Anne

24. leden 1538

Ten balíček ji pronásledoval od chvíle, kdy dorazila zpět na Farewood. V myšlenkách, ve snech ...

Anne si protřela oči a rozespale se posadila na loži. To bylo tuto noc již potřetí, co se vzbudila z neklidného spánku.

Takhle to nepůjde, povzdechla si v duchu a přikryla si tvář dlaněmi.

Od chvíle, kdy Katherine se zdviženým obočím přinesla ten balíček do jejích komnat a přímo před Anninýma očima jej uklidila do zdobeného kabinetu z dubového dřeva, už uplynul téměř měsíc. Na oko na sobě Anne nedávala znát, že by si vůbec byla vědoma existence onoho předmětu. A i přesto ani na okamžik nezapomněla, že se tam ta věc ukrývá.

Položila ruce na přikrývku a vyhlédla ven z nedalekého okna. Skrze okenní tabule dovnitř pronikal měsíční jas, zatímco venku ozařoval rozlehlé louky a lesy. Jak moc odlišný byl ten pohled od komnat u dvora, jejichž okna poskytovala pouze výhled do dvora či na noční město.

Byl to již téměř měsíc od doby, co se Anne vrátila zpět. A přestože by klid Farewoodu nevyměnila za nic na světě, bolestně si začínala uvědomovat, že jakmile pozbyde Katherininy přítomnosti, její panství se stane prazvláštně tichým. Ano, stále bude moci kdykoli osedlat Nika a nechat se unášet přes louky v dál, stále bude moci v jeho sedle pronásledovat jakoukoli lesní zvěř. Ale již bude na všechno sama, nebude přítelkyně, která by jí vynadala, když se až příliš nechá unést a zmizí svému doprovodu mezi stromy. Nebude již přívětivého slova, které by ji uklidnilo, jakmile se lord Thomas rozhodne přijet na návštěvu.

Toto by se nikdy nestalo, kdybych bývala nepřijala žádné pozvání ke dvoru,pomyslela si Anne hořce. Kdybychom se nikdy nevydaly ke dvoru, vše by zůstalo při starém. Katherine by mě nikdy neopustila, ušla bych pozornosti jistého namyšlence, možná by se na celý Farewood dokonce opět zapomnělo ...

... a nebyl by tu žádný dar, pokoušející mou vůli.

Povzdechla si. Možná, kdybych jen nakouknula dovnitř ... Dříve než stačila sama sobě vyčíst ten špatný nápad, už odsouvala přikrývku stranou a spouštěla nohy z postele na drahý nuvijský koberec.

Přelétla pohledem rozestlané lůžko. Bylo ve zvyku, aby šlechtična, a zvláště tak vysoko postavená dáma jako ona nikdy nespala sama. Kdo a kdy tuto praktiku zavedl, to Anne nevěděla, každopádně přespávání dvorních dam a komorných v nohách postele se stalo zaběhlou normou.

Anne se zvednula z prázdné postele.

Když byla ještě malou dívenkou, lord Thomas si dal záležet, aby toto pravidlo dodržovala každou noc bez výjimky. I to byl jeden z důvodů, proč do její domácnosti přizval Katherine, jinak dceru správce Anniny domácnosti, sira Frederica Ostreye. Jakmile si však Anne uvědomila, že lord Thomas na ni rozhodně nehodlá dohlížet dnem i nocí a jeho návštěvy na Farewoodu budou spíše sporadické, rychle se rozhodla jinak. S vědomím, že přespávání v nohách její postele musí být vysoce nepohodlné, nechala Katherine přidělit vlastní komnaty. Stačilo si pak už jenom dávat pozor při bratránkových návštěvách, aby na nic nepřišel.

Nyní téměř litovala svého dávného rozhodnutí.

Přešla komnatu, jasně osvícenou měsíčním světlem. Kdyby nebyl leden, snad by se i na chvíli zastavila na balkóně a obdivovala krásu nočních luk a lesů, na niž nyní mohla pohlížet pouze skrze okenní tabule. Takhle ale pouze došla před dubový kabinet a otevřela jeho dvířka. Balíček tam stále byl, zabalený v tenké bílé látce. Stuha, kterou byl převázán, se sice trochu svezla ke straně, stále však držela předmět uvnitř skrytý všem zvědavým pohledům. Anne jej uchopila a už po několikáté ji překvapila jeho váha. Nebyl vyloženě těžký, ale vzhledem k jeho měkkosti by jej Anne očekávala podstatně lehčí.

Vrátila se zpět a, usedaje na péřovou matraci, položila balíček vedle sebe. Přejela prsty po tenké látce, převázané tenkou stuhou a pak se zarazila. Skutečně chtěla vědět, co bylo uvnitř? V hlavě jí naskakovaly možností, přemýšlela, kdo mohl být oním záhadným dárcem. Co by se stalo, pokud by jej neotevřela? A co by se mohlo přihodit, kdyby jej otevřela?

Anne zavrtěla hlavou sama nad sebou a lehce třesoucími prsty se dala do rozvazování stuhy. Uzel, zabraňující rozpadu látky a odhalení předmětu v ní skrytém, nebyl natolik pevně utažen a již za okamžik Anne odkládala stuhu stranou. S hlubokým nádechem, plna očekávání, opatrně odhrnula cíp bílé látky, jenom aby spatřila kousek drahého kamene, našitého na jinou látku. Kvůli měsíčnímu svitu si Anne nemohla být úplně jistá, ale zdálo se jí, že tato byla mnohem těžší, a navíc rudě zbarvená.

Stáhla ruku zpět. Najednou měla poměrně jasnou představu, co se uvnitř skrývalo. A byla si již jistá, že ví, kdo byl oním dárcem.

Zavřela oči a pousmála se. Jak špatně mě odhadnul. Pokud si mě chtěl kdokoli naklonit, obyčejně by stačil lovecký sokol, či kuše. Tedy ne, že zrovna jemu by to bylo jakkoli platné, ušklíbla se na okamžik. Poté však opět zvážněla. Avšak takovýto dar...

Zvedla onen balíček a vstala, s úmyslem uklidit jej zpět. Avšak sotva udělala tři kroky, cíp bílé látky se svezl na stranu. Měsíční svit tehdy dopadl na tmavě rudý šat, pošitý drahokamy a lemovaný zlatou výšivkou. Anne se při tom pohledu zarazila.

Nic se nestane, pokud si je jen rychle zkusím, proběhlo jí hlavou a na okamžik jen nerozhodně zůstala stát. Lákalo ji to, pohled na onu látku v ní podněcoval touhu obléci si ji na sebe. Avšak něco hluboko uvnitř jí našeptávalo, ať to nedělá.

Je to hra, připomínala jí její vlastní mysl. A on chce, abys přesně toto udělala.

Anne zaváhala. Vždyť nemůže zjistit, jak se zachovám, zda si je obléknu či je odhodím stranou.

A tehdy se rozhodnula. Po špičkách se rychle vrátila k loži a balíček tam zběžně položila zpět na přikrývku. Nedočkavě pak odhrnula i zbytek bílé látky, jenom aby se jí naskytnul pohled na zbytek šatů. Jako kdyby se snad bála, že ji někdo odhalí, Anne ve spěchu rozložila oděv na svých přikrývkách a následně si jej přetáhla přes noční košili. Rychle se pokusila dosáhnout prsty na šněrování vzadu, a přestože nedocílila žádného valného úspěchu, šaty na ní alespoň pro zatím držely.

Přizvedla si předek sukně a tichými kroky obešla své lůžko, neboť na jeho druhé straně na zdi viselo zrcadlo. Když stanula před ním, s šustěním nechala dopadnou sukni zpět na zem a narovnala záda.

Ten pohled jí vyrazil dechl. Ačkoli nedokázala patřičně utáhnout šněrování a šaty tak na ní spíše plandaly, Anne si nemohla nevšimnout detailů, které by i po úplném dotažení šněrovačky určovaly celý ráz róby. Obdélníkový výstřih, střižený poněkud níže, než by si Anne představovala. Dlouhé plandavé rukávce, o kterých věděla, že nebyly u dvora právě obvyklé. Ale hlavně ty barvy, rudý aksamit se zlatou výšivkou a lemováním stejné barvy ...

Rozhodně byly nádherné. Avšak i v měsíčním svitu dokázala rozeznat, že barva onoho aksamitu se až příliš nápadně blížila královské rudé. Možná tam byl rozdíl jednoho, dvou odstínů ... ale i tehdy tu byla rudá a zlatá, tedy královská kombinace.

Nepochybovala, že to celé bylo záměrné. Už ani v nejmenším nepochybovala o tom, kdo byl oním záhadným dárcem. A také velmi dobře věděla, že sotva bude moci, či snad dokonce chtít tento šat kdy vynést na veřejnost, neboť signál, který by tak vysílala by byl až příliš jasný.

Toto byl šat ženy, která měla až nebezpečně blízko ke králi.

Toto byl šat hoden královy milenky.

~~~

Trošku jsem se u téhle části zasekla :'D Tak snad příště už dřív :'D