Anne

15. červen 1538 - část třetí

„To nebude potřeba. Požádali jsme lorda Barnera, aby vaši nepřítomnost lordu Basolovi osvětlil."

Anne přeběhl mráz po zádech. „Ach tak," vydechla, zatímco v jejím nitru začínala narůstat panika. „Pak je to, myslím, v pořádku."

Naznačil rukou směrem k druhém východu na opačné straně komnaty. „Doprovodíte nás?"

Přikývla. A vykročila vpřed, předtím, než jí stačil nabídnout rámě.

Za žádnou cenu se nechtěla ocitnout se v této situaci. Věděla, že pokud by se něco podobného mělo přihodit, nebyla by schopná odolat. A měla naprostou pravdu. Jako kdyby se všechny duševní zábrany, všechny hradby a hranice, vybudované během cesty sem a právě pro tuto příležitost, najednou začaly hroutit, padat k zemi. Něco v Annině nitru se svíjelo v bolestné agonii, zatímco ji on dvěma dlouhými kroky dohnal a nyní společně zamířili přes komnatu k východu.

Nechal ji, aby jako první vystoupala po stísněném točitém schodišti vzhůru a s každým schodem Annina úzkost nabírala na síle. Když se před ní potom rozprostřel mohutný kamenný balkón, ne nepodobný tomu v jejích soukromých komnatách na Farewoodu, Anne se prostě vydala k jeho zábradlí, předstíraje naprosté uchvácení výhledem. A ačkoli v žádném případě nemohla popřít, že na ni pohled na nikde nekončící oceánskou modř zanechal hluboký dojem, pravdou bylo, že se na okamžik potřebovala otočit zády k muži, který z ní dnes jedinkrát nespustil pohled.

Měla neblahé tušení, že pokud se dostaví na zasedání Tajné rady, něco podobného se přihodí. Ale ona, bláhová, se stejně rozhodla přijet. Nezáleželo na tom, že případné rozhodnutí protivit se onomu příkazu by znamenalo zlostnou reakci od lorda Thomase a pravděpodobně i nepříjemné důsledky ze strany koruny, Anne nyní už věděla, že prostě měla zůstat doma.

Nyní ale bylo již pozdě.

„Jsi v pořádku?"

Nejprve ji napadlo, že se dopustí té urážky a odpoví, aniž by mu pohlédla do tváře. Tu myšlenku však zadusila v zárodku, jakmile si uvědomila, že tón, kterým to pronesl prozrazoval nejistotu. Nejistotu a ... obavu.

Se sebezapřením se odtrhla od výhledu a přikývla. „V tom nejlepším," odvětila, vnášeje do svého hlasu hraný klid a na rty stejně falešný úsměv. Nezdálo se ale, že by jej její odpověď upokojila, neboť ta starost tam stále byla na jeho tváři. Jeho ústa, která jindy zdobil poťouchlý úšklebek, byla nyní stažená do úzké čárky a ty oči, ty smaragdové oči, v kterých se Anne již nejednou málem utopila, postrádaly charakteristikou uličnickou jiskru.

Nechovej se takto. Nechovej se, jako kdyby ti na mně záleželo, zaprosila Anne zoufale v duchu. Oba dobře víme, že tomu tak není.

„Netušil jsem to," vydechl. „V jakých podmínkách tě Zerke zastihl ... dozvěděl jsem se o tom, až když jsi byla z nejhoršího venku."

Anne by pro to nedokázala najít patřičná slova, ale v jeho pohledu bylo něco, co by téměř mohla nazvala pokorou, kdyby nevěděla, že on tento výraz nezná.

„Vážím si vaší starosti, Veličenstvo, ale není nutné o tom hovořit. Jsem již zcela zdráva," odpověděla tak obyčejně, jak jen dokázala. A pro jistotu doprovodila svá slova drobným pukrletem, tak, jak by učinila každá druhá dáma u dvora po přímo mířené otázce od svého krále.

On ale ihned porozuměl jejímu záměru a okamžitě zbystřil. „Nech toho," pronesl nebezpečným tónem, prozrazujícím, že se na tuhle hru nechystal přistoupit.

Nesmíš podlehnout. Už ne.

Anne se pokusila o zmatený výraz. „Obávám se, že vám nerozumím," vyslovila, nedokázala však zabránit tomu, aby se její hlas lehce neroztřásl.