The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{7}

Když jsme vyjeli, tak jsem si zapla stopky. Při příjezdu mi ukázaly 5 hodin a 26 minut. Já jsem na tři hodiny usnula, jelikož se sluchátky v tak pohodlném autě nejde neusnout. Pořádně jsem neviděla ven přes zatmavená skla oken a dveře byly zamčené.

Když jsme zastavili, tak jsem si vzala kabelku a vyčkala až mi řidič otevře. Jakmile otevřel, tak jsem spatřila ohromné sídlo s gigantickou bránou. Bylo zamračeno, což tomu dodávalo značnou dramatičnost. Řidič mi vytáhl kufry, nasedl do auta a kamsi zmizel předtím, než jsem se stihla na cokoli zeptat.

Vzala jsem menší kufr a posadila ho na ten větší. Strčila jsem do brány, která ošklivě hlasitě zaskřípala. Chopila jsem se kufru a táhla ho za sebou směrem k sídlu. Po cestě jsem si všímala okouzlujících květů posázených na pozemku. Lehce foukalo a vítr odnášel okvětní plátky všebarevných růží bůhví kam. Byl to krásný pohled.

Ve chvíli, kdy jsem došla k velikým dveřím, které svou velikostí připomínaly vrata, se mi opět ozval mobil. Zase ten kdosi neznámý.
Neznámé číslo
Neboj se, pojď dovnitř

Takže se mi tam chce ještě míň než předtím, když mi opět píše nějaký magor zevnitř. Ale co už nadělám, musím tam. Zaklepu na dveře a nic. Zaklepu znovu a tentokrát se pootevřou. Nikdo u nich nebyl, tak jsem si řekla že mají debilní dveře a sedla jsem si na schodek. Nebudu jim bez dovolení lézt do baráku. Ten magor se nepočítá. Nemusím čekat dlouho a mobilek zavibruje a já si přečtu SMS.
Neznámé číslo
Pojď dovnitř a neseď tam, nachladíš se

Možná není tak zlý....

Potom bychom si spolu nemohli hrát ❤😈

Tak dobře, je to idiot. Ale má pravdu, v tom prvním. No nic, sesbírám se ze země a vejdu dveřmi dovnitř. Kufr nechám u dveří a ohlédnu se okolo. Je to tu nádherné, ale nikoho tu nevidím. „Zdravím, je tu někdo?" zavolám do toho hrobového ticha. Nic. Tak ale už sakra. To tu bydlí jenom duchové a zamlklí šoféři?? Najednou zničeho nic si vedle mě někdo odkašle. Otočím se za tím a stojí tam kluk. Vysoký, na pohled prudič. Sytě růžové oči kryté brýlemi a temně fialové vlasy. „Vy jste Suzi?" zeptal se. „Ano a vy jste?" „Chodba není vhodné místo k takovéto konverzaci. Následujte mne. " mluvil tak slušně a vychovaně, že začínám přemýšlet, proč tu jsem zrovna já. „A kam s kufry? Smím-li se zeptat?" „Služebnictvo se o ně postará." ten má tak ledový pohled až mi je z něj zima.

Rozešel se někam a já šla za ním. Šli jsme k dalším velikým dveřím (většina je veliká) a když je otevřel, tak jsme vešli do asi obývacího pokoje, salónku..... říkejte si tomu jak chcete. V místnosti bylo dalších několik kluků. „Prosím posaďte se." řekl a pokynul ke křeslu. Posadila jsem se a koukla po ostatních. Jeden ležel, jeden stál a zbylí seděli na pohovce. Ten s brýlemi si sedl na křeslo hned po mě. „Bylo by na místě abychom se představili." prohlásil a já jen kývla. On začal představovat. „Nejstarší syn Shu" řekl a ukázal na na první pohled mrtvého kluka. Měl sluchátka, světle zrzavé vlasy a oči nevím, byl líný je otevřít. „Já jsem druhý nejstarší Reiji" řekl brýlatý. „Trojčata Ayato," ukázal směrem k červeno-vlasému klukovi, který se na mě svýma zelenýma očima díval už od začátku. Kravatu měl ledabyle přehozenou okolo krku.
„Kanato" ukázal na zvláštního chlapce s plyšákem s páskou přes oko. Měl fialové vlasy a oči stejné barvy. Vypadal jako dost velký blázen. „A Laito" tohohle kluka jsem potkala v autobuse!! Tak tohle myslel. Krásný.... „Nejmladší syn Subaru" ten na kterého ukázal, vypadal nadšeně asi jako já. Akorát víc nabručený. Světlounce narůžovělé vlasy a rudé oči.

„Proč jsem tady?" je už jsem to nevydržela. Reiji si povzdechl a otázal se „Nikdo tě neinformoval o tvém novém postavení?" „Ne" „Jsi tu jako naše nová hračka."