The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{5}

Pak se na mě zmateně podíval a pak řekl: „No víš...“ „Ale ale ale, co to vidím?“ otočila jsem se a probodávala toho zmetka pohledem. „Johny, to je překvapení pro naši drahou Suzinku, aby se naučila chovat!“ cože? Já se mám naučit chovat? Já? Nicméně, jakmile to řekl, John se na něj nechápavě podíval a otec pouze pokynul ke dveřím. John chvíli úplně nepobíral, ale pak když si táta odkašlal, pochopil, že se mnou chce asi mluvit, tak odešel, ale než zmizel za dveřmi, tak mi věnoval soucitný pohled. Pak za ním otec práskl dveřmi a zmizel mi z dohledu. Já ale na fotra kašlala, jelikož mi stejně nic z toho, co chci vědět, nezodpoví. Došla jsem k lince pro svůj popcorn a pak jsem si ještě řekla: "Suzi, když už jsi v kuchyni s tím hsjzlem, proč ještě neprodloužit čas, který s ním strávíš v kuchyni, když seš tak blbá a neudělala sis pití?!"

Chvíli jsem uvažovala, zda riskovat své nervy. Vybrala jsem si pití. Došla jsem k lednici a vytáhla minerálku. Vzala jsem láhev a s miskou v ruce jsem obešla idioty, co mě doposud pozoroval nic neříkajícím pohledem. Šla jsem ke schodům a následně je vyšla, opět extrémně opatrným krokem, protože vysypat svůj popík, by znamenalo konec vesmíru.

Došla jsem do svého milovaného pokojíčku a položila jídlo na stoleček. Zapla jsem mobil a spatřila, že mi zase napsalo to neznámé číslo.
Neznámé číslo:
Ahoj, už se na tebe těším. Bude zábava 😘

Eeee... ne? Kdo to jee? Proč otravuje? Nevim, kašlu na něj. Nebo ni, vždyť to je jedno. To asi nebude omyl, nebo jo? Buď je někdo fakt tak blbej, nebo nějakej zádrhel v mobilu. Mám mu odepsat? Hmmm... Ne, nechce se mi. Zapínám filmík a užívám si ten klid. Miluju Gejšu, je to krásný film. Ta kultura na úrovni, předtím než přijdou američtí vojáci.

Po skončení filmu jsem si setřela slzičky. Já se hrozně snadno dojmu, tudíž pláču často. Ale kupodivu ne kvůli tomu, že si mě nějaký idiot koupil, nebo co se vlastně stalo, jsem nebrečela. I když by to bylo na místě. Ale jestli si myslí, že si mě nějaký kdosi koupil a já mu budu dělat otroka, nebo co hůř děvku, tak se šeredně plete. Já se jen tak nedám. Jako menší jsem chodila do dosti kroužků spojených s bojem či obranou. Možná proto se nebojím, můj mozek má za to, že mi nic hrozného nehrozí.

No nic, posbírala jsem si nádobí a odnesla ho do kuchyně. Opláchla a vložila do myčky. Otočila jsem se a šla směr pokoj. Cestou do pokoje jsem se zamyslela a napadlo mě, že by mohl mít otec něco v pracovně, něco co by mi napovědělo.

Došla jsem k pracovně a nakoukla mezerou ve dveřích. Nikdo tam nebyl, snad. Potichu jsem dotlapkala k jeho stolu. Má tam velký nepořádek. Trochu jsem to prohrabala, ale nic. SAKRA! Když prodal svou dceru tak tady něco mít musí ne?! Nějakou smlouvu nebo podobnou hovadinu. Prozkoumám šuplíky, nic. V jednom byly peníze, asi 250 dolarů. Beru. Otočím se a vidím poličku se šanony a rozejdu se k ní. Práce, práce, práce a složka se štítkem Sakamaki. Kdo to je? Vezmu si šanon do ruky a v tu chvíli se otevřou dveře.

Stojí tam otec a dívá se na mě pohledem, kterým by mohl zabíjet. „Okamžitě vypadni a zalez do pokoje!! A dneska už nevylezeš, jasný?!“ no sakra, ten je ale vzteklej. Štěká na mě jak na psa. Haf ty zmetku. Hodila jsem ten šanon na zem, div se nezničil a šla jsem rychlým krokem ke dveřím. On se na mě nasupeně díval a když jsem kolem něj šla, drcla jsem ho silně ramenem a zamčela se v pokoji. Ne kvůli tomu, že to řekl, ale aby neotravoval. Vysprchovala jsem se a uklidnila se kapkami dopadajícími na nahou kůži. Vyčistila si následně zuby a pleskla sebou o postel.