Anne

10. březen 1538 - část třetí

Henry si spokojeně opřel loket o područku trůnu, hlavu podepírajíce rukou.

Zbytek turnaje byl snadný. Po jeho překvapivé prohře s Turleyem Henryho čekala ještě dvě klání, obě až znepokojivě snadná. Ačkoli doufal v sobě rovné soupeře, zároveň si nemohl odpustit přání stanout proti lordu Thomasovi Basolovi. K jeho zklamání však lord Thomas po svém ostudném výkonu proti Williamovi z turnaje odstoupil a odepřel tak Henrymu případné potěšení z prodloužení jeho potupy.

Nicméně, místo toho dostal možnost srazit z koně lorda Gaverilla, což jej nakonec potěšilo možná stejnou měrou. Lord Gaverill byl jednak možná jeden z nejlepších rytířů na tomto turnaji a jednak to znamenalo pro Henryho podstatné zadostiučinění, neboť lord Gaverill patřil k jeho nejméně oblíbeným členům královské tajné rady. A i třetí ze soubojů vyhrál, tento proti jakémusi siru Doughleymu, o jehož existenci dnes slyšel poprvé.

Tak jako tak, když o pár hodin později vystoupil na poměrně rozlehlé pódium uprostřed tribuny a usedl na pro něj připravený trůn, nedokázal skrýt spokojený výraz. Možná navenek prohrál, možná se nechal porazit Turleyem. Ale on ve skutečnosti vyhrál, byl si tím jist.

Pořadí turnaje ještě nebylo definitivně uzavřeno, stále zbývala dvě klání, z nichž obě mohly výrazně pohnout s finálním žebříčkem, ne však již s Henryho pozicí na něm. Ujistil se, že zbytek svých klání vyhrál s drtivou převahou, proto by mu ta jedna konkrétní porážka měla zajistit místo mezi prvními třemi. Přesněji řečeno, Henry si dal pozor, nejspíše poprvé v životě, aby se nedostal do finále.

Důvod toho všeho seděl přímo pod ním.

Stále ještě udržovala konverzaci s Gonzalesem. Nevěděl, zda kvůli povinnosti, nebo zda v rozhovoru s tím slizkým Salvicijcem skutečně nacházela potěšení, každopádně jej obě možnosti lehce znepokojovaly. Henry měl v tomto okamžiku za sebou již nespočet audiencí señora Javiera Gonzalese a již během té první si onoho Salvicijce značně znechutil. Vědom si potenciální vojenské převahy své vlasti, salvicijské vyslanec sice mluvil o míru a nikdy nezapomněl zdůraznit, že účelem jeho pobytu zde je navázat přátelské vztahy mezi oběma zeměmi, každopádně to vše pronášel téměř s despektem a značnou samolibostí. Jako kdyby o tom sám vysoce pochyboval.

Henry mu od první chvíle nevěřil jediné slovo. Ačkoli mu lord Barner pokaždé zdůrazňoval, že by Salvicije skutečně možná mohla stát o mírovou dohodu, Henry si to nedokázal připustit. Už jen když se zprávy jejich zvědů o shromažďování salvicijské armady množily každým dnem. O to více se mu pak hnusil přívětivý pohled, jakým Salvicijec pohlížel na lady vedle sebe.

Potlesk kolem jej vytrhnul z politických úvah a Henry lenivě narovnal záda, shlížejíce dolů na kolbiště. Podle všeho bylo předposlední klání nyní rozhodnuto, Henry se ale ani neobtěžoval zjišťovat, kdo zvítězil. Proč také?

Mnohem více jej zajímalo poslední, finální klání. Ač se mu to zdálo téměř nemyslitelné, na koncích podlouhlých drah proti sobě stanuli William a Turley. Henry se pousmál a nespouštějíce pohled z připravujících se soupeřů, zdvihl levou ruku z opěrky trůnu. Na ten povel přispěchal jeho číšník a třesoucíma se rukama mu podal číši, do níž následně nalil Orlanského vína. Sotva kluk, jehož jméno Henry již zapomněl, opět ustoupil do pozadí, Henry na sobě ucítil pohled.

Bavíte se dobře, madam? pomyslel si a upřel pronikavý pohled do řady pod sebou.

Obrátila svou tvář na Salvicijce po své levici, Henry si však z nějakého důvodu byl jist, že centrem její pozornosti rozhodně není muž vedle ní. A že namísto toho pohlíží periferním viděním na jeho samého.