The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{41}

Crrrrrrrr...... „Zmlkni!!" zakřičela jsem nevím proč na zvonek. „Děti, pro dnešek končíme! Odneste vaše výtvory, poskládejte na stojan a nashledanou příště!" zvolala učitelka. Já odnesla svůj strom, ze stran odřený, naseknutý na pár místech s několika lístky. Kou odnesl svůj, mimochodem extrémně krásný, obrázek, který byl hrozně moc propracovaný. Ještě aby ne, když jsou upíři rychlí hajzlíci.

Chvíli jsem s batohem na zádech stála nad papíry a zkoumala je, když mi v momentě někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se na to a tam stál Max s papírem v ruce. Ustoupila jsem mu a on položil svoje dílo. On měl pro změnu planetu. Ne Zemi, ale jinou. Asi Jupiter. Byla krásná. Chvíli jsem přemýšlela nad významem, ale pak mi lítaly myšlenky jedna za druhou. Například třeba že tam nejsou lidi, takže tu planetu jen tak nezeserou. Nebo že je velká a dál od Slunce, tudíž se jen tak nezmenší na velikost Merkuru. Kdo ví, ale nechci se ptát. Umění je o tom, že v tom každý vidí jiný úhel. Někdo to nepochopí a neuvidí nic. Někdo naopak uvidí celou řadu důvodů.

„M-Neko-chan! Jdeme? Nebo si tady můžeš ustlat hele." zavolal na mě Kou. „Jo, promiň, už jdu." odvětila jsem a vydala se za Kouem ze třídy. Povídali jsme si o tom, že výtvarka tak hrozná není, a než budu připravená na větší zátěž, tak budem chodit tam. „No, teda jestli spolu ještě někam vůbec budeme chodit." usmála jsem se se smutkem v očích. „Proč by ne? Ayato by tě nepustil?" smál se Kou. Nad tou představou rozčileného Ayata jsem se také zasmála. Před hlavním vchodem jsem se zastavila s pohledem upřeným na dveře a zašeptala jsem: „Brzy tu možná nebudu. Ani tady a možná ani živá." vzpomínala jsem na KarlHeinzova slova. O nedělní půlnoci si přijede pro moji odpověď. Buď mu řeknu, že radši chcípnu a zabije mě, nebo svolím a vezmu si ho. A jestliže je pravda to o nějakým rodu Violett, tak to bude pravděpodobně ponížení. Nemůžu nikoho zostudit! Ani svoji mamku a jestli je ta jeho pošahaná teorie pravdivá, tak nesmím zahanbit ani je! Toho blba co mě sem dostal, tak ten ať jde počítat zrna kukuřic. Ten mi je u křídla. „Jak by ses zachoval ty? Mám si ho vzít, nebo umřít?" Kouovi se na tváři rozlil smutný výraz. „Nesmíš umřít. Prostě ne! Jestli se vdáš, tak budeš mít alespoň pokoj. Budeš žít v luxusu a ve zlatě! Budeš mít všeho dost. Lepší než ležet pod drnem, ne?" usmál se povzbudivě Kou. Zněl mile, ale to, co řekl, mě nelákalo. Zlato, peníze, drahé šaty, služky, KarlHeinz a nulová svoboda. Nejsem upír a nebudu, takže by ti 'poddaní' byli stejně nasraní. Pochybuju, že by se upíři podvolili ghoulovi, nebo cože to vlastně jsem. „Možná, ale zkusím najít i třetí cestu. Možná bude trnitá, ale musím vytrvat." řekla jsem tiše.

Otevřela jsem dveře. Prošla jsem jimi a spatřila nalevo Sakamaki a napravo Mukami. Naproti mně byla dvě auta, jedno 'naše' a jedno jejich. „To zvládneme, M-Neko-chan." usmál se na mě Kou tím svým rozkošným úsměvem. „Doufám." pošeptala jsem a objala ho. „Hej! Hni se, nebo si pro tebe dojdu!!" zakřičel Ayato naštvaně. Laito se tvářil uraženě, což způsobil beztak Kou. „No jo, ty pazdráte." zanadávala jsem si pro sebe. Asi mě slyšel, protože se zamračil ještě víc. „Neštvi mě, pajdo." zavrčel Ayato s nenápadným úšklebkem. Já mu dám pajdu, zmetek jeden. „Tak ahoj." „Pá M-Neko-chan!" rozloučili jsme se a já zamířila ke svým spolubydlícím. Cestou na mě kývl Yuma na rozloučenou, což mě celkem podivilo, ale oplatila jsem mu to. Když jsem připajdala až k nim, tak jsme se pro změnu vydali k limuzíně, přičemž já šla poslední společně s Laitem a Ayatem po boku. „Kdyby otec držel hubu, tak bys nebyla schopná vstát týden z postele." ušklíbl se Laito. „Jenže hubu nedrží, tak máš smůlu." odvětila jsem a dodala: „A já taky." pak mi něco došlo a začala jsem se čelit, což pak přešlo v tlumený smích. „Čemu se tlemíš?!" zakřičel Ayato. „Nic, jen že představa, jak mi říkáš mami, mě nutí se smát." vážně, představte si, jak sedím s Karlem v křesle a pak dojde Ayato s vysvědčením a výmluvou, že učitelka si na něj zasedla, přičemž přikážu Reijimu ho doučovat.😂😂

Ayato byl uražený, Laita zajímal můj klín, Kanato vedl zajímavou konverzaci s Teddym, Reiji si četl nevím co, Shu spal a Subaru nevnímal okolí. Čili pro mě asi stejné jako první jízda.

Vystoupili jsme z auta a já už mířila pomalu k domu, protože mi to stejně trvá nejdýl. Belhala jsem se dál a dál, přičemž mě všichni obešli a já došla nečekaně poslední. Vykulhala jsem se do schodů a zamčela se v pokoji. Opřela jsem se o dveře a vydýchávala dnešek a myšlenky na nedělní půlnoc. Rozpínala jsem si knoflíčky u saka a pak u košile, rozvázala si mašle a pak shodila sukni a ve spodním prádle si sedla na zem se zády přilepenými ke dveřím pokoje. Pořád jsem musela myslet na mé finální rozhodnutí. Jestliže mi nechá právo volby a nerozhodne sám, tak musím vědět, co říct či udělat. Nechci se v patnácti vdávat! Vždyť jemu je víc jak sto, tak je snad pedofil? Heh... doufám, že jestli s ním budu, tak nebude fungovat jako ve filmu Tupíři (parodie na Stmívání, topová hovadina). Abych objasnila, použiji větu řečenou Edwardem Sullenem: „Jediný co stárne, je prdel." to nechceš. To by už měl místo zadku kostru ne? Fujtajbl. No nic, zpět k problému. Umírat se mi úplně ještě nechce, ale proměnit se mi pořád nejde. Za tu dobu, co oni chodili do školy, tak jsem to zkoušela, ale prostě mi to nejde. Nevím proč, ale štve mě to. Kdyby mi to šlo, mohla bych prostě odletět do háje a všechno a všechny nechat být. Takhle tu sedím na zemi, čumím do zdi a volím mezi smrtí okamžitou a postupnou. Mám umřít hned jako hračka synů krále upírů, nebo radši jako královna upírů ponížená tím kreténem? Co je lepší? Nechci umřít. Chci žít jako hráčka, ne umřít jakožto hračka.

„Hej, večeře." zabručel Subaru zpoza dveří. „Jo, ehm....už jdu." postavila jsem se a ze skříně si vytáhla volný krasťáskový fialový overal, co mi ladil k očím. Učesala jsem si vlasy a vydala se po schodech dolů do jídelny. Bohužel by to nebylo ono, kdybych na schodech nezakopla, že ano. Asi v polovině schodiště jsem zakopla a spadla na přímo na hubu. A jelikož je osud svině a upíří sluch taky, tak to někomu nedalo a přišel se podívat na rozpláclou Suzinku. Nechtěla jsem radši ani zvedat hlavu, tak jsem prostě ležela na zemi. Některý z nich tu stál nade mnou a smál se z plných plic. Měla jsem chuť mu podrazit nohy, ale uznávám, že tomu by se zasmál snad každý. Ten smích mi nebyl povědomý ani zdaleka. Nikdy dřív jsem ho neslyšela, což vyučovalo trojčata....... tenhle smích nedokážu přiřadit.

Ve snaze zjitit kdo nade mnou popadá dech, jsem zvedla hlavu a spatřila něco, co jsem si ani nemyslela, že někdy v životě uvidím.