Anne

11. březen 1538 - část třetí

Trvalo to už několik hodin. Jejich diskuze se zdála býti nekonečnou, podobně jako list od lady Owariové. A přestože se Henry chvílemi nestačil podivovat nad důvtipnými postřehy postarší lady, jeho mysl se stále nedokázala vzpamatovat z šoku, které mu způsobil neočekávaný vpád terdenských. Navíc, s každým dalším slovem, které z listu nahlas přečetl lord Barner v Henrym začínalo narůstat podezření.

Byla by to až příliš velká náhoda, pomyslel si, zatímco lordové Zerke a Gaverill se snažili z listu vyčíst kolik terdenských mužů mohly obsazené pevnosti v pohraničí pojmout. Zatímco se shodli na tisícovce mužů, Henry si promnul čelo.

Byla by to až příliš velká náhoda, kdyby se Terden a Salvicije rozhodly pro vpád nezávisle na sobě. Zavrtěl se v křesle, kam se přesunul už možná tak před hodinou, znaven vším, co se v posledních dvaceti čtyřech hodinách stačilo stát.

Ne, v tomhle musí mít prsty i Felipe.

Promnul si oči a pohlédl ven z nedalekého okna. Venku se již začínalo rozednívat, neboť jim terdenská situace zabrala zbytek noci a Henry tedy nepochyboval, že se dnes již na lože nedostane. Jeho myšlenky se navíc touto dobou začínaly podobat jednomu velkému zmatku. Sice se snažil důsledně naslouchat každému slovu, které pronesl kterýkoli z jeho lordů, každou chvíli se však přistihl, že se jeho pozornost stáčí jinými směry.

Už se chystal odvrátit zpět do komnaty, zeptat se lorda Barnera na počet zbývajících pohraničních pevností, číslo, které mu zřejmě uniklo, když jeho oči zachytily pohyb dole, u jedné z palácových zdí. Henry rázem zapomněl předmět své otázky a místo toho pozoroval, jak se ve zdi otevřela postranní dvířka a z nich po chvíli vyklouzla postava v plášti.

„Veličenstvo?"

Ta postava se krátce nato narovnala a v tu chvíli jí vítr strhnul kápi pláště z hlavy, odhalujíce prameny kaštanových vlasů.

To nemůže být ona.

„Veličenstvo."

Henry konečně zachytil trpělivý hlas svého nejvyššího rádce a přinutil se odtrhnout od okna, koutkem oka ale ještě zachytil, jak se postava dole vydává vstříc nedaleké třešňové aleji.

Sotva lord Barner poznal, že má konečně jeho pozornost, naklonil hlavu na stranu. „Momentálně není více, co bychom mohli pro Lavonde podniknout. Měl byste se jít vyspat, využít alespoň těch pár hodin spánku, které ještě zbývají."

Henry mlčky přikývnul a vstal. Vydal se ke dveřím, před nimi se však ještě naposledy obrátil na své tři lordy, zvláště pak na lorda Barnera. „Ještě něco," pronesl a nedokázal přitom potlačit zívnutí. „Ukončete oslavy. Není pro ně teď vhodný čas."

Lord Zerke pochybovačně pohlédl na lorda Barnera a pak se opět obrátil na Henryho. „Ale pokud nechceme šířit paniku, neměli bychom pak v oslavách pokračovat? Jak bychom totiž zdůvodnili takové nenadálé rozhodnutí?"

Henry neměl náladu se přít se svými rádci. Navíc, on byl král a nikdo tedy neměl právo zpochybňovat jeho rozhodnutí.

„Řekněte, že jsme až příliš unaveni. Že se těšíme na odpočinek ve zdech našeho Mernhallského paláce." A než kterýkoli z nich stačil cokoli namítnout, Henry vyšel ven z místnosti.

Ano, byl unaven, více než by si sám býval dokázal představit. Ale nad únavou převládla zvědavost.

Jeho komnaty byly velmi blízko, stačilo se dát chodbou doleva a pak znovu doleva. Ale Henry zamířil doprava a po schodišti dolů. Měl poměrně jasnou představu, kde se nacházela ta postranní dvířka, ze kterých před chvílí viděl vyjít onu postava.