The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{2}

Probudila jsem se dost brzy, teprve svítalo. Posadila jsem se v listí a hned mě začalo všechno bolet. Teď mi to docvaklo. Usnula jsem na stromě.... jo, spadla jsem ze stromu. A TO MĚ NEPROBUDILO??? Jsem hodně zvláštní.

Zapnula jsem mobil a ukázal, že je šest. Dost brzy. Ale co mě víc zaujalo, byl odraz na displeji. Vypla jsem mobil a podívala se na sebe. Kruhy pod očima a vlasy se zacuchaným listím nebylo to, co by mě tolik vyděsilo, moje pozornost padla na můj krk. Na krku mi svítil červený flíček. Připodobnila bych ho k cucfleku, ale kde bych ho vzala? Včera jsem ho ještě neměla.

Opět jsem zapla svůj mobil, abych se podívala, jestli mi někdo napsal. Ano. Otec, mamka a neznámé číslo.

Otec
Suzi kde jsi?? Vrať se prosím domů.

Suzi, zavolej!

Jestli mi ihned nezavoláš, budeš mít průšvih.

Nad tím jsem pouze ohrnula nos a četla dál.

Mamka
Suzinko, kde jsi? Jestli jsi u kamarádky měla jsi napsat.

Co jí řekl?

Neznámé číslo
Jaká škoda že jsi usnula, mohli jsme si užít víc

A tohle má být sakra co!? Kdo to psal? Fuj! Bože co to je? Odkud má moje číslo? Tyhle otázky se mi řítily hlavou rychlostí světla. Pak mi došlo, že bych ještě mohla jít do školy, třeba se stane zázrak, co já vim.

Posbírala jsem se a vytahala si z vlasů listí. Au. Učesala se a děkovala sama sobě, že si nosím do školy hřeben. Zkontrolovala si oblečení a hodila tašku na záda. Šla jsem oklikou, abych nemusela jít kolem domu. Trvalo mi 30 minut než jsem došla až na vzdálenější autobusovou zastávku. Chvíli jsem počkala a jako na zavolanou jel autobus. Vlezla jsem dovnitř a sedla si na volné místo. Koukala jsem z okna a přemýšlela co za magora mi psalo. Zapnula jsem logické myšlení. Ten nebo ta co mi psalo, muselo nějak vykouzlit mé číslo. Jelikož to vědělo, že jsem usnula, tak to muselo být někde kolem mě. Tím pádem mám ten cucflek asi od toho..... nebo si to prostě spletlo číslo a nebylo to směřováno mě, kdo ví.

Z mé usilovné snahy zhypnotizovat okno mě vyrušilo zaklepání na rameno. Otočila jsem se.... a spatřila jednoho z nejhezčích kluků, co jsem kdy viděla. Byl vysoký, nádherné zelené oči a zrzavo-červené delší vlasy mu kryl klobouk. Měl uniformu nějaké školy. Koukala jsem mu do očí. Z transu mě vzbudilo jeho zamávání rukou před mým obličejem. Zatřásla jsem hlavou. Pak promluvil „Haló, slyšíš mě?“ „Jo, už jo. Promiň, co jsi předtím říkal?“ zeptala jsem se a cítila, že mi lehce zrůžověly tváře. „Ptal jsem se jestli se můžu posadit.“ zeptal se a rozkošně se usmál. Vypadal zvláštně, byl celkem bledý, ale nádherný až to bolelo! „Jo, samozřejmě.“ špitla jsem a dál civěla z okna.

Když jsem viděla naši školu, tak jsem si stoupla a poprosila ho, jestli si může stoupnout. Beze slova se zvedl a já šla. Když jsem ho obcházela, tak řekl: „Ještě se uvidíme a to brzy..“ když to řekl, otočila jsem se za ním, ale on tam nebyl. To už jsem absolutně nepobrala a rozeběhla se do školy.