Zatraceně 2

Tři týdenní pobyt daleko od domova

Někde v dálce zvoní telefon, nebo aspoň něco takového. Nemotorně se zvednu a najdu telefon. Cizí číslo, tak ještě, že to není June.
"Prosím? Bailey."
"Dobrý den. Volám ohledně toho, že jsme vás přijali na školu. Mohla byste dorazit dnes na desátou?"
"Ehm, jo určitě." Hovor byl ukončen a já se vyhrabala z postele. Ani nevím jak jsme se sem dostala. Bolí mě hlava a to mě nebolívá. Marně vzpomínám co jsem včera dělala, vůbec si nemůžu vzpomenout, zatraceně. Na zemi najdu barevnou bundu. To si pamatuju, dal mi ji Shawn. Sakra, sakra, začala jsem hledat další kusy oblečení, ale nikde nic. Rychle jsem vyběhla z ložnice a hned směřovala do kuchyně. Nikdo. Ložnice Blair, taky nic. Koupelna, nic. To mi tu jen tak zůstala Shawnova bunda?

Sedla jsem si na židli v kuchyni a přemýšlela nahlas. Bundou jsem se zabývala tak dlouho, že jsem zapomněla, že je po desáté a já mám být ve škole.
"Kurva, nemůžu přijít pozdě." Nadávala jsem, když jsem běžela po schodech dolů a ven. Ve dveřích jsem se srazila s Blair.
"Co tu děláš?" Zeptala jsem se zmateně.
"Jdu domů?" Nadzvedla obočí.
"A proč?"
"Beru si pár věcí a jdu zpátky za Shawnem, když tě to tak zajímá." Chtěla už jít, ale zastavila jsem ji.
"Vidím, že není něco v pohodě."
"Fajn, trochu jsme se se Shawnem chytli."
"To už tak ve vztahu bývá." Mykla jsem rameny.
"Ty mi teda pomáháš."
"Kvůli čemu to bylo."
"Nechci to řešit."
"Blair sakra. Tak když už jdu pozdě tak ať mám aspoň dobrý důvod."
"Kvůli tobě! Stačí?"
"Mě? Proč?" Málem jsem přestala dýchat.
"Včera ta bunda, naštvalo mě to a tak jsem na Shawna křičela a teď je naštvaný on."
"Proboha. Jen mi ji půjčil, protože na mě vylili víno. Je u mě v ložnici, tak si ji vem. Moje tričko skončilo v koši." Dodala jsem a ona se na mě usmála.
"Díky."
"Za co?"
"Že nejsi aspoň ty naštvaná."
"Nejsem." Zalhala jsem. Nejsem naštvaná jen mě to všechno překvapuje. Jsem ráda, že se vysvětlilo proč jsem měla u sebe jeho bundu.
"Musím jít Blair. Snad to vyřešíte."
"Ahoj." Objala mě a já mohla potom jít. Běžela jsem na autobus, který jsem záhadně stihla.

Před školou jsem se potkala s Brianem. Taky zaspal. Usmíval se od ucha k uchu, že v tom nebude sám. Já tak nadšená nebyla, ještě mi řeknou, že mě neberou za pozdní příchod.
"Hele běž asi do ředitelny, ohlásit se."
"Tak dobře, snad se potkáme."
"Já si tě najdu." Mrkl na mě a zašel za dveře.

Chvíli jsem čekala u sekretářky a potom mě pustila.
"Dobrý den." Protáhla jsem se dveřmi a sedla si na koženou židli, spíš křeslo.
"Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?"
"Jsem tady nová, dneska ráno mi volala nějaká paní, vlastně se mi ani nepředstavila a říkala, že mám dorazit."
"Vy jste ta co měla přijít na desátou?" Podíval se do počítače a následně do papírů.
"Ano." Nakřivila jsem obočí, to bude problém.
"No, až na ten pozdní příchod. Chtěl bych si vás proklepnout. Zítra ráno odletáte do L.A." Řekl a zvedl telefon, který začal zvonit. Hleděla jsem na něj jak tele a nevěděla jestli brečet nebo se smát. Když mi pokynul rukou ať odejdu, sebrala jsem se a vyšla.
"Tady máte složky." Podala mi velké šanony plné papírů.
"Můžu se zeptat co tam budu dělat?"
"Vyslechnete si pár přednášek a potom budete psát článek o celebritě, kterou vám pošlu. Všechno se dozvíte během dne. Teď běžte do učebny tři, tam vás někdo seznámí." Vychrlila ze sebe a sedla k počítači. Tak fajn, nádech výdech. Uklidňovala jsem sama sebe v duchu.

"Dobrej." Vlezla jsem do té třídy, kde se zrovna učilo. Vzadu se na mě usmíval Brian.
"Dobrý den. Vy jste?"
"Skylar Bailey, jsem tady nová."
"Aha, posaďte se, po hodině vám všechno řeknu." Utíkala jsem za Brianem a sedla si vedle něj.
"Ahoj." Šeptl ke mě.
"Ahoj." Jenom jsem se usmála a dál poslouchala učitelku.
"Tak jak?"
"Zítra odjíždím do L.A." Podívala jsem se na něj a on vykulil oči a nebyl jediný. Každý kdo to slyšel se na mě otočil. Jenom jsem nahodila nechápavý výraz a znovu se podívala na Briana.
"To jako vážně?"
"Jo. Prý si mě chce proklepnout."
"A proč?"
"To nevím."
"Chcete nám k tomu slečno Baileys něco říct?"
"Ne."
"Tak mlčte." Celkem přísná. Do konce hodiny jsme si povídali přes papír a já potom šla za učitelkou.

"Co bych vám k tomu mohla ještě říct. Zítra ráno, přesněji 5:30 odlétá letadlo přímo do L.A, žádné přestupy nic. Po příletu pro vás dojede taxík a doveze vás do hotelu, kde budete tam celé tři týdny ubytovaná, nečekejte žádný luxus, ohlásíte se na recepci, budou o vás vědět. Další den máte přednášku v centru města a hned po ní byste měla dostat zadání, které budete celé tři týdny dělat."
"To je všechno?"
"Co čekáte?"
"Že budu mít víc těch přednášek a tak."
"Ne, můžete být ráda, že někam jedete."
"Dobře, tak děkuju."
"Jo a ještě něco." Doprdele co?!
"Žádné skandály ani nic takového, nepotřebujeme žádné problémy ani zkažení pověsti. Tak se snažte."
"Jasný."

Na chodbě jsem potkala Briana a hned se mě začal vyptávat. Všechno co mi řekla učitelka jsem mu převyprávěla a vysvětlila a on se nestačil divit.
"To se máš."
"To jo, ale až na ten odjezd, budu muset vstávat aspoň ve tři." Zhrozila jsem se.
"Shawn taky odlétá do L.A takže se tam potkáte."
"Doufám že ne." Odsekla jsem.
"Chceš svést domů?"
"A už končíme?"
"Ty jo, ale já ne, ale je přestávka tak tě můžu odvést."
"Ne to je dobrý, dojdu." Usmála jsem se.
"Tak dobře, tak se zatím měj a užij si to." Objal mě a potom mířil ke své partě. Ještě chvíli jsem tam stála a přemýšlela a potom se vydala domů.