The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{36}

Po první hodině jsem si oddechla, ale klid netrval dlouho, Kou mě hned začal zasypávat otázkami. „Suz, proč jsi mi neodepisovala? Bál jsem se o tebe. Tohle mi nedělej. U rodiny Sakamaki je to nebezpečné, chápeš, jak jsem se sakra bál?? Kde jsi byla, nebo co ti bylo, že jsi mi ani nedala vědět?!“ vyšiloval, asi se fakt hoodně bál. „Kou, klid, chill, ano? Nic mi nebylo, jen jsem nebyla vůbec v náladě. Vypnula jsem si mobil a nikomu jsem neodepisovala. Promiň.“ chvilku se tvářil jako uražené dítě s nafouklýma tvářičkama. Vážně slaďoučký. „No jo no.“ řekl potichu a pousmál se.

„Jak je na tom tvoje noha?“ „Jo, už to je lepší, ale..“ vyrušilo nás z konverzace bouchnutí pěstí do lavice. „Vy dva, jestli se budete srát do Mac, tak na to brzy doplatíte.“ Maximus brání Mackenzie, jak romantické! „Kdo bude družička?“ zeptala jsem se Maxe. „Heh?“ asi nechápal o co jde. „Ptám se, kdo půjde Mackenzie za družičku!“ to bylo poněkud moc nahlas. Jejda. Dívá se na nás víc a víc lidí. Jujky. Kou se začal tlemit. Já ho zabiju, kvůli němu se mi chce taky smát, ale já to udržím, já to udržím.... „Na co tím narážíš??“ „Bráníš ji, jako bys byl její kluk, ale podle toho, že chtěla ocucat Koua, soudím, že její kluk nejsi.......takžeee.......heh.. tajná láska??“ Max ihned zčervenal a Kou se začal smát naplno a třída se k němu přidala. Já se snažila udržet pokerface, ale to prostě nešlo. „C-co? N-n-ne! Já-já přece nejedu p-po Mac!! N-ne, seš šílená, jak tě t-tohle mohlo v-vůbec napadnout?!“ všichni se smáli naplno a já taky, to se prostě nedalo udržet ani za nic. „Nesmějte se!!“ chudáček Max se je snažil zadržet, ale neměl šanci.

„Heeej!!“ zakřičela jsem na třídu, aby se ztišili. Když mě bylo slyšet, promluvila jsem na Maxe vážným hlasem: „Maxi, vím, že nejde prostě říct "už nechci, aby se mi líbila nebo líbil a bum", *luskla jsem* už tě nezajímá. Ale narovinu, co si budeme, Mac je celkem dost nafrněná slípka a nejsi jediný, komu se líbí, ..... i když asi je víc těch, co se o ni zajímají kvůli sexu. Tohle je předem prohraný boj.“ Dokončila jsem monolog a čekala na reakce. Pár lidí začalo vydávat zvuky typu „Uuuuuuu...“ nebo „OOOOU!!!“  a dost lidí se zase začalo tlemit. Nad tím jsem jen protočila očima. Max byl pořád červený, ale dost mě udivilo, když mě chytil za paži a táhl mě ven z učebny.

Během okamžiku jsme stáli na druhém konci chodby. „S-Suzi, já-já.......já nevím co mám dělat.“ povzdychl si. Bylo mi ho líto. Očividně je zamilovaný jako já kdysi. Znám to. „Já vím, že ji mít nemůžu, ale prostě.......prostě se toho nezbavím.“ ano, je přesně jako já tenkrát. Tohle jsem si zažila. V sedmé třídě jsem se zakoukala do spolužáka, jmenoval se Jerry a on se o mě nezajímal. On je teď přesně jako já tehdy. Bohužel, nevím jak mu pomoct. Mě od toho odpomohlo to, že přešel na jinou školu, ale u Maxe teda nevím. Objala jsem ho. Nečekal to, ale oplatil mi objetí a pevně mě sevřel. Awww, chudinka Maximus. „Já ji mám rád, i když ji pořádně neznám, ale je tak roztomilá........má ale už kluka, nějakýho sportovce ze školního fotbalovýho týmu. Mám dojem, že je to Erick nebo jak... Ona by o mě ani kolo neopřela.“ v moment, kdy to dořekl, mi na krk dopadla.............jeho slza?? Odlepila jsem se od něj a spatřila Maxima s rudýma uslzenýma očima a s tím nejsmutnějším pohledem, jaký jsem kdy u kluka viděla. „Notak Maxi“ když kluk brečí před prakticky neznámou holkou na školní chodbě, to musí být dost v háji.

Pohladila jsem ho po tváři, najednou zazvonilo na hodinu a my se ohlédli ke třídě. U třídy stál místo vyučujícího nějaký vymakaný týpek a na někoho volal. „To je ten její... Erick.“ pustil mě a natočil se zády ke třídě. Já se tam podívala a spatřila toho rádoby frajera, jak se olizuje s Mackenzie natlačenou na zdi. POČKAT...... Erick?! „Tohle je Erick?!!“ šeptala jsem, ale vyšilovala. „Jo, nějaký problém? Něco nesedí?“ zašeptal otráveně. „Co já vím, tak tahle existence mě chtěla ochmatat, tak jsem ho kopla tam, kde to nejvíc bolí.“ „Cože?!“ vyjekl. „Něco nesedí?“ „To co vím JÁ je, že sis tím zadělala na průser.“ „Klid prosimtě, nejsem z cukru.“ ten zase dělá, já nejsem jako Macčůza, abych se z někoho takovýho posrala. „No, teď seš oslabená a on je dost velkej bastard na to, aby toho využil.“ jeeeej. „Neboj Maxi, to je ta menší starost.“ zasmála jsem se a prohlédla si Maxovu tvář. Už vypadal líp, ale ještě bych chvilku počkala. Přeci jen nemůže jít s ubrečenou tváří do třídy pubertálních blbečků. „Ještě chvilku a pak půjdem dobře?“ přikývl a já se usmála. Není zas takový kokot, jak se zdál.