The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{34}

„Už je naší Bitch-chan dobře?“ otázal se. „Není a nebude.“ „Jaktože jsi tak chladná?? Obvykle jsi žhavá, až to bolí.“ „Radiátor, jméno mé.“ falešně jsem se usmála a otráveně jsem odvrátila pohled s vírou, že mě nechá být a odprejskne, ale to by nebyl Laito, kdyby se nechal tak snadno odbýt. „Nečil se, aby nám ptáček neodletěl z klícky.“ škodolibě se usmál a zase řečnil: „Aahhh, proč musí otec tak prudit? Nemůže nám to nejsladší jednou nechat?“ jo jsem bonbón ty tele. „Ty otravné, ošklivé a nudné nám nechá, ale ty sladké, se kterými je zábava, nám vezme.“ čílil se. Mračil se. „Tebe zabíjet nebude! Tvou krev chci mít já na rukou!!“ teď už vyloženě ječel. Marry vešla s tácem v rukou do jídelny a Laito ji protnul pohledem. Marry sklonila hlavu a svižným krokem mířila ke mně. Položila tác s jídlem na stůl a Laito na ni zakřičel, ať jde za ním. Ona poslušně přišla před něj a on se bleskurychle postavil. „Proč nemůže zabít tebe?! Tvoje smrt je každýmu u prdele!!“ nevěřícně jsem sledovala, jak jí vrazil facku tak, že druhou schytala o stůl a třetí o podlahu. Pracně jsem se zvedla a pajdala k Marry. Laito rychle dýchal a v jeho zelených očích se mísil vztek s agresí.

Když jsem se k nim dostala, Laito  kopl Marry do břicha a mě shodil zády na stůl. „Laito, kurva zklidni se!!“ moji zoufalou poznámku ignoroval a chytil mi ruce nad hlavou. „Hej, vypadni!“ zařval na Marry, která jen vyděšeně koukala na Laita. Otočil se na ni a řekl: „No na co čumíš?! Zvedni prdel a táhni!!!“ doteď paralyzovaná služebná se postavila a utekla do kuchyně. Laito obrátil pohled na mě a zakousl se mi do krku. Ne tak, aby mě vypil, ne ne ne, on mi jen prokousl kůži, aby mě to bolelo. Jeho tesáky zajely dost hluboko a tudíž by v tuto chvíli nešlo mlčet. Vyjekla jsem a ta svině přede mnou si to užívala. Krev mi stékala po krku na stůl a mezi vlasy. „Ty s-vině...“ mluvit celkem bolelo, ale držet hubu by ke mně nesedělo. Byla bych řekla víc, ale umlčel mě polibkem. Nebyl to hrubý polibek, byl celkem jemný, ale vášnivý. Ruce mi uchopil do své jedné ruky a tu druhou mi dal na bok. Potřebovala jsem se nadechnout, tak jsem otočila hlavu na stranu a on se přesunul na krk, který olízl a následně hravě skousl kůži. Na to jsem vzdychla. Nešlo to udržet. On se usmál a slízl krev z krku. Ruku přesunul z mého boku mým teplákům. Rozvázal tkaničku, která mi je držela, rukou zajel pod ně ke kalhotkám a jemně mě hladil, zatímco mi olizoval klíční kost a pak zase líbal na rty. Chtě nechtě jsem vzdychla a on si myslel, že má vyhráno, ale v momentě, kdy se dotkl lemu kalhotek, se rozletěly dveře kuchyně, ve kterých stála Marry s dýkou v ruce. „P-pusťte ji!“ koktala a hrozně vyklepaně na nás koukala. Laito si otráveně vzdychl a napřímil se. V okamžiku stál u ní a jedním trhnutím jí oddělil hlavu od zbytku těla.

Zírala jsem na něj, jak hodil hlavu Marry na zem a pomalu kráčel ke mně. To si ze mě dělá traktor?! Myslí to vážně? Zbláznil se?? „Takhle se mi líbíš víc. Tak zoufalá, vyděšená a zmatená. Ahhh....“vzdychl. Tak to ne. „Nesahej na mě!! “ vřeštila jsem na tu zrůdu. „Ále, klid Bitch-chan. Hej vy! Kde se taháte?! Nástup!!“ zakřičel do větru. O pár sekund později se rozrazily dveře a nastoupilo do řady pět služek. Kolik jich tady mají? To nikdo neví. „Příklad pro vás, co se stane, když si budete dovolovat.“ podíval se na tělo, ze kterého tekla krev po podlaze dál a dál. Odfrknul si a znechuceně se ušklíbl. „A odkliďte ji, hyzdí mi pohled na kuchyň.“ to jako vážně?? Nicméně deprimované služebné se pustili do úklidu. Při pohledu na brečící služku mi začaly téct slzy. Laito si mě všiml, jak zničeně pozoruji děvčata a zákeřně se usmál. Přišel ke mně a podkopl mi zraněnou nohu. Okamžitě jsem se ocitla na zemi a měla chuť toho bastarda zabít, ale pohled mi netmavl, jak se to za 'normálních' okolností stávalo. Přes slzy jsem Laita pořádně neviděla, ale poznala jsem, že se blíží ke skupince. Rychle jsem si osušila uslzené oči rukávem mikiny a vrátila pohled Laitovi. Tyčil se nad jednou, která nejvíc brečela a vzlykala. Laito jí kopl do kyblíku s vodou zbarvenou do červena a řekl: „Abys příště věděla, že máš držet hubu.“ Ona se omluvila a odběhla si pro mop. Já se začala pomalu zvedat. Když jsem se postavila, tak jsem málem spadla zpět, ale ustála jsem to. „A ty“ ohlédl se po mně „pojď se mnou, stejně by ses tady nenajedla.“ v tom má pravdu, ale s ním jít nehodlám. „Půjdu, “ usmál se vítězně „ale ne s tebou.“ úsměv mu z tváře zmizel. Asi už na to neměl nervy, tak zmizel i on.

Pro ty, kteří na tohle dokonce čekali (jestli někdo takový je):
Omlouvám se, že vydávám míň, nicméně knížku nekončím, vím že to nasere, tak se budu snažit to nějak víc vydávat.