Anne

3. květen 1538 - část druhá

Byla pryč.

Henry vítal chlad orosené okenní tabule, vítal, když několik studených kapek vody steklo po jeho čele zvrásněném starostí, zatímco se jeho pohled nepřítomně upíral skrze sklo na nádvoří dole pod ním. Na skupinu služebných, postupně odklízejících všechny stopy po včerejší slavnosti. Avšak v jeho myšlenkách se před ním stále nacházelo potemnělé nádvoří, rozsvícené září stovek svící.

Prsty jeho pravé ruky nepřítomně sklouzly po stočeném listu, sevřeném v dlani. A prstenu, na něm navlečeném.

Věděl, že je něco špatně dříve, než toho rána otevřel oči. Vedle něj bylo až podezřele chladno, dotyk jeho ruky nenacházel nic než zarážející prázdno studených přikrývek. A když konečně dovolil svému pohledu okusit svit ranního slunce a zalétnout tím směrem, naskytl se mu pouze pohled na odhrnutou přikrývku a pomačkaný polštář.

Myslels snad, že právě tobě se vzdám?

Krapet neohrabaně se zvedl do sedu, odvracejíce se od zmuchlaného prostěradla, a jeho oči ve vteřině prolétly celou komnatu. Ano, pokoj byl přesně ve stavu, v jakém jej Henry očekával být, v jakém jej zanechali. On však nepátral po poházených kouscích šatstva, či převrhnutém nábytku. Jistě, na okamžik měl tendenci se spokojeně ušklíbnout nad těmi hmatatelnými důkazy včerejší noci, to je však přešlo ve vteřině, kdy si uvědomil, že jeho komnaty jsou, kromě jeho samého, liduprázdné.

Ne, pomyslel si otupěle, zatímco se přiměl vstát z lůžka. Kvapně sebral ze země dolní díl a ledabyle si jej natáhl, současně však jeho zrak ulpěl na rudé hromádce opodál na zemi.

Zamrznul uprostřed pohybu, a zatímco jeho ruce ztuhnuly uprostřed zavazování přední tkanice jeho kalhot, Henry zůstal nehybně zírat na rudou hromádku látky opodál. Přesněji řečeno, na svinutý list na jejím vrchu a rudý kámen uprostřed.

Její prsten.

Jeho prsten.

Ani sám nevěděl jak, najednou zvedal svitek s prstenem, na něm navlečeným, z hromádky Annina svrchního šatu. A nyní byl zde, nepřítomně hledící z okna, zatímco se snažil přesvědčit sám sebe k otevření onoho listu. Jeho ruce však odmítaly poslouchat, něco uvnitř něj se vehementně bránilo přečtení oné zprávy. Avšak nedokázalo to již zabránit obrazům, starým několik hodiny, aby se Henrymu začaly znovu přehrávat před očima.

To, jak jeho ruka zadržela tu její, když se ve spěchu snažila setřást ten šperk stranou, stejně jako i zbytek jejich šatu, zatímco její rty byly polapeny těmi jeho. To, jak později, když se rozhodl pokrýt polibky každičký kousek její kůže, rozhodně nevynechal ten rudý kámen, jedinou věc, která nechal mezi nimi tvořit, i když nepatrnou, bariéru.

Tak proč byl ten šperk nyní zde?

Bez přečtení toho listu mohl jen tápat, jenom se domnívat, jaký pro to měla důvod. A přestože se v tom nejzazším koutku jeho mysli začala objevovat hrůzná domněnka, odmítal si ji připustit.

Až bolestně si nyní uvědomoval, jak málo ji znal, jak málo toho o ní vlastně věděl. Nakonec, byl květen a on ji poznal kdy, v říjnu? Nebylo to ale tak, že by si snad byl myslel opak. Ne, od začátku věděl, že je mu toho o ní ještě tolik skryto. Jenomže on, blázen, si myslel, že ji pochopil. Až do této chvíle, do dnešního rána a do probuzení v prázdné komnatě, si myslel, že jí, lady Anne Belstonové z Farewoodu, po několika měsících bezcílného nahánění konečně porozuměl.

A v tom se spletl.

Kompletně.

Odlepil hlavu od chladného skla a s hlubokým nádechem si promnul tvář. Nechtěl vědět, co je na tom listu napsáno, jako kdyby to ale podvědomě tušil. Vždyť mu stačil pohled už na hromádku rudé látky na zemi a už tehdy cítil, jako kdyby mu někdo z plic vysál veškerý vzduch.

Stáhnul prsten ze svitku a rozvinul onen list, jen proto, aby uviděl dvě slova.

Samozřejmě, ušklíbnul se hořce.

Spustil ruku s listem zpět podél těla. Jeho mysl okamžitě přeskočila do ledna, k onomu zvláštnímu snu o lani. Jak moc zřetelně si najednou vybavoval ten hlas bílého zvířete.

Ač máš být muž, šelmy já vidím chřtán.

V prvním okamžiku si pomyslel, že tohle snad musí být další zvláštní sen, noční můra, z které se za okamžik probudí, jen aby našel Anne klidně spící po svém boku. Jenomže nedokázal odtrhnout pohled od té věty nevěty, až příliš dobře si najednou uvědomoval, že tohle je skutečné.

Buď si lovcem, ale já nejsem laň.

Aniž by se pro to vědomě rozhodnul, najednou byl rudý kámen na jeho pravém malíku, na prstu, z nějž jej v listopadu na její žádost sňal. Nepamatoval si však, že by ten kámen vážil tolik, jako kdyby odmítal přestat Henryho upozorňovat na svou přítomnost.

Byl to jasný symbol, šat na podlaze a k tomu navíc prsten. List byl jen finálním potvrzením.

Na dveře vedlejší pracovny někdo zaklepal, nejspíše sekretář Davison s ranní korespondencí, Henry však odmítal jakkoli zareagovat. Jeho mysl se nedokázala odtrhnout od té kratičké věty, ta dvě slova se mu, pomalu, ale jistě, začínala nenávratně vypalovat do paměti. Pochyboval, že ještě kdy bude schopen pohlédnout na list papíru, aniž by si vybavil tento vzkaz, tuto zprávu.

Klepání ustalo, kolem zavládlo ticho, přerušované jen praskáním ohně v pracovně a Henry náhle vzhlédnul. Než se nadál, jeho nohy jej samy nesly tím směrem, najednou stanoucí před dohořívajícím polenem. Jeho ruce se následně samy pohnuly, trhajíc list v půli a pak opět napůl. Snad Henry podvědomě doufal, že tím bude schopen smazat vzkaz, jenž mu zanechala, vymazat jeho existenci ze svého života.

Skomírající plamen trochu nabral na síle, když jej přiživil cáry listu, jenž se pod vlivem nově oživeného ohně rychle zkroutily a zčernaly. Ale i když to celé pozoroval, Henry stále nedokázal zapomenout záhyby a kličky jejího ladného písma, jímž mu zanechala těch pouhých osm písmen.

Konec hry.

Povzdechl si. Od začátku to pro ni byla jen hra, lov, který na ni on sám s klidným srdce vyhlásil, aniž by pomýšlel na možné důsledky. Tak proč se nyní, když zjistil, že k tomu podle všeho také tak přistupovala, tak moc divil? Ne ... to ani zdaleka nevystihovalo, jak se cítil. Henry měl totiž pocit, jako kdyby jeho srdce někdo rozdrtil železnou rukavicí.

Od začátku mu dokazovala, že není lovnou zvěří, ale rovnocenným protivníkem. A on byl hlupák, když si myslel, že oba někdy během toho všeho přestali hrát. Protože jej právě porazila ve hře, kterou on sám započal.

Samozřejmě, že byla pryč.

Jak by také nebyla, vždyť zvítězila.

~~~

Ano, ano, mám týden zpoždění a mrzí mě to, okay? :'D Ale tohle chtělo čas.