Anne

15. červen 1538 - část první

Zhluboka vdechoval do plic těžký mořský vzduch, zatímco nechával poryvy pobřežního větru, aby ošlehávaly jeho tvář a vháněly mu vlasy do očí. Přímo před ním, sahající až daleko za obzor, se rozprostírala nekonečná modř oceánu.

Zde byl doma, toto byl jeho domov. Haver, mohutný středověký hrad, vystavěný na křídovém pobřeží bouřlivého oceánu, z jehož vrcholu vyhlížel na lodě zdolávající neklidné vody Klenského průlivu jako připomínka toho, co čeká nezvané hosty, kteří by se snad pokusili vkročit na břeh. Sotva prošel prastarou bránou, na jejímž vrcholku se skvěla vytesaná dračí hlava, Henry pocítil, jak jej ty kamenné zdi sevřely v jemu tak známém objetí. Jako kdyby zase byl, alespoň na chvíli, tím mladičkým lordem, jehož jedinou starostí měl být pouze lov, ženy, zase lov a zase ženy.

Kdy jsem tu vlastně byl naposledy?

Jeho ruce spočinuly na chladném zábradlí ochozu, již poněkud obroušeným zubem času. Nemohl si vzpomenout. Musely to být měsíce, možná už roky.

Studený vítr se opíral do látky jeho kabátce a zajížděl Henrymu pod kůži, zatímco mladý král sledoval, jak se na obzoru, nad nikde nekončícím oceánem, začínají stahovat černá mračna. Schylovalo se k další bouři, a to nejen tam venku. Jako kdyby se počasí rozhodlo zrcadlit to, co se odehrávalo v jeho zemi. A v Henryho srdci.

K jeho uším občas dolehl hlas či dva. Ale on jim nevěnoval žádnou pozornost, alespoň zatím ne. Stačilo by sice sejít po krátkém točitém schodišti za jeho zády a rázem by se ocitnul uprostřed diskuze, která měla ovlivnit osud celé země, on však nedokázal odtrhnout pohled od oceánu.

Ne, ještě ne.

Bylo to již více než týden, co byl oficiálně vyhlášen válečný stav. Více než týden, co byla salvicijská flotila spatřena v Klenském průlivu a více než týden, co Henry nařídil rozpustit dvůr. Nemělo již smysl cokoli popírat, Salvicijci podle všeho nyní již kotvili na Maneských ostrovech, nedalekém souostroví, jenž bylo zároveň důležitou zastávkou na cestách obchodních lodí. A terdenští pro změnu dobyli Ayopi, načež přitvrdili své výpady po celém západním pohraničí.

Bylo až směšné pozorovat, jak někteří členové dvora prchali zpět na svá panství, ve snaze zabednit okenice a zatlouci dveře, ať už byli od ohnisek bojů sebedál. Henry ještě nikdy předtím nezažil Mernhallský palác tak prázdný, tak tichý. To místo, vždy plné štěbetání a smíchu jeho dvořanů se najednou změnilo v palác duchů. Jeho králi to až nebezpečně připomínalo, co se stane s celou zemí, pokud neuspěje. Nemělo již smysl tam dále přebývat, když Haver měl v tu chvíli mnohem cennější strategickou pozici.

Podle zpráv sira Ersta, nyní již admirála královské flotily, bylo jen otázkou času, přesněji řečeno několika týdnů, že to už nebude trvat dlouho, než salvicijské loď zvednou kotvy z přechodného bezpečí Maneských ostrovů a vylodí se na pevnině. Vzáno v potaz to, že Maneské ostrovy se nacházely přímo uprostřed Klenského průlivu, lord Gaverill nakonec poměrně přesně určil nejpravděpodobnější místo střetu. Královský generál nepochyboval o tom, že si Salvicijci zvolí pláně nedaleko Bolewne, neboť přístup z moře tam, jako jediný v celé oblasti, nebyl ohraničen přírodní hradbou, tvořenou křídovými útesy.

Henry se musel ušklíbnout nad tím paradoxem. Jeho domov, místo, kde se narodil, bylo odtamtud vzdálené jen půl dne cesty. A právě to činilo z Haveru výhodnou strategickou základnu, alespoň prozatím.

„Rada je již úplná, Veličenstvo."

Přes hučení větru si ani nevšiml, že k němu přistoupil lord Gerald a se zachmuřeným výrazem Henrymu pokynul k bočnímu schodišti.