The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{37}

Po 15 minutách sezení na schodech jsme se rozhodli jít do třídy. Už to vidím: "Tak co, jak jste si zašukali?" nebo "Maxíno, má pěkný prsa??" To bude zábava! Doufám, že budou díky učiteli držet klapačku. „Tak co, vypadám už jako člověk, co se mentálně nehroutí?“ zeptal se Max. „A vypadám já jako člověk, který nemá za zadkem šest debilních bratrů Sakamaki, několik ghoulů a krále KarlHeinze Sakamaki?“ Max vykulil oči a zasmál se. „Jo, vypadáš.“ „Ty taky.“ oba jsme se uklidnili a já zaklepala na dveře učebny. Přeci jen málo učitelů se dokáže hádat s holkou, která je nová a má skoro celý stehno obvázaný. „Dále!“ ozvalo se zpoza dveří. Vešla jsem dovnitř a uviděla pana učitele...... Steve?! To je ten ichtylní učitel, co mě zatáhl do jeho kabinetu na čajík. Hrome, fuj. „Slečna Smith a Harrison?  Jaktože jdete pozdě do hodiny?“ promluvil na mě s nic neříkajícím hlasem a výrazem. „Víte já......teda my......“ poukázala jsem na Maxe. „Ano??“ otázal se netrpělivě. „Max on........, Max mi pomáhal vyměnit obvaz.“ střelila jsem první věc, která mě napadla. Sakra! To zní divně. Míň než čajíčkový dýchánek tady se Stevem, ale i tak. „Jaktože zrovna s Harrisonem? Čekal bych, že by vám s tím pomohla spolužačka, slečno.“ sorry, snad byste nežárlil señore. „V tom případě je mi líto, že jsem nečinila dle vašeho očekávání, jelikož si ve třídě se slečinkama moc nerozumím.“ pár lidí se začalo tlemit a další se přidávali. „Co prosím?!“ asi jsem ho urazila, jéje. „Říkám, že mě ta parta s Mackenzie v čele nezajímá!“ zvýšila jsem hlas. Max za mnou se ksichtil a snažil se udržet smích. „Hej!!“ Mac se ohradila, ale Steve ji umlčel. „Ticho!!!“zařval a celá třída zmlkla. „Harrison, sednout!“ Max rychle kráčel na své místo a já štěkla na znamení, že se k němu zachoval vážně jak k psovi. „Smith, běžte na chodbu, půjdeme navštívit pana ředitele.“ juuj, pokeec! Odešla jsem na chodbu, ale i tak jsem hezky slyšela, jak zadal ostatním práci a vzal si klíče. Vyšel ven a šel přímo ke mně. „Suzi, nějak si troufáš, měla by ses uklidnit.“ nic jsem mu neřekla, taky co bych měla říct že. „Pojď za mnou.“ řekl a šli jsme.

Po chvíli a po obtížné cestě jsme dorazili k jeho kabinetu. „Ehm, Steve?“ „Ano, Suzi?“ tohle se mi vůbec nezdá. „Nebyla řečena ředitelna?“ „Ano a taky bylo řečeno ať pracují, pracují snad?“ „Co já vím, já do třídy nevidím.“ tu třídu tak dobře neznám, ale je pravda, že na 100% určitě nepojedou. „Ale víš, jací studenti jsou.“ řekl a odemčel dveře do maléru. „Prosím, pojď.“ nějak se mi do toho nechtělo, tak jsem prostě stála na chodbě a koukala do země. „Copak, snad se nebojíš?“ při posledním slově se zasmál. „Čemu se směješ?“ řekla jsem zmateně, proč by se zrovna on měl smát tomu, že bych se měla bát jít k tomu úchylovi? „Jen jsem slyšel, co se o tobě říká a představa, že by ses bála jít ke mně do kabinetu, se mi prostě....“ vyrušila jsem ho, protože mě sere. „Co se o mně říká...?“ odmlčel se a usmál. „Že jsi prý dost bojovná a občas agresivní. Že se nedáš zadarmo a nenecháš si srát na hlavu, jak to řekli. Jo a prý jsi docela dost rozhádaná s Mackenzie Hollisterovou.“ „No to jsi slyšel dobře. Počkat, kdo 'oni'?“ otázala jsem se. Neodpovídal. Jen se usmíval a koukal nepřítomně směrem na mě.

Po nějaké té minutě to bylo divný, tak jsem udělala krok k němu a zamávala mu rukou před obličejem. „Haló, Země volá Stevea!“ on mě zaznamenal a vyklepal si z hlavy myšlenky, do kterých byl nyní zabraný. „Jo, eh.....půjdeš dovnitř, nebo budeš stát na chodbě?“ řekl a podíval se mi do očí. „Upřímně? Nejradši bych šla do třídy.“ on se pobaveně usmál. „Čemu se zas křeníš??“ ten je divnej. Chci - do - třídy! „Ale nic.“ pronesl a zaplul do kabinetu. Dveře nechal otevřené, kdybych si to přeci jen rozmyslela. Mě stačil jediný pohled na něj, jak si sedl na stůl s nějakými papíry v ruce na to, abych byla přesvědčena, že musím kvapem odejít. Nezdá si mi. Kdo si s učitelem tyká?! No nic, kašlu na něj, jdu zpátky do třídy. Radši ředitelna, radši i kafčo Mackenzie než čajík tady s frajerem. Fuj, pryč od toho divnýho čehosi.

Otočila jsem se na patě a vydala se zpět do učebny. Chvilku mi trvaly schody, ale zvládla jsem je.  Šla jsem chodbou směr třída magorů a zaslechla kroky. Ale, že by nějaký další učitel dělal bůh ví co? Kroky se ozývaly zpoza rohu, na konci chodby vedle učebny, kde jsme my. Došla jsem ke třídě a přemýšlela, jestli jít za Mac nebo za kroky. Celkem mě zajímá, kdo tam je. Na čůzu kašlu, jdu za zvukem. Držela jsem se podél zdi, abych minimalizovala možnost, že sebou plácnu o zem a způsobím nechtěný hluk. Na rohu zdi jsem se zastavila a dýchala, jelikož se kroky ozvaly blízko ke mně. Nakoukla jsem za roh a spatřila.....Subarua?! Co ten tady dělá? Stojí, zády se opírá o zeď a propaluje pohledem stěnu před sebou. „Subaru?“ slyšel mě, ale neotočil se. „Co je?“ „Proč seš tady?“ zeptala jsem se nazpět. „Nemusím být s těmi pitomci pořád.“ aha. Chápu. Počkat, nechápu. „To opouštíš výuku, kdy se ti zachce??“ „Jen když tam není ani učitel.“ „Co kdyby tě tady někdo viděl??“ to mu je jako jedno, jestli bude mít problémy? Přece nemůže v hodině odcházet z výuky. „Nevidí, mám lepší sluch než ty, takže vím, kdy přicházejí.“ to je jako běluha? Má snad tzv. meloun pro echolokaci jako běluhy? Pořád jejich schopnosti nechápu. „Dobře, kde je teda ten, kterýho máme mít tuhle hodinu?“ zeptala jsem se se smíchem v hlase. On však bez zaujetí řekl: „Ve třídě.“ eh....cože? „Jak by mohl být ve třídě, vždyť jsem šla od jeho kabinetu a..“ přerušil mě. „Mezitím, co se tady vykecáváš.“ řekl a nepatrně se pousmál. „To je blbina“ zasmála jsem se, ale lehce znervózněla. Je možný, že by se tam tak rychle dostal? Leda, že by byl upír, ale i tak bych ho postřehla ne? „Radši půjdu do třídy.“ sdělila jsem mu a zamířila k učebně.