ani jeho tajemník neměl přístup.

„Señor Gonzáles píše, že by rád od vašeho Veličenstva obdržel o povolení k zakotvení v Quivyjském přístavu přesně za dva týdny."

Henry si odfrknul. „Co uvádí jako účel své cesty?" Jeho ohromení zmizelo stejně rychle, jako se objevilo a nahradila ho nedůvěra. Felipe byl totiž prohnaný parchant. Neposlal by do znepřátelené země svého vyslance, když měl již téměř připravenou armádu k invazi.

Lord Barner na něj vědoucně pohlédnul. „Snahu o znovunavázání přátelských vztahů."

Henry se sarkasticky uchechtl. „Má nás za hlupáky? Je nad slunce jasné, že toto není důvod, proč by nám sem najednou nastrčil diplomata. Nyní, když je válka na spadnutí." Po těch slovech znechuceně odhodil ručník stranou a vykročil směrem ke svým komnatám. Lord Barner jej následoval, stále svírajíce onu listinu v ruce.

„Jak tedy odpovíme, Veličenstvo?"

Henry s povytaženým obočím pohlédl na muže po svém boku. „V žádném případě. Ne. Ať señor Gonzáles zůstane za mořem v Durreře, u Felipova dvora."

Jakmile to vyslovil, Henry zaslechnul tichý povzdech lord Barnera. Okamžitě se zastavil v průchodu ze sálu a obrátil se k postaršímu muži. „Máme si snad pustit na půdu muže, jehož skutečným posláním bude přinejlepším špionáž?"

Lord Barner pokrčil rameny. Z jeho tváře čišela únava. „Možná. Možná ne."

„Kam tím míříte?" odpověděl Henry a založil si paže na hrudi. To, co jeho nejvyšší rádce navrhoval ... absolutně s tím nemohl souhlasit, ale jistě pro to zde musel být nějaký hlubší důvod. A co by to byl Henry za krále, kdyby nenaslouchal alespoň svému nejvyššímu rádci.

„Jenom podotýkám, že značná část naší flotily je stále na cestě zpět z Assenie. Bude to trvat ještě při nejmenším měsíc, než bude k dispozici v plné síle. A naše největší naděj na porážku salvicijců je právě na moři."

Dokud bude ten salvicijec zde, u dvora, Felipe nezaútočí. A naše flotila se mezitím stačí vrátit.

Henry se musel opět zasmát, tentokrát však upřímně. Byl hlupák, když podceňoval úsudek lorda George Barnera. Ač padesátník, mysl tohoto muže, který sloužil již v radě Henryho královského strýce, nebyla o nic méně prohnaná než kdykoli předtím.

„Dobrá tedy. Nechť se k nám señor Gonzáles připojí na vánoční oslavy v Mernhallu," prohlásil Henry. „Již se těšíme na jeho, jistě upřímnou, společnost." 

~~~

Nudná politika, já vím :-(