The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{47}

Probudila jsem se cuknutím auta. Zamžourala jsem a pokoušela se zaostřit. Bohužel a autě světlo nějak neexistovalo. Zvenku se najednou rozsvítilo, tak jsem zkusila zaostřit na něco venku. To, co jsem viděla, mi přišlo neskutečné. Sídlo. Asi dvakrát větší, než jeho synů. Panebože, jestli mě v tomhle bude chtít držet, tak se ztratím i při cestě na záchod. Barák jako kráva. Pozemek před ním byl taky gigantický. Připadala jsem si, jako dítě z vesnice před Westminsterským palácem. Prostě neskutečný. Mezitím, co jsem přemýšlela, jestli jsme u správného domu, nebo má ten vocas nevím proč takovou velikou budovu, mi někdo sáhl na rameno. Už automaticky jsem řekla: „Co zas je? To už se ani koukat nemůžu??“ slyšela jsem, jak se ten Karl zajíkl. Otočila jsem se a zjistila, že to vůbec není Karl. Byl to nějaký sluha. Oba jsme se koukali jak na Minotaura. Než stihl něco říct, tak jsem se začala omlouvat. „O-omlouvám se, myslela jsem, že...“ přerušil mě. „V pořádku, slečno, nemusíte se omlouvat. Já se chtěl pouze zeptat, jestli Vám mám pomoci ven. Jsme již na místě.“ Takže to je vážně jeho. Sakra to tam bydlí i s celým rodokmenem, služebnictvem a včetně několika krevních bank? Budu teď další? Hhh...bože, tohle je úděsný.

Vylezla jsem z auta a spatřila onoho sluhu, jak na mě čeká. Vysvětlil mi, že Karl šel dovnitř zařizovat plány na svatbu a že on mě provede domem a ukáže mi, co kde je. Samozřejmě jsem si neodpustila přotočit očima nad existencí Karla. Sluha jménem Barry, jak jsem již zjistila, se pousmál, ale ihned zvážněl, nejspíš ze strachu z Karla, proč jinak, že? Barry mi nastavil gentlemansky paži, já se jí chopila a vyrazili jsme do útrob jeho panství.

Nebudu Vám tady vypisovat celou prohlídku, to by bylo společně s historií budovy na samostatnou knihu, ale aspoň Vám povím, co skrývá Karlův domov. Obrovská knihovna, deset koupelen připojených k deseti pokojům pro hosty, Karlova pracovna, Karlova ložnice, jídelna, kuchyně, společenská místnost pro plesy a oslavy, dva salónky, herna pro malé děti, několik komůrek pro služebnictvo, posilovna, garáže, na zahradě skleník, altánek, terasa, kůlna a obrovská plocha zahrad s růžemi, jezerem, fontánou, ovocnými stromy a další hromadou květin. Myslím, že to je většina, ale beztak jsem něco zapomněla. Mně je jasný, že se ztratím i tak. Všechny dveře jsou stejný, chodby taky. Nejen, že si nepamatuju co kde je a že mě po té túře začala bolet noha, ale navíc mám mít ložnici společnou s Karlem. Mám mít vlastní šatník, ale v posteli mám spát s tou věcí. TO SI DĚLÁŠ P***L!!!

Ne, bohužel to není vtip. Opravdu mám sdílet lože s tím. Hhhhh....je mi jasný, že mě jinak nechá spát v lepším případě na zemi, v horším případě v nějakým sklepě nebo v psí boudě. (No co, možné to je.)

Naneštěstí mě z mého rozjímání, jestli se přecijen více nevyplatí spát ve sklepení, vyrušil sám velký KarlHeinz. Hurá. „Omlouvám se, že jsem Vám tak náhle zmizel, ale zastihla mne neodkladná záležitost. Jinak bych Vás provedl sám.“ proč furt musí mluvit jako pako? Takhle v dnešní době někdo mluví? Takhle debilně snad nemluví ani anglická královna. „Dobře, dobře. Teď vážně. Musíš pořád mluvit tak divně? Přece jsem tady jenom já, můžeš mluvit normálně.“ pronesla jsem s decentní dávkou otrávení čelem k oknu.....no co, na postel se dívat nebudu, komoda vypadá naštvaně a zdi jsou moc placatý. Jenom to okno je krychlatý dost na to, abych s ním udržela oční kontakt, ale málo čtveratý na to, abych ho chtěla vysklít........radši to neřešte.

„Co se Vám zase nezdá? Vyjadřuji se úměrně mě svému postavení.“ zavrčel mírně podrážděně. Naneštěstí,na moje poměry to bylo málo,takže jsem jej chtěla nasoptit ještě víc. „Jednoduše mluvíš jako pako. Víš koho mi připomínáš?“ zeptala jsem se a nemyslela, že mi odpoví, ale Karl je šibal. „Ne a je mi to ukradené.“ zamručel. „Jean, podejte mi okno, chci se podívat do zahrady!“ imitovala jsem přiblblým hlasem. Čekala jsem, že se nasere a div mě nevyhodí oknem, ale ono se to začalo tlemit. Ale kupodivu to znělo jako upřímný smích.

Pak mi došlo, že jsem se spletla. Věřte nebo ne, došlo mi to v ten moment, kdy mě praštil do hlavy a já ztratila vědomí.

Zdravím, omlouvám se za dlooouhou neaktivitu, ale už mě to nějak nefachá, pokud byste měli zájem, tak mi dejte vědět, jestli mám pokračovat.