Anne

10. březen 1538 - část druhá

Anne si rychle zakryla ústa dlaní.

Byl to teprve první výjezd, lord Thomas ale již ležel v bahně rozježděného kolbiště. Na opačné straně dráhy zastavil kůň sira Williama Greena a Anne si byla jistá, že zachytila pohrdavý úšklebek směrem k jeho oponentovi.

Úplně stejný jako ten, který Anne skrývala svou dlaní.

K jejímu bratránkovi již dobíhalo páže, aby pomohlo na nohy svému rozzuřenému pánu. A ačkoli ten nedával otevřeně najevo žádnou takovou emoci, Anne věděla, že uvnitř zuří. Páže tedy nemělo vůbec jednoduchý úkol, jednak mělo zvednout ze země lorda Thomase, jenž příliš nezvládal pohyb v těžkých železných plátech. A jednak bylo jisté, že právě na něm si lord Thomas vybije svoje rozčarování a frustraci. 

Možná zbyde trocha později i pro mne.

Avšak kolem ní právě zazníval tlumený smích a Anne se snažila ze všech nepřidat se k tomu všeobecnému veselí. Nyní, když naplno vnímala sílu posměchu, která se šířila přes celou tribunu, bylo jí již zcela jasné, že skutečně bratránkově zlosti neunikne. I přesto se ale nemohla ubránit alespoň mírnému úsměvu nad jeho ostudou.

Úsměv jí však zmizel ze rtů tak rychle, jak se i objevil. Jsem jako oni, uvědomila si. Není to přeci tak dlouho, co jsem byla na bratránkově místě, vystavená posměchu celého dvora.

„Hoy su primo tiene la mala suerte,"(Váš bratránek dnes nemá štěstí), ozvalo se po její levici a Anne nepřítomně přikývla.

Jenže tehdy to nebyla má vina. Zatímco lord Thomas si za to vše může sám.

„Estoy impresionado, (Udělalo to na mě dojem), ještě nikdy jsem neviděl něco takového," pokračoval señor Gonzales.

Anne se tehdy přinutila zanechat svých vnitřních úvah a s mírným úsměvem se k němu obrátit. „Skutečně? Toto na vás zapůsobilo?" zeptala se se zdviženým obočím. „¿Cómo es posible? (Jak je to možné?)"

Salvicijec jí oplatil úsměv, očividně potěšen faktem, že použila jeho rodný jazyk. „Pues, (Tedy), až do dneška jsem nikdy neměl šanci přihlížet žádnému rytířskému turnaji. Proto ve mě každý jediný souboj, i takovýto, zanechává hluboký dojem."

To Anne zaujalo. „V Salviciji nemáte rytířské turnaje?"

„Jeho Veličenstvo Felipe zakázalo rytířské turnaje pár let po mém narození. Qué lástima, (Jaká škoda), vždy mě lákalo vyzkoušet si jaké to je, s dřevcem čelit protivníkovi na koni."

Zamrkala. „Co k tomu jeho Veličenstvo vedlo?"

Señor Gonzales se smutně pousmál. „Jeho Veličenstvo Carlos, otec krále Felipeho ... a vlastně i váš dědeček, tragicky zemřel na turnaji poté, co byl, navzdory hledí helmy, zasažen dřevcem do oka."

Než Anne stačila zareagovat, na jejích rukou, nyní pokojně složených v klíně, přistál cizí dotek. Nejprve se chtěla instinktivně odtáhnout, pak se však zarazila a přinutila se s přívětivým výrazem obrátit na lady Barnerovou, sedící po jejím druhém boku, které právě ona ruka patřila.

Pokud měla být upřímná, když se ráno probudila v jí přidělených komnatách Willstoneského paláce, doufala, že dnešek by nakonec nemusel být tak špatným dnem. Zatímco ji Katherine pomáhala do tmavě zeleného šatu, Anne skrze okenní tabule obdivovala zahrady paláce lorda Barnera a vymínila si v duchu, že tam musí alespoň na okamžik nahlédnout. Jakmile ale při cestě do síně narazila na lady Barnerovou, vše se začalo bortit jako domeček z karet.