The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{48}

Probudil mě hlad. Můj žaludek se mě pokoušel pozřít zevnitř. Byla jsem nucena otevřít oči a podívala se po veliké ložnici Karla. Díky Satanovi, neležel vedle mě. I když je pravda, že i kdyby byl na druhé půlce té obrovské postele, tak na mě stejně jej tak nedosáhne. Odkryla jsem peřinu a zjistila, že jsem na sobě neměla to co včera, ale nějakou dlouhou noční košili, ve které jsem vypadala jak moje prababička. Nechápu, jak mi to natáhli. Nesnáším spát v takových pytlích, je to jakoby vás zabalili do deky jak palačinku a vy nemáte žádnou volnost. Chtěla jsem si to sundat a oblíct si něco normálního, ale pak mi došlo, že vlastně tady žádná skříň s oblečením není! Zapomněla jsem, že tady jsou vlastně šatny pro mě a Karla. Karl ji má spojenou s pokojem, já ji mám vedle té jeho. Božeee, musím v té hrůze vylézt z pokoje a dohrabat se o dvě místnosti dál. Tak to bude zajímavý...

Obrněna odhodláním a tím pytlem jsem došla ke dveřím ložnice a vyhlédla z pokoje. Nikoho jsem na chodbě neviděla, tak otevřela ty vrata od pokoje, které byly mnohem větší než dveře od pokojů u kluků. Držela jsem se podél zdi a jakmile jsem byla u dveří do Karlovy pracovny, tak jsem se opřela o ně zády a zamyslela se, kde vůbec je? Co dělá takový král, během dne? Má papírování, neb co? Jako ďábel se mi zjevila odpověď. Dveře, o které jsem se doposud opírala, se otevřely a já se, jak pytel řepy, rozmázla na zemi. Nade mnou se tyčila ta otravná existence, kterou z hloubi střev tak miluju. „Taky Vám přeji dobré ráno, výsosti." řekl mi s přiblblým úsměvem. Měla jsem mu chuť ten úsměv omlátit o ty masivní dveře. „Děkuju, doufám, že skončí líp, než začal." pronesla jsem otráveným hlasem. No co, ležím jak placka na zemi, díky svému manželovi, který je úplný idiot a nutí mě do manželství, ze kterýho kouká pořádný průser. „Ale ale, copak nás tak otrávilo, má královno?" on se v těch osloveních vyžívá. Idiot. Co by mě mohlo asi otrávit.... Hmmm. CO ASI?! „Versuche es zu erraten." zkusila jsem němčinu, tohle si ještě pamatuju. Schválně co všechno umí. „Liegen Sie nicht gern in einem Nachthemd auf dem Boden?" vida, umí. Řekla jsem mu, ať hádá. Ale co to vyplivl za větu, to už vám neřeknu. Jako mladší jsem se naučila pár vět v japonštině, abych mohla nadávat ostatním bez toho, aniž by věděli, co jsem řekla. Ten nápad mi vnukl bráška. „あなたは地獄で燃やすに値する傲慢な馬鹿です。" v překladu to znamená, že je idiot, co má shořet v pekle. Chvíli na mě nechápavě koukal, ale pak se zeptal: „Kolik jazyků umíš?" vypadal velmi zaujatě, jako kdybych byla mluvící socha Davida, co mu věští dlouhověkost. Jak si tak ležím na té podlaze, tak mám blíž k rohožce než k soše, ta aspoň stojí. „Česky, anglicky, něco málo německy a pár slov a vět japonsky." Řekla jsem a zapřela se lokty, že bych se konečně sesbírala. „Myslím, že se v tobě skrývá víc, než jen tohle." Řekl s úsměvem. Ve mně je někde hromada skleněnýho peří, sice nevim kde, ale je to více pravděpodobný, než že jsem zežrala červí díru. I když... „Jo, hromada sarkasmu, agrese, nenažranosti, skla a to všechno neskrývám já, nýbrž ten idiotský pytel na babičky!" štěkla jsem. „Sakrament...co se ti zase nelíbí? Proč ti vše vadí? Snažím se nějak chovat, ale ty mi to vůbec neulehčuješ!" zaklel Karl. Těžko říci, jestli klel, ale asi ano. Pamatuji si, že babička mě nutila dělat kliky, když jsem řekla sakra. „Co by se mi mělo líbit?? Jsem splátka otcova dluhu, která je nejspíš adoptovaná, mám si vzít krále upírů, přičemž jsem ghoul a to všechno se dozvěděla ani ne během měsíce!! Navíc v tomhle spacím pytli se spát nedá.“ podíval se na mě stylem ach ty dnešní děti, ničeho si neváží a já dodala: „ Nemáš se čemu divit. Uvědom si, že jsem pořád teenager.“ zamručela jsem. Je to přece pravda! Ostatní v mém věku řeší kam na střední, tamta existence je pěkná, učitelka mě nemá ráda a tak. Kdežto já? Co jsem si stihla? Letět si s vlastními křídly, kontakt s reálnými upíry, být svědkem vraždy, málem způsobit vraždu, možná se i vdám a budu královna. Bože jak mi chybí řešit jako nejsložitější věc kosmetiku. Ale osud si řekl: Neee, fuck the lopata. Naserem jí tam ty největší koniny co jdou.

„Je mi jedno kolik ti je-“ skočila jsem mu do řeči: „To jsem si všimla.“ zamumlala jsem, sedla si a opřela se o futra. Svraštil obočí a zhluboka vydechl. „Tak jinak. Kam jsi šla v noční košili?“ otázal se. Chytat ryby asi. Samozřejmě že jsem šla hledat hrnec zlata na konec duhy! „No kam asi, převléct se z pytle.“ „Po chodbě?“ to je otázka. Kudy bych asi mohla jít...hmmm „Ne, po střeše“ „Není vhodné, aby jsi chodila po probuzení ve spacím úboru a vystavovala na chodbách.“ řekl otráveně. „Nebo snad chceš mít na krku mého bratra? Věř mi, že to bys vážně nechtěla.“ ani nevím, že má bratra. To by mě zajímalo, jaký je a jak vypadá. Je jako on? Čili mix z jeho synů? „A to mám přiletět oknem?“ otráveně a naštvaně jsem se zeptala. Namísto odpovědi se sehnul a vzal mě do náruče. Vyjeveně jsem se na něj podívala. On mě v klidu a pohodě nesl napříč jeho šatníkem. Pak, v útrobách garderób, se zjevily dveře. Otevřel je a tam se zjevily útroby MÉHO šatníku. „Aaahaaaa“ řekla jsem zmateně. Bože, moc dveří, moc oblečení, moc všeho!

Položil mě na zem a nechal mě se jít oblíct. S kamenným výrazem Reijiho zavřel dveře a odešel. Já teď hledala co možná nejpohodlnější oděv. Ovšem...úspěch nic moc. Všude šaty, podpatky, šperkovnice, stůl s líčením a zrcadlem. Tak tu bylo tlačítko ve zdi a vypínač. Světlo zhasnout nepotřebuji, ale na tom čudlíku byl lísteček. Ztlačte, až se vzbudíte. Že by to byl snídaňový čudlík? Za pokus to stojí. Zčudlíkovala jsem čudlík a dívala se po šatech. Nebudu lhát, jsou nádherné. A všechny pro mě!!