Anne

2. květen 1538 - část druhá

Její tiché kroky ani trochu nepasovaly do tlumených tónů Pavany, nesoucí se z dálky před ní. Chodbu jí osvětloval pouze slabý měsíční svit, Anne by jej však nevyměnila za žádnou svící na světe. Takto ji totiž alespoň po celou dobu nebila do očí jasně rudá barva šatu, vlnícího se s každým jejím dalším krokem. Vlastně, zdálo se jí, jako kdyby ji její oděv začínal neúprosně stahovat dolů. Nebyl to ani zdaleka nejtěžší šat, který kdy oblékla, i přesto však měla Anne pocit, že rudé šaty s každým dalším krokem nabývají na váze. Jako kdyby ji chtěl jejich korset udusit, jako kdyby jí ony dlouhé rukávce snad samy od sebe svazovaly paže za zády.

Navzdory tomu všemu nakonec byla zde, dorazila před vchod na hlavní nádvoří a jeho vysoká vrata s dvěma strážnými z obou stran. Hudba za nimi zněla silněji, zábava byla již v plném proudu. Anne přišla pozdě, čehož si byla až příliš dobře vědoma.

Zhluboka se nadechla.

Obrovské dubově dveře jí byly otevřeny dokořán a Anne oslnila záře stovek svíček, propůjčujících část svého svitu hlavnímu Mernhallskému nádvoří. Ještě s temným nebem posetým hvězdami to byl tak nádherný pohled.

Tak hrozivý pohled.

O schod pod ní se rozprostíralo čtvercové nádvoří, vydlážděné hladkým kamenem, lemované podloubím. A zároveň zaplněné výběrem smetánky z celé země, tančící v párech pavanu, procházející se v podloubí, či jednoduše konverzující po stranách. Nad tím vším, přímo naproti ní, se na vyvýšeném místě tyčil trůn. A na něm postava ve znatelně znuděné póze.

Kdykoli jindy by se Anne nad tím pohledem pousmála. Dnes ne.

Setrvala nehybná na místě, jen její zrak se upřel na muže na druhém konci nádvoří. Zatím se zdálo, že je pro většinu přítomných neviditelná. Ale pak zaznamenala, jak se postava na trůně náhle narovnala a dva smaragdy náhle hleděly jejím směrem. Aniž by od ní, byť jen na chvilku, odtrhnul pohled, pokynul rukou muži vedle trůn, siru Greenovi, a něco pronesl, slova, která Anne přes hudbu nebyla schopná zachytit. Sir Green okamžitě nato zmizel v davu, to ji však již pranic nezajímalo. Její pohled patřil jen a pouze králi.

Pavana, ve které Anne rozpoznala známou skladbu od dvorního mistra Byarda, byla najednou uťata v polovině tichem a vzápětí nahrazena pomalou předehrou jiné, Anne neznámé skladby. Dvořané okamžitě přestali tančit a jejich pohledy se upřely na stupínek, k jejich králi. Ten se právě zvedl z trůnu a, oděn ve zlatém a rudém dubletu, zamířil pomalým krokem vpřed, zatímco prostor před ním se vyprazdňoval, jak všichni spěšně uhýbali stranou.

Jeho oči ani na okamžik neopustily ty její.

Věděla, že se k ní stočila nejen jeho pozornost, mnozí byli zvědaví, co je příčinou takovéhoto chování jejich krále. Anne se nepatrně zachvěla, byla si však až moc dobře vědoma svého rozhodnutí. Volby, kterou učinila před více než než týdnem, kdy poslala do Farewoodu pro šat, který měla právě na sobě.

Konečně se přiměla k pohybu, napodobila muže naproti a taktéž vykročila vpřed, ke středu sálu. Cítila, jak její tep pomalu ale jistě začíná zrychlovat, jak jí krev pulsuje ve spáncích, přinutila se však podržet na tváři neutrální výraz, masku, kterou nacvičovala celé ty roky.

Vše bylo již rozhodnuto, nervozita byla nyní naprosto zbytečná.

Jak se k němu blížila, začínala mít pocit, že poznává tempo a rytmus oné písně. Ale to snad přeci ... zasekla se uprostřed myšlenky, pro jednou byla odhodlaná nechat všechny domněnky stranou. Však za pár okamžiků zjistím, zda jsem se mýlila či nikoli.