Anne

11. srpen 1538 - část první

Už žádný dřevec, místo něj meč připnutý u pasu.

Už žádný chochol, místo něj zlatem vyvedená koruna na přilbici v rukou jeho pážete.

Už žádné zdobené brnění, místo něj obyčejná, zato však spolehlivá železná skořápka.

Pohledy všech se upíraly jenom a pouze na něj, zatímco na běloušovi s otěžemi v jedné ruce pomalu projížděl řadami svých vojáků. Jeho záda byla dokonale narovnaná, s bradou zdviženou a rty pevně stisknutými míjel k němu obrácené tváře vojáků. Ani na jednoho z nich však nepohlédl, nesklonil svůj zrak k emocím, které se promítaly na obličejích mužů kolem něj. Nyní nebyl čas se usmívat a promlouvat s poddanými, nyní byl čas demonstrovat odhodlání a sílu. Bylo nezbytné jim připomenou, za koho bojují.

Za svého krále a za to, co jeho postava symbolizovala. Mír a blahobyt.

A navíc, Henry si nebyl jistý, že by dokázal čelit jejich strachu a nejistotě přímo tváří v tvář. Ne, když se ta jeho začínala temnými spáry drápat ze samého okraje vědomí, kam ji již před velmi dlouhou dobou ve světlé chvíli dokázal zatlačit. Ne, když se mu před očima začalo promítat vše, co by dnes mohl ztratit.

Samozřejmě, že první, co se mu vybavilo byla její tvář. Ne koruna, či trůn. Ne Mernhall či postavy jeho poddaných. Jenom Anne.

Nemysli na ni, přikázal sám sobě. Rubínový prsten byl stále zde, stále na jeho prstu. To muselo stačit.

Zastavil svého bělouše uprostřed hlavní uličky, tam kde se mu zdálo, že je v přímém centru pozornosti, a ještě více vypjal hruď.

Kolem zavládlo naprosté ticho.

„Pánové," pronesl zvučným hlasem a přerušil tak ten nervózní klid. „Někteří mluví o dnešku jako o nejsmutnějším dni za posledních několik let, od bitvy u Doranaely. Jsou mezi námi tací, kteří tvrdí, že dnešek bude napříště značit den smutku."

Nadechl se. „My s nimi nesouhlasíme. Neboť dnešek se zapíše do dějin jako den obrovského úspěchu. Již za pár hodin budeme společně s vámi slavit vítězství."

V táboře vládla nervozita, to věděl Henry až moc dobře. Jeho válečné radě se sice podařilo utajit odhady o počtu Salvicijců před zbytkem vojska, ale i tak bylo všem kolem jasné, že jsou ve značné nevýhodě. Vlastně, když tak o tom nyní přemýšlel, snad to byla nakonec chyba, neboť válečným ležením se až do včerejška šířily nejrůznější dohady, jeho muži si mezi sebou dlouho šeptali spekulace, jak na jednoho z nich vycházejí dokonce čtyři Salvicijci.

A on byl připraven tomuto učinit přítrž.

Nyní bylo jedno, že i hluboko v jeho nitru se uhnízdila vážná obava o výsledek dnešní bitvy. Nebyl slepý, čísla mluvila jasně a navíc, od Fluppenu už mnoho dní neobdrželi jedinou zprávu, což jenom podpořilo stín, který již po dlouhou dobu nahlodával jeho sebevědomí.

Neopovažoval se ani pomyslet, co by to mohlo znamenat. A co by to potom znamenalo pro ni.

Ne, on tu nyní nestál, aby dále rozváděl své pochybnosti a obavy. Teď čelil armádě s hlavou vztyčenou, jenom proto, aby zahnal jejich obavy a pochybnosti, aby ukázal, i když to nebyla pravda, že on se nepřítele nebojí. Hlas, který se nesl z jeho úst nepatřil Henrymu. Ten hlas patřil králi, ozbrojenému do bitvy a připravenému čelit jakékoli výzvě, kterou před něj měl osud postavit. Henry jej až moc dobře poznával, dodneška si pamatoval, že jeho strýc častokráte promlouval stejně tvrdým a nesmlouvavým tónem, právě takovým, který se nyní linul z jeho vlastních rtů.