Anne

11. březen 1538 - část druhá

Henry zazíval. Ačkoli byla slavnost již několik hodin v plném proudu a půlnoc dávno pryč, on se z nějakého důvodu neskutečně nudil. Jeho oči přelétly rozlehlý sál, hodovní tabule, muzikanty po straně sálu, páry na tanečním parketu ...

Je to stále jedno a to samé, pomyslel si lehce otráveně. Něco zde chybí. Někdo.

„Prozraďte, Veličenstvo," naklonil se k němu zleva lord Gaverill zvědavě. „Pročpak jste nechal lorda Turleye zvítězit?"

Henry povytáhl obočí, aniž by na něj však pohlédl. Nečekal, že by si Gaverill, ze všech lidí zrovna on, všimnul jeho úmyslů na turnaji.

Muž po jeho levici se uchechtnul, Henry z jeho dechu cítil medovinu. „Nedělejte se, Veličenstvo. Někteří přihlížející, ačkoli jich nebylo mnoho, dospěli ke stejnému závěru jako já."

Těsně předtím, než se na něj Henry stačil obrátit s odmítavou odpovědí, jeho oči zachytily, jak se otevřel postranní vchod do sálu, určen pouze pro služebnictvo. Avšak namísto služebné jím dovnitř vklouznul posel ve fialové livreji. Na hrudi se mu skvěl znak dvou zkřížených seker.

„Netušíme, o čem to mluvíte, lorde," pronesl Henry, zatímco jeho oči sledovaly mladíka, jak obíhá místnost.

Lord Gaverill se uchechtnul. „Jaká škoda, že zrovna lady Celina onemocněla," nadhodil a konečně tak upoutal Henryho pohled. „Býval by na ni byl mnohem lepší pohled než na tu zostuzenou Belstonovou."

Henry stáhnul rty do úzké čárky. Zostuzenou? Jak to myslí?

Než stačil cokoli odpovědět, jeho pohled upoutal po jeho pravici sedící lord Barner, který se naklonil dozadu. Mladík ve fialové livreji totiž nyní stál přímo za ním a něco mu šeptal do ucha. Henry by býval přísahal, že tvář lorda Barnera v tom okamžiku zestárla o dvacet let, jak se přes ni roztáhnul napůl vážný a napůl zděšený výraz.

„Jednou jsem se s lady Celinou již setkal" začal opět lord Gaverill, aniž by si uvědomil, že ztratil pozornost svého krále již před notnou chvílí. Nicméně, Henry jej v mžiku umlčel zdviženou paží, zatímco neodvracel pohled od svého nejvyššího rádce.

Lord Barner snad musel vytušit jeho upřený pohled, neboť se k němu obrátil s kamenným výrazem. „Neodkladné zprávy od západních hranic, Veličenstvo," pronesl tiše. „Obávám se, že hostina bude muset pokračovat i bez naší přítomnosti."

Henry otevřel ústa, aby zjistil, co může být tak vážnou novinkou, když se kvůli ní lord Barner rozhodl odejít předčasně z hostiny, na které byl sám hostitelem. Aby se zachoval natolik neuctivě vůči svým hostům, přestože obvykle lpěl na přísném dodržování dvorské etiky.

„Ne zde," zavrtěl však jeho rádce hlavou a vstal ze židle. Lehce se Henrymu uklonil a poté za jeho zády došel k lordu Gaverillovi, který si mezitím stačil všimnout jejich tichého rozhovoru. Lord Barner mu poklepal na rameno. „Pokud byste mě následoval, lorde Gaverille," sdělil mu tónem, který nepřipouštěl námitky.

Zatímco se Gaverill začal s bručením zvedat ze své zdobené židle, lord Barner pohlédl zpět na Henryho. „Svolám do mé pracovny Tajnou radu, Veličenstvo. Mohu vás požádat, zda byste nemohl dorazit během čtvrt hodiny?"

Henry se ušklíbnul. „Klidně ihned," odpověděl.

„To by nebylo vhodné," pronesl však jeho rádce a jeho oči v tu chvíli krátce mžikly ke zbytku početné společnosti, která se bavila u vedlejších stolů či na parketu pod jejich vyvýšenou tabulí. „Nechceme upoutávat přílišnou pozornost."