Anne

27. červenec 1538

Ze hřbetu svého bělouše sledoval, jak dva členové královské gardy doprovázejí z kopce dolů posla sira Ersta.

Henry zaťal zuby. Zatraceně.

Admirál královské flotily se podle všeho nikterak nezdržoval důkladným rozjímáním nad výběrem posla, neboť muž, který sotva hodinu zpátky stanul před Henrym, se ukázal být jedním z Erstových věrných pirátů. Zjizvený od hlavy k patě, nebylo pochyb, že si už v životě prošel ledačím. Veškeré úvahy nad mužovým vzhledem, který zahrnoval i podivně vypadající protézu ruky nakonec ale zcela zastínily zprávy, které měl předat svému králi.

Henry se skoro rozesmál, když mu pirát vylíčil, jak admirál královské flotily, dobře si vědom značné salvicijské přesily, nařídil vydělit na desítku jejich vlastních lodí, odstrojit je až na nezbytné vybavení a když pak ve zdánlivém frontálním útoku zaútočil uprostřed noci na Maneských přístav Gervpes, nařídil předem vybrané lodě zapálit a poslat vstříc nepříteli.

Ale jen skoro.

Sám si nebyl nakonec jist, jaký dojem to na něj vlastně mělo zanechat. Ano, admirálův šílený plán byl v celkovém důsledku dokonale úspěšný, Salvicijci podle všeho čekali vše jenom ne toto a i ostřílený mořský vlk, kterým Erstův posel byl, se zdál být překvapený zkázou, již toto číslo vyvolalo v salvicijských řadách.

Kdo by také nařídil svým lodím vyplout v noci do oblasti známé mělčinami a ostrými útesy?

Zatímco ztráty na jejich straně údajně nebyly nikterak rozsáhlé, a většinu jich stejně způsobily zlověstné podmínky tamějšího zálivu spíše než následná zoufalá salvicijská defenzíva. Nepřátelé měli v tom zmatku podle všeho přijít až o padesát lodí a kolem deseti tisíc mužů.

Jenomže problém byl v tom, že i navzdory té zdrcující porážce, kterou se tato bitva stala pro Salvicijce, pro Henryho toto stále nebylo vítězství, ne takové, které by mohl dost dobře počítat. Pokud předtím odhady tvrdily, že nepřátelská flotila čítala až na sto osmdesát lodí, Salvicijci měli v tuto chvíli stále k dispozici stále kolem sto třiceti plavby schopných korábů.

Které patrně již touhle chvílí kotví u našich břehů a vykládají početnou nepřátelskou armádu.

Henry ani v nejmenším neočekával, že sir Erst bude se svým téměř o polovinu menším loďstvem schopen plně zastavit nepřátele, možná dokonce naopak. Mělo tedy být příjemným překvapením, že dokázali ukrojit ze salivicijských sil až takový díl, mnozí by to dokonce nazvali důvodem k oslavám.

Poté však přišla další zpráva. Zatímco se královská flotila takticky stáhla zpět, jedna z výzvědných karak v Klenském průlivu zahlédla několik dalších korábů. A pokud se vlajky salvicijské flotily předtím sestávaly z modré a stříbrné barvy, tyto nové lodě nesly kromě toho navíc ještě salvicijský královský znak.

Královy osobní galeony.

„Parchant," zaklel Henry nahlas, zatímco nepřítomně hleděl z koňského sedla svého bělouše na rozlehlou louku pod sebou. „Ten zkurvysyn Felipe si je natolik jistý svým vítězstvím, že si to sem prostě jen tak napochoduje."

„Vaše Veličenstvo," zachytil oslovení, s klidným srdcem jej však ignoroval.

Konečný střet se rychle blíží.

Tohle neměla být jeho první bitva, ani zdaleka. Sotva se Henry naučil základní držení meče, okamžitě jej začali posílat z jednoho válečného tábora do druhého, odtamtud ke dvoru, poté na Haver a pak zase zpět do tábora. Co tím jeho strýc sledoval, to netušil, za ty roky si však Henry vybudoval ke svému předchůdci značnou zášť, především kvůli tomuto.

Nebylo možné, aby si nevzpomněl na bitvu u Doranaely. Na ta hrozná jatka, na mrtvoly svých mužů, navršených na jedné hromadě s Terdenci, nehledě na příslušnost. V té době byl již dostatečně dospělý, aby jej, i když jen čerstvě, jmenovali kapitánem jízdy. A Henry už pak nikdy poté nezapomněl tváře mužů, kteří po jeho boku vyjížděli do bitvy, ale na rozdíl od něj se už však nikdy neměli vrátit zpět živi.

Když hleděl na Bolewnská pole pod sebou, uvědomoval si, že tohle by mohlo být druhá Doranaela. Ale jeho tělo bude tentokráte dosti možná ležet na vrchu jedné z těch hromad.

Prsty Henryho pravé ruky v kožené rukavici se v pravidelném rytmu nepřítomně rozběhly a začaly bubnovat na hnědou látku jeho kamaší, neustále tak připomínaje zlatý kroužek s rudým kamenem na ukazováku.

Naléhali na něj, aby změnil plány. V táboře za jeho zády, pod kopcem na němž se nyní nacházel, kdykoli zasedl v hlavním stanu k válečné poradě, tak první, čeho si obvykle všimnul, byly pohledy jeho velitelů a ta naděje v nich, že ještě zavelí na pochod na západ. Anebo naopak, že přivolá západní síly sem.

Ne.

Útěk, i kdyby jen dočasný, nebyl řešení. Jeho cesta na trůn byla až příliš trnitá, aby se jej nyní vzdal. To raději padne při jeho obraně.

„Vaše Veličenstvo." Ten hlas se ozval znovu, hlas velitele královské gardy. „Lord Gaverill vás žádá, abyste se vrátil zpět do tábora. Potřebuje vás na odpoledním zasedání válečné rady."

Slunce na okamžik vysvitlo za mraky, vysílající jeden ze svých paprsků přímo k Henryho pravé ruce a osvítilo rubín. Ostatně, ten šperk si poslední tři měsíce nemilosrdně vypaloval uhlově černou díru do jeho mysli.

„Dobrá tedy," odpověděl úsečně, ač sotva vnímal význam strážcových slov. „Doveďte nás k němu."

Jeho rudý kámen byl jako magnet, kdykoli na něj Henry spočinul pohledem, jako kdyby jej onen rubín vybízel, aby najednou neuvažoval o ničem jiném.

O ní a nikom jiném.

Ta situace už nemohla být více absurdní. Ostře se nadechl, když si připomněl, při jaké příležitosti jej od něj získala. A ze všech šperků zrovna tento, prsten jeho matky. Prsten, který předtím nosil na ruce, aby si každý den připomínal, kým byl. Stejně tak, jako se jeho matka nikdy neohlížela předtím než sobě vzala nového milence, tak aby si i on připomněl, že ať už udělá cokoli, on je králem a nikdo krom jeho samého jej nemá právo soudit.

Jenomže pak o něj požádala Anne. A jako kdyby od chvíle, kdy jej sňal z prstu, toto vše přestalo platit. Najednou mu záleželo na tom, co si myslela ona.

Ale ...

„Od první chvíle jsem věděla, co jsi zač, a i přesto jsem dovolila, aby se toto stalo."

Nenáviděla ho.

Nenávidí mě.

Henry najednou zatoužil popadnout ten šperk a zahodit jej z kopce dolů, co nejdále by dohodil. Snad by jej pak sebral některý z vojáků a koupil za něj farmu pro svou rodinu. Anebo by jej zanedlouho zadupaly do trávy kopyta koní královské jízdy, pohřbily jej pod nánosy bláta. Ale on by ho dostal z očí. A možná i ji z mysli.

Patami pobídnul svého bělouše k pohybu.

Hořce si odfrknul, až moc dobře mu bylo jasné, že tohle by nikdy nedokázal udělat. Už ve chvíli, kdy jej to napadlo, v něm samotném se zvedla obrovská vlna odporu. Ne, pokud toto měla být poslední připomínka, že se kdy Anne mihnula jeho životem, tak ať. Pak se toho prstenu ale nehodlal za žádnou cenu vzdát.

Nechal se vést z kopce dolů, vstříc táboru.

Dosti možná brzy padne, zahyne v bitvě o své království. Ale padne s tím prstenem na ruce a se vzpomínkou na ni v srdci.

~~~

Jedna rychlejší část, další tu přistane během pár dní!