The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{6}

Ráno mě vzbudilo hlasité klepání na dveře. Přemohla jsem se a otevřela oči. Ihned mě sluneční svit praštil tvrdě do očí. Odvrátila jsem oči od okna směrem ke dveřím, od kterých se stále ozývalo bušení. „Co je?“ zakňourala jsem, jelikož se mi absolutně nechce vstávat. „Vstávej, za hodinu jsou tu pro tebe!“ ozvalo se a já si vzpomněla na včerejšek. Plácla jsem sebou zpět mezi polštáře a vedla vnitřní boj, jestli vstát, nebo zůstat v posteli. Došlo mi, že moc na výběr nemám, jelikož by mě nacpal tomu kdovíkomu klidně i v pyžamu.

Otočila jsem se k budíku, jenž ukazoval 9 hodin. To není tak hrozné. Ale i tak, absolutně se mi nechce, pořád jsem rozlámaná z toho pádu že stromu. Posadila jsem se a neochotně si stoupla. Pomaloučku jsem se šourala do koupelny. Spáchala jsem ranní hygienu a učesala si vlasy. Vůbec se mi nechtělo s nimi cokoli dělat, tak jsem si je nechala rozpuštěné. Nanesla jsem decentní líčení, jelikož nemusím vypadat jako zombie že ano.

Sbalila jsem si zbytek líčidel a vrátila jsem se s nimi do pokoje a šla rovnou se stolu. Mám na něm nachystané oblečení. Odložila jsem si taštičku a začala si oblékat džíny a tričko s vázáním na hrudi. Jakmile jsem byla nachystaná, bylo půl desáté. Odemčela jsem pokoj a vzala jsem si kufr. Snesla jsem jej dolů a následně i ten menší. Šla jsem se nahoru ještě rozloučit s pokojem. Zajímalo by mě co s ním teď udělají. Třeba si tam bude fotr zamykat ženský, když mamka nebude, nebo naopak bude doma. Fuj, tak ne. Už to vědět nechci.

Sešla jsem se dolů nasnídat. Neměla jsem moc hlad, tak jen müsli s mlékem. Když jsem dojedla bylo 9:50. Brzy by se tu měli objevit. Chtěla jsem si dát mobil do kapsy, ale najednou mi zavibroval. Někdo píše. A je toooo...... neznámé číslo. Jeej! Hurá.
Neznámé číslo
Jsi už nachystaná? Už se na tebe těším pusinko😘

Bože co to je za retarda?

Aaa, už někdo zvoní. Otec otevře dveře a v nich stojí muž, oblečen jako šofér. Že by? „Je slečna Smith připravena?“ ptal se hlubokým hlasem. „Ano je. “ odpověděl otec ta mne. Zamračila jsem se a vzala jsem si kabelku, ve které mám vybavení proti nudě do auta. Vzala jsem si kufry a šla ke dveřím. Ten muž mi je vzal a šel s nimi...... do sakra velké limuzíny!!! To mě tedy podepřete. Otočila jsem se čelem ke dveřím a tam stál i John. Objala jsem ho a on mi ho okamžitě silněji oplatil. Ukápla mi slza a jemu kupodivu také. Obrátila jsem se na to druhý. Tomu jsem pouze řekla sbohem a on mi popřál hodně štěstí. Odkráčela jsem k autu a řidič mi podržel dveře. Usadila jsem se a chtěla si zapnout pásy, ale ty tam nebyly. A co, stejně je nesnáším. Řidič se na mě podíval v zrcátku přes zatmavené sklo a vyjel. Pak zapnul asi nějaký mikrofon a ozvalo se: „Prospěte se,bude to dlouhá cesta“