The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{43}

„Subaru, pojď ji podržet!“ zakřičel Reiji. Subaru se sice stále zmaten ale odhodlán přiřítil k Reijimu a uchopil mi ruce vedle hlavy. Prozatím jsem chtěla být opatrná, dokud je jednoho po druhém nevyřídím. Kdybych teď zase začala dělat humbuk, tak by si zavolali i Shua a Kanata, což by pak bylo podstatě těžší, když stále postrádám křídla.

Reiji se zvedl a běžel nahoru. Subaru mi neklečel na bocích, nýbrž byl přesně naopak. Ruce mi držel, klečel mi za hlavou a díval se mi do očí. Musela jsem si pohnout, dokud byl Reiji v čudu. Není čas, ztrácet čas. Pokusila jsem škubnout rukou, ale držel mě pevně. Musím na to jinak. Došlo mi, že když je takovej blbec a střeží mi pouze ruce, tak kdybych se přehoupla, odborně nazýván kotoul vzad, tak by mi buď musel pustit ruce, aby mi chytl nohy, nebo bych si je sama vykroutila. Možnost A i B zní slibně, tak do toho.

Zapřela jsem se lokty pevně o podlahu a ladně a svižně přehodila nohy za hlavu. Potvrdila se možnost A a Subaru mi pustil ruce. Idiot. Nohy jsem přehodila zpět a nadlidskou rychlostí se postavila. Subaru už byl taktéž v pozoru a připraven k boji. „Reiji, pohni si!“ zařval přes barák. Tohle přivolá i ty dva, musím jednat rychle! Přiřítila jsem se k němu a chtěla ho udeřit pěstí, ale zmetek uhýbal ladně a rychle. Takhle to nepůjde, zkusíme to jinak. Povedlo se mi ho chytnout za košili. Tohle nechápal. Kopla jsem ho tam, kde to nejvíc bolí a to ho oslabilo(nečekaně). Klekl si jak na popravu a já ho udeřila kolenem ho obličeje, což ho úspěšně složilo.

Někdo zabušil na dveře a lomcoval s klikou. Že by KarlHeinz přitáhl dřív?? Kurva, nemůže přijet dokud nemám křídla! Klid, klid, nemusí to být on. Reiji se zjevil nahoře a přestože měl držku od krve, tak jsem poznala, že mu nejde o pokračování. Asi mu došly náboje na zbrždění. „Copak ty vychcanej zmetku?! Došly ti uspávače??“ zaječela jsem na něj agresivně. Tohohle hajzla si vychutnám. „Klid, Suzi, nech mě chvíli prosím, ano? Necháš mě dojít otevřít?“ zeptal se opatrně. Chtěla jsem okamžitě na něj vymrštit ne, ale když půjde sem dolů, tak mám možnost. Kývla jsem na něj a on začal pomaličku scházet schody. Díval se na mě, já na něj. Ode dveří se pořád ozývaly rány. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Nemohla jsem. Otočit se na ně by mohlo dát Reijimu šanci. Když slezl z posledního schodu, vyběhla jsem po něm. Ten bastard zmizel, pak jsem uslyšela odemykání a následné otvírání dveří. Teď nesmím zaváhat. Ať už tam je Karl nebo zahradník, nemůžu riskovat. Musím jít prvně po něm. Mohlo by to někoho zavolat. Vystřelila jsem na to a srazila to na zem. Málem jsem dostala infarkt.

Pode mnou ležel Kou. Co teď?  Co mám teď ku*va dělat?! Začala jsem vřískat. Nevyšlo že mě jediné srozumitelné slovo. Jen křik. Kou byl vyděšený, ale nepral se se mnou. Za ramena jsem ho tlačila k zemi a on jen ležel. Nevzpíral se. Snažil se být pevný a klidný, i když co si budeme, kdo by se nevyděsil, když spolužačka na vás z baráku vyběhne, ječí a leží za ní několik princů v bezvědomí.

Když jsem svůj řev ukončila, tak Kouč začal mluvit. Ať žije drámo. „S-Suzi..., tohle nejsi ty! Ty by jsi mi přece neublížila,...ne?“ soustředěně se mi díval do očí. Drtila jsem mu ramena. V mém těle se odehrávala bitva ghoulí a lidské stránky. Ghoulí na mě křičela, ať ho zahlušim, že je tohle moje šance! Lidská mi dávala Kouova slova za pravdu. Ležet pod mým tělem kdokoli jiný, skončil by, ale Kouovi nemůžu ublížit.

Mé tělo zrychleně dýchalo, jako kdyby se moje duše rozdělila na dvě části, které spolu zápasily a námaha obou polovin působila na mé tělo. Kou se mezitím odhodlal mě dotknout i fyzicky, nejen mentálně. Pomalu zvedal ruku a následně položil na můj bok. Díval se na mě tak moc ublíženým a vyděšeným pohledem. Tep i dech se zrychloval. Začala mi třeštit hlava, jako by mi obě povahy ječely svoje názory do uší. Křičela jsem znova víc a víc zároveň s nimi. Jejich křik sílil a sílil. Pustila jsem Koua, který byl nanejvýš zmatený. Snažila jsem se co nejvíc zacpat uši, ale nepomáhalo to. Kou zespodu mě vylezl a netušil, co dělat. Vyděšeně mě pozoroval, jak jsem se choulila na zemi za stálého křiku. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozletí na milion kousků.

Ticho mi dal až můj zoufalý pokus o klid, což činila rána hlavou o beton. Okamžitě hlasy utichly a mě pohltila konejšivá tma.

Servus čtenáři! Omlouvám se za nečinnost, ale musela jsem si dát pauzu, neboť jsem už absolutně postrádala inspiraci, tak jsem se odmlčela. Dávat kapitoly jen se samostatným info nesnáším, tak mě snad chápete. Moc děkuju za čtení! Už jsme skoro na 1k! 🥰😍 Hrozně moc vám všem děkuju!!❤💜💙