The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{21}

Přišla jsem ke krvácející služce blíž a ona se polekala. „Nebojte se, chci se pouze podívat na tu vaši ránu.“ zněla jsem už klidněji a mé zorné pole zase nabralo přirozené barvy. Ona vypadala zmateně a vyděšeně, ale oddělala si kapesník, jenž přikrýval krvácející ránu. Byla to ta služka do které Kanato kopl. Nejradši bych ho šla hned zabít, ale slečna je nyní důležitější. „Prosím pojďte se mnou.“ ona zavrtěla hlavou. „Nebojte, já vám nic nechci udělat.“ ona chvíli váhala zda promluvit či mlčet, ale zvolila první možnost. „Princové Sakamaki si nepřejí, abych s vámi hovořila a kašlala na práci.“ princové? Cože? To radši až potom. „Prosím, je mi někde jejich názor. Ten blbec vás zranil a já neodejdu, aniž bych vás ošetřila.“ ona mlčela a přemýšlela. Nakonec zavrtěla hlavou. Chápu, že se bojí, ale se mnou půjde, přes to nejede vlak.

Podívala jsem se po kuchyni a zřela troje dveře. Jedněmi jsem přišla, druhé vedou do chlaďáku a třetí vedou ven. Chytila jsem jí za paži a vlekla ji ke dveřím. Nechtěla jsem se k ní tak chovat, ale s ní to jinak nejde. „A-ale slečno! To nesmím!“ „Psst!“ vypssstila a ona zmlkla. Odtáhla jsem ji ke dveřím a vykoukla. Ne chodbě nikdo nikdo není. Se služkou v ruce jsem se rozběhla do pokoje. Na nikoho jsme nenarazily, to je divný. Krev asi cítí ne? Co já vím. Zamčela jsem nás v pokoji a vyrazila směr koupelna. Ve dveřích koupelny jsem se otočila, zda je za mnou a ona ne. Stála u dveří jako přikovaná. Pokynula jsem jí ke dveřím do koupelny a ona se smutně podívala na podlahu a zavrtěla hlavou. Slova, použij slova! „Jak se jmenujete?“ zeptám se, ať aspoň vím, jak ji oslovovat. „Marry slečno“ dobře Marry. „Dobrá Marry, hele já nemám opravdu žádné zlé úmysly. Chci vám jen pomoci Marry. Nechci, aby s nikým žádný z těch namyšlenců takto zacházel.“ pořád ještě váhala. „Říkejte mi Suzi prosím“ vřele jsem se na ní usmála. „To nemůžu slečno“ nesnáším oslovení slečno a k tomu od dospělé ženy. Je starší než já, tak mi bude tykat a jestli s tím mají Sakamaki problém, tak jejich věc. Tohle je mezi mnou a Marry. „Můžete, já si to přeji.“ musí plnit oč žádám, sice pouze v určitých mezích, ale teď už mi to musí splnit. „Tak dobře. Ale opravdu tu nesmohu být sleč... Suzi“ „Proč ne? S čím mají problém?“ „V-víte, z-zítra má přijet k-král Sakamaki a musíme s-se připravit a princové si nepřejí, aby n-nás něco při p-práci rozptylovalo.“ koktala, bála se jich a to dost. Místo slov jsem ji objala. Oba se lekla, ale opětovala mi objetí. Asi se tu dosti stresují. Odtáhla jsem se a nabídla ruku. Ona se na ní chvíli dívala a pak mi podala svou a šly jsme do koupelny.

Poté co jsem jí vyčistila ránu, zalepila a obvázala, jsem jí nechala odejít. Chvíli jsem seděla a přemýšlela co dělat, jelikož jsem nejedla a dolů se mi nijak zvlášť nechtělo. Ani prozkoumávat dům se mi nijak nazamlouvalo, protože se ještě ztratím, narazím na Kanata nebo hůř na Ayata a budu v prdeli.

Někdo zaklepal, ale ne jak ti magoři, ale jemně. Tak jsem zavolala, ať vejde. Vešla Marry s tácem jídla. Já na ní koukala jak banán na smoothie. Ona se usmála a objasnila, že to je za pomoc a odešla. Ani poděkovat jsem jí nestihla.

Najedla jsem se a rozplácla se na posteli s knížkou.