Anne

10. březen 1538 - část první

„Sir William postoupil do dalšího kola."

Kdyby Henry nestál s vodorovně zdviženou paží, na které mu právě páže opravovalo řemínky brnění, byl by se za tím hlasem i otočil. Takhle však zůstal nehybně stát. „Koho náš drahý William zostudil tentokráte?" zeptal se s úšklebkem, zatímco jej příchozí obešel a postavil se před něj.

Lord Gerald Zerke, dědic panství Quivy a další z Henryho blízkých přátel, byl také již v plné zbroji, s helmou pod paží. Nezdálo se však, že by jej tíha železných plátů jakkoli omezovala, soudě podle jeho spokojeného úsměvu. „Lorda Thomase Basola. Stačil mu na to téměř triviální úder. Basol se svalil na zem jako hruška."

Turnaj ke čtvrtému výročí Henryho vlády byl již v plném proudu. Rozlehlá louka na panství lorda Barnera byla poseta barevnými stany, koňmi a rytíři s jejich panoši. Uprostřed, na udusané trávě, se před novým kolbištěm tyčila zcela obsazená dřevěná tribuna. On se však nyní nacházel za ní, v přípravném prostoru. Kolem něj pobíhalo služebnictvo, nalevo jeho podkoní strojil koně a jeho páže, synek jakéhosi lorda z jihu, jej strojilo do turnajové zbroje.

Uchechtnul se. „Upřímně litujeme lorda Thomase," odpověděl, zatímco páže dokončilo práci na paži a přesunulo se k řemínkům na lýtku.

Lord Gerald si odfrknul. „Budete jediný takový, Veličenstvo. Publikum ten pád považovalo za dosti humorný a vyprovodilo Basola s posměchem."

Henry si protáhnul prsty v tuhé rukavici. „Ubohý lord Thomas," dodal s úšklebkem, jeho myšlenky se se však stočily trochu jinam.

Zdalipak se mu také vysmála? Ještě za sebou neměl ani jediné kolo, věděl však, kde se bude na tribuně nacházet. Lord Barner mu mimoděk sdělil, že přizval lady Belstonovou jako společnici salvicijskému vyslanci, neboť sdíleli stejný jazyk. Henry tehdy skřípal zuby ... vlastně se s tou představou až doteď nedokázal patřičně smířit. Na druhou stranu, měl alespoň jistotu, že lady Anne skutečně dorazila.

Potupa bratránka, kterého tolik nesnáší jí jistě musela přinést alespoň malé zadostiučinění, napadlo jej. Poznal to již toho večera na Farewoodu, lady Anne neměla lorda Thomase ani trochu v lásce. Hmm ... možná by koruna mohla poručnictví Farewoodu od lorda Thomase vykoupit, probleskla jeho hlavou bláhový nápad. Ano, byla to obvyklá praxe, prodej poručnictví sirotků. Henry však okamžitě věděl, že se jednalo pouze o divokou představu, kterou zcela jistě neuskuteční. Navíc, pomyslel si, když se i v těžkém brnění vyhoupnul do sedla připraveného koně, chtěl bych si to až takto usnadnit?

„Který dřevec, Veličenstvo?" zeptal se mistr zbrojíř, poté co si Henry na hlavu nasadil přilbu s rudým chocholem a zvednul hledí.

Henry se zamyslel. „Kdo nám byl přidělen jako soupeř?" zeptal se poté a obrátil se na lorda Geralda.

Úsměv jeho přítele se ještě více rozjasnil. „Lord James Turley."

Henry zdvihnul obočí. „To je ... zajímavé," poznamenal a pak se obrátil na mistra zbrojíře. „Vyberte nám nějaké tupé."

Když zaslechnul, jak se lord Gerald překvapeně nadechnul, pohlédl zpět na něj. „Copak příteli? Nemáte důvěru v naše schopnosti?"

Tehdy páže uchopilo uzdu Henryho koně, aby jej mohlo dovést ke kolbišti, lord Gerald jej však natažením paže zastavil a uzdu si od něj převzal, v úmyslu odvést tam svého krále sám. Jakmile vykročil vpřed, zavrtěl hlavou. „To ani v nejmenším. Možná byste však lorda Jamese neměl podceňovat."

Henry se na hřbetě svého oře pousmál. „Jaképak podceňování, drahý Geralde. Pouze takto vyrovnáváme tu obrovskou nevýhodu, kterou lord Turley má. Vždyť mu byl přidělen ten nejtěžší soupeř."