Anne

14. duben 1538 - část druhá

Všechno se to seběhlo tak neskutečně rychle. V jednu chvíli ještě zápolila s tím tvrdohlavým zvířetem a v tu druhou již ležela na zemi, lapajíce po dechu, zatímco její hlava a levá polovina těla pulsovaly tupou bolestí, způsobenou pádem.

Před očima se jí na zlomek vteřiny zatmělo a Anne se mělce nadechla. Ze světa kolem ní se najedou stala rozmazaná šmouha s výkřiky a střelbou v pozadí

Musím pryč, napadlo ji, když se další výstřel ozval nebezpečně blízko a ona sebou trhla. Pryč, pryč, pryč ... Sebrala veškerou vůli a pokusila se zvednou. Rukou se vzepřela o dláždění ulice a dokázala se, zatímco její bok skučel bolestí, zvednout do sedu. Tehdy, ač stále trochu nejasně, spatřila nehybnou hnědou masu jen kousek od ní.

To je ...?

Poté, co byl její kůň zasažen výstřelem, Anne podle všeho vyklouzla ze sedla a dopadla zem o kus dále, minimálně tomu vše naznačovalo. Ona sama si nemohla být jistá, natolik rychle se to vše seběhlo. Mohla za to být ale jen a pouze vděčná, neboť kdyby nevyklouzla ze sedla, váha koňského těla by ji nepochybně bývala přišpendlila k zemi a dost možná jí i zlámala dobrou půlku kostí v těle.

„Veličenstvo! Nezastavujte se!" 

Trhnula sebou, když uslyšela výkřik někde blízko ní a vzhlédla právě ve chvíli, aby se její pohled setkal se dvěma smaragdy.

Mají barvu přesně jako les na Farewoodu, uvědomila si omámeně.

Král naprosto záměrně ignoroval ten cizí výkřik za sebou a poklekl před ní na koleno. „Můžete vstát?" zeptal se ostražitým tónem.

Anne chvíli trvalo, než jí došlo, na co se jí ptá, neboť jí činilo značný problém odtrhnout zrak od jeho očí. Od té barvy, již vídala tak často, a přeci dnes poprvé. Jakmile si konečně uvědomila, že ta otázka byla adresována právě jí, krátce přikývla. Ještě jednou se pokusila přimět své tělo ke spolupráci, s vypětím veškeré zbývající energie se snažila přinutit své končetiny ke spolupráci, bylo to však marné. Levá strana jejího těla bolestně protestovala, pohmožděná od pádu.

„Budeme to brát jako ne."

Vzápětí Anne ucítila, jak se cizí ruka jedním rychlým pohybem protáhla zespodu nad jejími koleny a současně druhou, která si její vlastní paži přehodila kolem ramen.

„P-počkat!" zaprotestovala, to už jí však král, s druhou paží nyní kolem jejího pasu, zdvihal nahoru. Bez sebemenší potíže i s ní vstal z pokleku a poté se obrátil ke členu královské gardy, který na něj předtím nejspíše volal a který mezitím již doběhl k nim.

„Mluvte," nařídil mu, zatímco v dálce se ozval další výstřel.

Anne matně zachytila, jak si ji strážce zmateně změřil. Poté však muž udělal krok jim vstříc. „Vaše Veličenstvo," promluvil a natáhl paži vpřed. „Ponesu lady Belstonovou," pronesl.

K Anninu překvapení se král ani nepohnul. „To není zapotřebí," zamítl okamžitě. Když spatřil strážcův nesouhlasný pohled, Anne cítila, jak jeho stisk kolem jejího pasu trochu přitvrdil. „Nezdržujte zbytečným dohadováním a už konečně nás veďte, proboha."

Nebylo radno se hádat se svým králem, o to víc když z jeho hlasu zazníval jasný rozkaz, který za žádnou cenu nepřipouštěl další diskuzi. Onen člen královské gardy tedy nemohl nic více namítat a přikývnul. Vzápětí rychlým krokem, téměř poklusem, vyrazil vpřed, aby začal kličkovat mezi všudypřítomnou směsicí koní, zbytku účastníků průvodu a královskou gardou, zasahující na místě. Král byl jen o krok za ním, proplétal se s Anne v náručí tím bludištěm, na které se nyní ke všemu ještě odněkud začal valit dým.