The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{45}

Je tu krásně! Ta krajina! To nebe! Mraky! Les! Řeka! Opět si užívám jeden z výletů s mým tatínkem na jeho motorce. Jedeme okolo pole, takže to dost skáče a já se snažím udržet. Po poli se prohání stádo srnek a pár jelenů. Divné je, že běží k nám, snad nepoběží přes cestu, abychom je nesrazili. Ne, doopravdy, jsou retardovaný?? Běží blíž a blíž, to se mi ještě nestalo, aby srnky, či jiná lesní divoká zvířata, běžely směrem ke mně. No tak to ne. Co s nimi je? Už jsou jen kousíček od nás! Taťka preventivně zastavil a já se nohou opřela o pevnou zem, abychom se znovu nepřevrátili jako už párkrát. Jedna srnka šla opatrně ke mně a podívala se na mně. Začala mě očichávat a já se nervózně zasmála. Pak mi začala zírat do očí. Bylo to po čertech divné a nepříjemné. Kolikrát se už vám podařil navázat oční kontakt se srnou? Nicméně jsem se ji rukou pokusila odehnat. Aby utekly a my mohli jet dál. „Hej!“ vyštěkla na mě. (Ano, i pro mě je divné říci, že srnka štěká.) Lekla jsem se. Co to má být?! Nenechám na sebe pořvávat a k tomu od divokého zvířete! „Neřvi na mě!“ po vyřčení této věty se na mě otočila jiná srnka a kopýtkem mě kopla. „Hele, nech mě!!“ co do mě kope? No sakra. Kráčel k nám jelen. Nejmohutnější z nich. Pomoc. Přiblížil se ke mně zboku a otevřel tlamu. Chvíli jen civěl s otevřenou hubou, ale pak mě kopytem chytil za bradu a otočil čelem na něj. Přiblížil s se ke mně a zvolal. „Vstávej! Je čas se vzbudit!“ začala jsem ječet. Zničeho nic jsem si sedla a spatřila Laita, jak se opírá o postel a Ayata, který nasraně civí na mě a opírá se o skříň. Až teď mi došlo, jak splašeně dýchám.

„Ale ale, ošklivý sen?“ řekl Laito hraným starostlivým hlasem. Fuj, to byl příšerně úchylnej sen. Laito si sedl za mě a pohladil mě od ramenou po lokty a zpět. Otočila jsem se čelem k oknu a viděla, že pod závěsy už neproniká Slunce. Už je noc. Pro ně den, ale chápeme se. Musela jsem spát dlouho. Počkat....počkat počkat počkat......nemá to něco společného s příletem Karla? Realita mě začíná znovu dusit. Nechápu, jaktože se pořád něco mele. Nevím, jestli je horší, že jsem tady, nebo kdybych překousla otcovu nevěru a zůstala tam. Teď umřu, ale tam bych trpěla. Ne tak intenzivně jako tady, ale přece. Problém také je, že se tomu nemůžu vyhnout. Přeci jen je král a umí si hrát s časem, takže bůhví jestli by nemohl určité momenty vracet zpět a nutit mě je znovu prožívat. Nevím jak jeho síla funguje, ale nedivila bych se, kdyby to šlo i takto. Sice budu mít asi servis a drahé oblečení, šaty, služky a kdovíco, ale tohle nechci. Šaty miluju, ale představa, co by Karl mohl udělat, mě děsí.

„Seš tu?“ zahulákal na mě Ayato neomaleně. Rázem jsem se vzbudila z přemýšlení. „Bitch-chan, bude tě škoda. Rád bych si tě vychutnal sám...“ zapředl mi do ucha. Napadla mě otázka.... „Laito?“ oslovila jsem jej a bez ohledu na odpověď jsem pokračovala. „Co by KarlHeinz dělal, kdyby zjistil, že jste ze mě pili, nebo hůř mě připravili o panenství?“ v tomto světě nemá cenu se ohlížet na to, zda je něco intimní. Vždyť je to parta úchylů.

Laito se toho zřejmě zalekl, neboť ze mě ruce okamžitě sundal. Ayato se taky koukal docela vyjeveně. Asi nečekal, že se zeptám na něco tak divného. Pak ovšem Ayato opět nasadil svůj arogantní povýšený ksicht a s klidem odpověděl: „Asi by ho zabil a tebe taky. Nebo spíš by tebe zabil, jelikož by si tě vzít nečistou nechtěl, a toho vinného mučil, uvěznil.....těžko konkrétně říct. Proč se ptáš?“ tak klidně mluvit o něčem tak.....tak....nevím jaké slovo použít. „Zajímá mě, jaký ten idiot je. Jak moc je krutý nebo spíš šílený, panovačný, dominantní a necitelný.“ bez sebemenší emoce se pokusím posadit. Úspěšně.

Vzápětí otevře dveře Karl. „Silná slova.“ prohlásil a pokynul synům, ať opustí pokoj. Beze slova jej poslechnou a odejdou. „Holčičko, na svůj věk a postavení máš dost prořízlou pusu.“ pronesl a zvednul mi prsty bradu, abych mu hleděla do očí. „Světě div se, nejen pusu.“ odvětila jsem mu směřujíce odpověď na mou nohu.  Nejsem taková citlivka, ale opravdu mě to omezuje. „Ale ale ale, nemusíš se kvůli tomu zlobit. To se dá spravit. Až se budeme brát, tak by bylo nehodné, kdybys sebou švihla uprostřed obřadní síně.“ s úsměvem hladil mé zraněné stehno. S tím perverzním úsměvem. Je celkem pěkný a Karl pohledný, ale je to opravdu nesmírný egoistický ignorant. „Jsi opravdový idiot.“ pošeptám s otráveným výrazem. On zbrunátní a vrazí mi facku, div mi neodletěla hlava a nespletli si ji s družicí. Byla to rána jak svině, ale držela jsem. Byla jsem trošku zvyklá na mlácení, ale tohle mi doopravdy málem urazilo hlavu. „Takhle se mnou nemluv, holčičko.“ zašeptal výhružným tónem. Ovšem to bych nebyla já, kdybych zmlkla. „Ano, mami,“ řeknu zapřena rukama o postel. Počítám s ranou, tak zavřu oči a chytnu se postele. On si toho nejspíš všiml, protože se zasmál a pronesl: „Oceňuji, že se nebojíš postavit následkům, ale jestli se budeš pořád takto chovat, tak tě zabiju jako dobytek, což by byla rozhodně škoda.“ olízl si rty. Úchyl jak vyšitý.

Otočil se k odchodu a pronesl: „Oblékni se a sbal si věci, odjíždíme.“