Anne

16. září 1538 - část druhá

Anne roztáhla těžké závěsy a nechala tak měsíc, aby napomohl svícím a osvětlil její komnaty mléčným světlem úplňku.

„Myslím, že ještě nikdy předtím jsem se tolik nemýlil."

Při těch slovech se obrátila zpět, jen aby její zrak padl na černovlasého muže, který zkoumal zdobený kus kovu, ještě nedávno položený na desce jejího psacího stolu. Když zachytil její tázavý pohled, potřásl hlavou.

„Ale já jej neplánuji vracet," odpověděla Anne klidně a přešla přes celou místnost k němu.

Očekávala, že opáčí pichlavou odpovědí o tom, jak by to bylo poprvé. On se ale namísto toho nad jejími slovy pouze slabě pousmál a zavrtěl hlavou. „Nebyl vyroben pro nikoho jiného než právě pro tebe. Je jen a jen tvůj. Ale já mluvil o něčem trochu jiném."

Anne k němu zdvihla tvář. „O čem jsi mluvil?"

Položil krunýř zpět na stůl a nechal její ruku, aby vklouzla do té jeho. „Měl jsem vědět, že ve tvém případě jsou šat a šperky jen ztrátou času." Rubín na jeho prsteníku se s těmi slovy slabě zaleskl.

Věděla, že jim oběma se v tu chvíli vybavil rudý šat, ponechaný na studené podlaze.

„Rudá není moje barva."

Jeho výraz se stáhnul, přes jeho tvář se mihnul stín něčeho, snad to byla obava. „Ale jak snadno by mohla být," odvětil.

Anne ustoupila o krok zpět, zatímco jí na holé kůži pod po lokty vyhrnutou košilí naskákala husí kůže. „O čem jsi chtěl mluvit?" Bylo o tolik jednodušší předstírat, že jeho poslední větu neslyšela. Nesnažit se ona slova jakkoli vykládat.

Byla to sotva chvíle, co nechali Nika u postranního vchodu do Farewoodského paláce. Kdypak naposledy asi jeho Veličenstvo jelo ve dvou na koni, posazené až za sedlem jezdce? Anne ještě nyní připadala ta představa značně úsměvná, zároveň ale jako kdyby pořád cítila jeho stisk kolem svého pasu, zatímco její černý oř vyrazil z Darlowských hradeb a uháněl potemnělou krajinou domů.

Henry se nijak nesnažil navazovat na slova, která nadhodil, namísto toho zcela přijal změnu tématu. „Jednání s Felipem už jsou téměř u konce, Salvicijci si jsou vědomi toho, že je máme v hrsti a jsou ochotni udělat téměř cokoli, aby dostali svého krále zpět," oznámil a pustil Anninu ruku, přecházející k odhalenému oknu s balkónem. Obrátil se k Anne zády, když vyhlédl ven. „I když Felipe sám navenek odmítá připustit, že by tomu tak bylo a stále se snaží vystupovat, jako kdyby jednání nebyla vedená ve stínu jejich hrozivé prohry." Ačkoli jej neviděla, z Henryho hlasu bylo možné rozpoznat ironický úšklebek na jeho rtech.

Anne přikývla, spíše sama pro sebe. „Mluvila jsem s ním," přiznala potom.

„Já vím. Zmínil se."

Co mu asi tak mohl vykládat?

„Nicméně," pokračoval, „byli jsme schopni přetvořit naše vítězství ve značné výhody, získali jsme část assenijských území, Salvicijci přislíbili zrušení bojkotu našich obchodních společenství a samozřejmě i plné válečné reparace."

Anne si nebyla jistá, že nyní chce mluvit o politice. I když už začínala střízlivět a ten zakalený opar kolem její mysli byl již téměř zcela pryč, doufala, že obchodní vztahy a válečné reparace by mohly počkat alespoň do rána. Ale ani tak jej nepřerušovala.

Henry si založil ruce za zády, stále hledíc přes okno na tmavé pláně Farewoodského panství. „Každopádně, tato jednání vyřešila vše kromě jedné velmi podstatné otázky, alespoň to tak tvrdí má Tajná rada."