The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{4}

Co to říkal? Čí mám být? Někdo si mě má přivlastnit?? Co to má do hajzlu být?? Chtěla jsem ho seřvat, nadávat a ptát se... ale hlas mi vypověděl službu. Nešlo mi nic říct, jen na něj zmateně civět a čekat, jestli ještě něco řekne. Nic neříkal.

Dojeli jsme k domu po dlouhém úmorném tichu. Připadalo mi to jako několik hodin, ale bylo to pouze 20 minut. Pořád jsem na něj nevěřícně koukala s pootevřenou pusou. On se na mě podíval, pousmál se a konečně něco řekl: „Zítra si pro tebe přijedou brzy ráno. Být tebou se sbalím, vem si všechno. S největší pravděpodobností už se nevrátíš.“ To myslí vážně? Co to teď kurva řekl? To se už jako nevrátím?? To jedu do děcáku nebo do jiný prdele??? „Cože? Kdo by si pro mě měl sakra přijet??“ ihned jsem reagovala. Zase se zamračil a odpověděl víc naštvaný tónem. „Pojedeš k jedné rodině....proč bych ti to měl říkat? A vůbec, padej si balit!“ Urychleně jsem vyběhla z auta. Běžela jsem domů za mamkou.

„Mami!! Kde jsi?? Musím s tebou mluvit!“ Nic, ticho. Nebyla tu. „Co si zase myslíš, že děláš?“ ozval se domem jeho hlas. Otočila jsem se na něj. „Kde je mamka?!“ vyjela jsem po něm. Už nejsem malé děcko, aby si mohl všechno dovolovat. „Neřvi na mě! Jela na služebku, neboj zítra se vrátí.“ v tu chvíli kdy to říkal, se na mě výsměšně usmál. Tak to si už ze mě dělá prču, tohle už sakra není možno! „Podrazáku..“ zašeptala jsem pro sebe. Neslyšel mě. Kokot jeden.

Šla jsem si radši sbalit, než abych to dělala na poslední chvíli. Vzala jsem si ten největší kufr co jsem našla a začala. Oblečení, líčidla, hygienické potřeby, fotoalba, doklady, knížky, peníze a další věci. Nakonec mi to vyšlo na obrovský kufr a menší kufřík. Když jsem byla vybavena, přemýšlela jsem co dál. Vzala jsem do ruky mobil a projížděla záložky, na co bych se koukla. Narazila jsem na Ace Ventura, ale na komedii nemám náladu. Přátelé, ne. Barbie Fairytopia, ne. Gejša? Jo, proč ne. Nachystala jsem si film a spárovala sluchátka. Šla jsem opatrně ze schodů, protože klouzaly jak nevím co. Namířila si to do kuchyně. Díky Bohu tam nebyl, nemám na něj náladu. Vytáhla jsem si popcorn, rozbalila jej a vložila do mikrovlnky. Pozorovala jsem mikrovlnku jak boží zázrak, když najednou...Cink! „Yummy!“ řekla jsem si a rozbalila popcorn. „Budeš mi chybět kámo.“ povídám si s miskou sýrové pochoutky. Usmála jsem se na ni (na tu misku) a cítila na sobě něčí pohled. Podívala jsem se okolo a spatřila... Johna! „Čau ty princezno moje!!“ zapištěla jsem hrozně šťastná. Neviděla jsem ho od středy a dnes je pátek. Nevypadal však nijak nadšeně „Čau prcku“ hlesl sklesle. „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že není. Stál ve dveřích a tvářil se, jako by někdo umřel. „Moc mě mrzí, že musíš odjet. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“ vypadal, jakoby se měl rozbrečet. „V pohodě, to už tak je no. Počkej,ty víš kam jedu?“ jak to nemělo nebo mělo dopadnout? „Ano, je mi to tak líto.“ zněl tak zoufale a smutně.. „Jak to víš? Kam jedu? Proč?“ nechtěla jsem ho trápit, ale musela jsem to zjistit. „Tobě to neřekli?“ „Ne, nikdo mi nic neřekl. Jen abych se šla sbalit a zítra si pro mě někdo přijede.“ řekla jsem to maximálně otráveně. Tohle bylo doopravdy hnusný. Pak se na mě zmateně podíval a pak řekl: .............

Jsem mrcha, i know.