Anne

20. květen 1538

Jaro se již pomalu chýlilo ke konci, Anne by však byla přísahala, že na Farewoodu se od jejího odjezdu vůbec nic nezměnilo. Jako kdyby to bylo teprve včera, co se vypravila do Richtendu. Stačil jeden jediný pohled na šedé zdi Farewood hallu, zčásti zastíněného skalním převisem, tyčícím se v pozadí, a v její duši zavládl klid, tak moc potřebný od chvíle, kdy se sirem Richardem opustili Mernhall.

Během několika uplynulých měsíců strávila Anne mimo domov více času než za celý svůj dosavadní život. A to se, k její nemalé radosti, promítlo na množství zanedbaných záležitostí, které čekaly na vyřízení. Ačkoli nejnaléhavější případy správce její domácnosti, sir Frederic, posílal za ní, velmi krátce po svém příjezdu si Anne uvědomila, že celá řada zdánlivě nedůležitých požadavků a povinností, až doteď stojící stranou, až děsivým tempem narostla na významu a nyní urgentně vyžadovala její pozornost.

Na Farewood dorazila Anne, vyčerpaná cestou s minimem přestávek, ve večerních hodinách den poté, co usedla do Nikova sedla. Nezdálo se, že by tato cesta jejího havraního plnokrevníka vyčerpalo více než jakákoli jejich lovecká výprava, Anne však téměř okamžitě padla do peřin. Nicméně, druhého dne časně z rána již seděla za svým psacím stolem, napůl neschopná uvěřit množství požadavků, oznámení a problémů, které se snesly na její hlavu.

Možná za to byla ale nakonec vděčná.

Jenom díky tomu, že první týden po svém příjezdu strávila téměř nepřetržitě jednáními, audiencemi a vyřizováním nahromaděné korespondence, jenom tak mohla nad ránem, kdy sama sobě konečně dovolila odtrhnout oči od zdánlivě nikdy nekončící hromady listin a ulehnout, usínat tvrdým spánkem unavených a vyhnout se tak jakýmkoli snům.

Věděla, že by beztak byly všechny bez výjimky o něm.

Ještě během cesty z Mernhallu se rozhodla shromáždit veškeré myšlenky, domněnky, či vzpomínky, které měl co dočinění s jeho královským Veličenstvem, odsunout je do nejzazšího koutku své mysli a snad i časem zapomenout, zamknout je do temné kobky a zahodit klíč. Stejně, jako její znemožnění na dvoře před lety, i toto bylo nyní minulost. Minulost, které rozhodně nehodlala dovolit ovlivňovat její budoucnost.

Chtěla začít od znovu. Musela začít od znovu.

I přesto však, navzdory jejímu nejlepšímu snažení, se občas sama přistihla, jak se její mysl vytrácí z místnosti, opouští psací stůl a vrací se do potemnělé komnaty, osvětlené jen skomírajícím plamenem ohně z vedlejší pracovny. Jako kdyby znova slyšela slůvka, která jí vháněla nach do tváří, šeptaná rty vedle jejího ucha.

A čím více přesvědčovala sama sebe, že tyto myšlenky časem odezní, tím častěji se jí vracely.

Vzduch byl čím dál tím teplejší, vřelejší k pobytu venku a Anne se nemohla dočkat až se věci vrátí k normálnímu stavu a ona bude moci opět vyjet na Nikově hřbetu do zdejších lesů. V polovině jejího druhého týdne zpět na Farewoodu se však ukázalo, že i kdyby si zvládla vyšetřit chvilku od neustálého přívalu záležitostí Farewoodu a vůbec celého východu království, tak si na jakýkoli lovecký výlet bude muset počkat, pokud vůbec.

Silné bolesti hlavy, které začaly již o dva dny dříve a které Anne nejprve připisovala přepracovanosti, ji v pátek donutily zrušit návštěvu Darlowských konšelů, již tak značně netrpělivé sebranky úředníků, a Anne musela ulehnout na lože. Všechny její naděje, že spánek bude k zahnaní bolesti stačit, však vzaly za své, když se druhého dne ráno probudila se zimnicí.

Byl to Ludowoc.

Ta zpráva k ní dorazila až o den později a i přesto, že se Annina mysl v tuto chvíli již potácela na hraně mezi mlhavým vědomím a úplným bezvědomím, byla ještě schopna zaznamenat informaci, že v Ludowocu, městě, kolem kterého před necelými dvěma týdny se sirem Richardem projížděla a v jemuž blízkém hostinci se zastavili, aby napojili koně, vypukla epidemie Varioly.

„Neštovice," vydechla slabě, když jí tu informaci sdělila jedna z komorných, nesoucí jí chladivé obklady. Anne nedokázala nic víc než konstatovat tu děsivou skutečnost. Horečka, nepřetržitě přehřívající její tělo, z ní pomalu vysávala veškerou energii, než aby v tuto chvíli Anne dokázala ještě smysluplně uvažovat.

Proto ani nezaznamenala náhlé zmizení lady Nathalie, sotva dva dny poté, co její paní ulehla. Její gardedáma se vypařila jako pára nad hrncem a přístup do jejích komnat zůstal jenom dvěma služebným, ošetřujícím svou paní dnem i nocí. Ale ne nadlouho.

Pátého dne, v neděli, se Anne časně ráno probudila, a i navzdory bolestnému pálení očí, si nedokázala nevšimnout toho, že její kůže je sem a tam zarudlá. Nachové zabarvení její kůže se následně během několika hodin změnilo na puchýřky, prosvítající i přes látku její skrz naskrz propocené noční košile. Anne ani nepotřebovala potvrzení léčitele, údajně nejlepšího v Darlow, pro kterého nechal ještě toho dopoledne poslat sir Richard, stanovisko bylo jasné. Skutečně to byly neštovice. To bylo ale vše, na co se ve svém horečnatém blouznění byla schopná soustředit.

Nejspíše to bylo tak lepší. Nemusela se tak zaobírat tou velmi smrtelnou hrozbou, jíž neštovice nepochybně byly. Chorobou, na kterou umíral minimálně každý druhý nakažený a na kterou nikdo neznal spolehlivý lék. A ani si nemusela představovat, co by po její smrti následovalo, pohromu, která by po její smrti zasáhla Farewood a vlastně i celý západ, neboť veškerá odpovědnost za jejich správu by, nyní již doopravdy, spočinula na bedrech lorda Thomase.

Bylo už navečer, když se dveře do její komnaty náhle rozlétly a Anne, jejíž mysl se potácela na pomezí mlhavého vědomí a černočerné temnoty najednou, zaznamenala, i když jen vzdáleně, povědomý hlas a rychle se blížící kroky. Její dlaň, horkou a pokrytou vrstvou potu, najednou svírala jiná ruka, drobná a tak chladivá oproti té její.

„Má paní," vyhrkla Katherine hlasem, z něhož bylo jasné, že jen těžce přemáhá slzy.

„Katherine." Anniny rty se zachvěly, sotva šeptala.

Tvář její nejbližší přítelkyně byla najednou tak blízko, Anne tomu ani nemohla uvěřit. Po týdnech odloučení najednou byla zde, rozmlžená v jejím zorném poli.

Ne, tohle nemůže být pravda, pomyslela si Anne. Zcela jistě blouzním.

„Už bude dobře," uslyšela však vzápětí Katherinin hlas, tak moc reálný, a ihned nato ucítila, jak stisk na její dlani lehce zesíli. „Už bude jen a jen dobře."

Anne cítila, jak se jí oči zalily slzami vděku. 

Pokud to říká Katherine, tak to musí být pravda.

~~~

Neštovice jsem měla jako až moc malá na to, abych si ještě cokoli pamatovala a na medicínu se taky nechystám, musím proto vycházet z toho, co se dočtu na netu (s tím dodatkem, že středověké a raně novověké neštovice měly údajně mnohem hroší průběh než ty dnešní). Pokud mi tam ale najdete nesrovnalosti, určitě mě opravte! :D

P.S.: Některý z vás skřítků pomocníčků se rozhodl propagovat Anne na české wattpad skupině na fb v komentářích. Netuším, čím jsem si to zasloužila, ale tímhle chci vyjádřit svůj neskonalý vděk! <3 Yeah, I noticed :D Děkuji!