The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{40}

Crrr! Konec mého vyučování. Celý zbytek školy jsem chodila s Kouem. Teď stojím před nástěnkou školy a hledám kroužky. „Takže budeš do něčeho chodit? Mohli bychom spolu.“ prohlásil Kou. Zamyslela jsem se. Schůzky jsou každý den, což je zvláštní, ale aspoň by se zabil čas. „Divadelní, výtvarný, fotbalový, taneční, literární, hudební, matematický, individuální doučování na domluvu, bla bla....plavecký bazén? Posilovna?? Yes!!“ zajásala jsem. Nějaká matika nebo sexuální výchova se Stevem mi je ukradená. Chci chodit posilovat a plavat! „Co? Zalíbil se ti nějakej?“ zeptal se Kou. „Jo! Samozřejmě! Chci chodit do těchhle dvou!!“ ukázala jsem na nápisy a Kou přikývl. „Tak tam půjdem?“ zeptal se s kawaii úsměvem. „Joo!!!“ vypískla jsem. „Jak se tam přihlašuje??“ „No, jednak to půjde až zítra a druhak si zítra vezmeme převlečení nebo plavky a zajdem tam, co ty na to, M-Neko-chan?“ poskakovala jsem jako kokot. Pak mi něco došlo. „Kuurvaa!!“ „Co kurva?“ taky si to neuvědomuje. „Já nemůžu plavat!“ řekla jsem otráveně. „Proč ne?“ má občas delší vedení než já. „Protože by mi mokvala rána, ty pako.“ musím počkat, než se to zahojí no. Mimochodem nesnáším slovo mokvala,zní hrozně nechutně.„No tak plavat půjdem jindy. Ale jestli se necítíš na posilku, tak můžem jít na chvíli do nějakýho sedícího kroužku.“ řekl mi, což mě naštvalo, ale měl pravdu. Nejdřív musím normálně chodit, pak cvičit a až pak můžu cvičit bojový sporty. „No jo no.“ povzdechla jsem si. Tohle mě vážně mrzí. Bojový sporty mě vždycky přitahovaly. Občas jsem měla nějaký kurzy i natajno, jelikož nikdy nevíte, co se posere že. Ale taky nikdy nevíte, kdy vám nějaký lidožravý kokot protne nohu a bude vám to všechno totálně k hovnu. „Nuže, co z toho by tě lákalo?“ otázala jsem se Koua, ať nerozhoduju jen já. „No, cosi budem, divadelní ani omylem, číst se mi moc nechce, kreslit moc neumím, zpívat mezi nějakýma narcisama taky ne, počítat navíc ne, tancovat nechci, hrát fotbal taky nijak zvlášť neumím a žádný jiný podobný sporty taky nechci, šachy jsou pro šprty a ten fotící tentononc taky ne. Takžeee, tebe by něco lákalo?“ začala jsem se potichu smát, což pak přešlo v záchvat. To pako si zdůvodní i blbost jako je zpěv. „Co je?“ zeptal se udiveně s úsměvem na rtech. Já se zklidnila a odpověděla. „No, všechno z toho si můžete strčit do skartovačky až na výtvarnej. To by šlo ne?“ podívala jsem se na Koua, který nahodil ironický úsměv a prohlásil: „M-Neko-chan, já nenakreslím ani čtvereček, to víš ne?“ zasmáli jsme se. „To nevadí, nemusíš umět kreslit. Stačí, když tam budeš sedět a povídat si se mnou.“ zamyšleně koukal do zdi před sebou a mnul si imaginární plnofous. Pak ztěžka vydechl. „Co s tebou mám dělat. Tak pojď.“ usmál se a natáhl ke mě ruku. Já jí přijala a Kou mě někam vedl. Jak ten se tady může vyznat?Pomohl mi do schodů a následně mi ukázal dveře od onoho kroužku. Já zaklepala a otevřela dveře. Ihned se na mě obrátily všechny páry očí a já hned poznala Maxe. „Zdravím, copak byste potřebovala, slečno?“ promluvila na mě milým hlasem učitelka. Laskavý tón jsem jí vrátila. „Chtěla jsem se zeptat, zda-li se ještě smíme přihlásit do vašeho kroužku, paní učitelko.“ nadšeně se usmála, což mě celkem udivilo, přeci jen mít na krku víc pubertálních idiotů moc lidí nenadchne. Měla zrzavé neposledné kudrnaté vlasy připomínající ovčí vlnu, tlusté brýle a dlouhé šaty. „Jistě, přisedněte si k nám!“ jednak nechápu zdejší učitele a druhak systém těchhle dobrovolných aktivit. Neměla by se vyplnit nějaká přihláška? Z přemýšlení o retardaci této školy mě probudila Kouova ruka na rameni. „Země volá Suzi!“ nesnáším tuhle větu. Je příšerně ohraná. „Jo, tak ať pošle dopis, nazdar.“ nad mou stupidní poznámkou se uculil Maximus. Tomu jsem nevěnovala přílišnou pozornost a usedla ke stolu. Za chvíli se přiřítila učitelka se dvěma papíry. „Žáci, dneska kreslíme sílu. Zapojte svou kreativitu a představivost. Můžete použít cokoli najedete. Klidně pište, malujte, šrafujte, cokoli co vás jen napadne!“ vychrlila na nás. Tak ta je solidně najetá. Vypadá jak psychopat, ale ok.

Já věděla, co stvořím, a Kou podle všeho taky. Už kreslil. Popadla jsem tužku a začala kreslit.

Byla jsem celkem rychlá a po půl hodině jsem měla na tvrdém papíře nákres. Byl to strom. Mohutný a ne moc vysoký. Jelikož strom je příklad toho, že pokud se moc nevytahuje a drží se bezpečně u země, tak vydrží dlouho. Může ho poničit stáří či jiní lidé, ale sám o sobě, pokud neonemocní, bude tu dlouho a bude stále silný. A to jsem já. Musím a budu silná. I když se mě budou snažit srazit, jako vichřice se snaží zlámat odolné a nepoddajné stromy.

Kou měl pastelový obraz. Na papíře jsem byla já. Kreslil na šířku. Uprostřed jsem byla vyobrazená já. Malá, s vyzývavým úsměvem, zkříženýma rukama na prsou a v šatech od krve, které jsem měla s Karlem. Na pravo se ke mně řítili bratři Sakamaki, kteří byli jednou tak velcí jako já, vlevo ke mně běželi ghoulové a nade mnou byla největší postava KarlHeinze, který ke mně natahoval ruku. Sakamaki byli v roztrhaných oblecích, jejíž košile ladila s jejich očima, ghoulové v rozervaných tričkách v barvách jejich kagune, které nenakreslil, a KarlHeinz měl na hlavě korunu a černý oblek se zlatým zdobením a rozepnutými prvními knoflíčky u krku u bílé košile. Okolo mě byla rozlitá kaluž krve, předpokládám, že ne mojí, a všichni byli od krve......tak to je kur*a krásnej obrázek.

„Kou?“ „Ano M-Neko-chan?“ odpověděl roztomilým hlasem Kou. Byl zabraný do kreslení, tak se usmíval a civěl na papír. „Co to má společného se sílou?“ asi tím myslí, že jsem silná, ale jistota no. „Ty jsi ta síla.“ podíval se na mě a pokračoval. „Suzi, ty si to asi neuvědomuješ, ale nejsi první u Sakamaki. Potkával jsem je občas, když jsem se procházel, nebo tak. Viděl jsem, jak byly zlomené, v depresích, bez života. Nedokázaly vydržet nápor těch šesti. A ty držíš. Ano, sice je to pár dní, ale ty máš na krku ještě další idioty. Jsi silná a odhodlaná. Vypadáš jako malá a bezmocná, ale když na to dojde, ukážeš svou sílu a odvahu. A věřím, že vydržíš i dál.“ dokončil svůj monolog. Netušila jsem, že to vnímá až takhle. Dodal mi sebevědomí. Kvůli Kouovi budu držet. Mám jeho a mám jeho důvěru.

Já těm bastardům ještě ukážu.