Anne

31. prosinec 1537

Katherininy prsty obratně splétaly její vlasy do jakéhosi složitého účesu, zatímco Anne, usazená na zdobené židli před ní, přitom zdánlivě hleděla z okna na potemnělé hlavní město. Ve skutečnosti už před dobrou čtvrthodinou ztratila pojem o dění kolem sebe, hned jakmile jí bratránek Thomas začal v zadní části místnosti udělovat pokyny pro dnešní slavnost.

„Anne!"

Z nějakého důvodu se v mysli neustále vracela k taneční hodině lady Barnerové minulou středu. Nebylo to však señor Gonzáles, kdo tak zaměstnával její myšlenky.

Stála uprostřed zalidněného tanečního sálu. Ona jediná však ještě stále zůstávala stát, když ostatní poklekali již před notnou chvílí.

Vzhlédla.

Vzhlédla, jen aby pohlédla do těch smaragdových očí.

„Anne! Posloucháš vůbec?!"

Anne zamrkala. Hlas lorda Thomase zněl najednou podrážděně.

„Anne! Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" Po těch slovech uslyšela rázné kroky a ihned poté následoval Katherinin protest.

„Ještě chybí čelenka, můj pane! Bez ní nebude účes držet!"

Lord Thomas ale očividně nedbal jejích slov. Než se Anne opatrně, tak, aby nepoškodila Katherinino dílo, stačila otočit, ucítila kolem brady stisk ledových prstů. Vzápětí byla cizí silou stejně donucena obrátit hlavu ostře doprava, zatímco účes na její hlavě se pomalu, ale jistě začal rozpadat. To bylo však momentálně jedno, před ní se totiž skláněl lord Thomas se zuřivým výrazem. Jeho prsty stále neopustily její tvář, nicméně, Anne ani nenapadlo ucuknout. Tím by vše jenom zhoršila.

„Zopakuj mi, co jsem právě říkal," pronesl její bratránek rozzlobeně.

Anne rychle přemýšlela. Podvědomě jej přece jen trochu poslouchala, byla si jistá, že mluvil o dnešní slavnostní hostině. Pak možná ...

„Mám zůstat na svém místě a zdržet se čehokoli, co by byť jen nepatrně upoutalo pozornost," odvětila a pokusila se přidat do svého hlasu jistý tón.

„Přesně tak," odpověděl lord Thomas po chvíli, co na ni upřeně hleděl. Když jeho prsty konečně pustily její bradu, Anne si uvnitř oddechla. Nebezpečí bylo zažehnáno.

Lord Thomas poodstoupil. „A chci, aby ses vzdálila z oslav, jakmile služebné začnou sklízet po posledním chodu," doplnil.

Anne raději poslušně přikývla.

Lord Thomas si ji naposledy změřil kamenným pohledem a pak, stejně jako ona předtím, pohlédl ven z okna. „Za žádnou cenu se nebudeš zdržovat déle. Celá země sice může dnešek oslavovat jako největší duchovní svátek, u dvora však rozhodně platí opak."

Opak? Ta otázka se jí musela mihnout po tváři, neboť lord Thomas se zasmál jejímu údivu.

„Nevím, jestli už jsi něco zaslechla, ale život u dvora není právě přehlídkou cností. V tento čas je to zdaleka nejhorší, dvořané a jeho Veličenstvo především, se oddávají ... nevázaným radovánkám."

Anne nikdy neslyšela říct lorda Thomase jediného křivého slova proti králi. Natolik ji to vyvedlo z míry, že se její obvykle kontrolovaně poslušný výraz změnil na překvapený.

„Nediv se tolik, Anne," znovu se zasmál lord Thomas, „vím, že sis dvůr představovala jako dokonalé místo, nic by však nemohlo být vzdálené pravdě více." Podle všeho si její údiv vyložil zcela jinak. Tedy ... ne, že by to Anne některak vadilo.