The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{49}

Mezitím, co jsem se kochala nádhernými oděvy, stihl kouzelný čudlík odeslat signál někam do Narnie a velmi rychle se do pokoje nakýblovaly služebné. Dvě šly ke mně a třetí dovezla snídani. Jupí, neumřu hlady!....umřu nejspíš jinak......možná...

Ty dvě mě začaly obskakovat. Říkaly mi, které šaty se hodí na co, které boty na co a tak. Mně to bylo stejně u pantofle. Já si vybírám co nosit, podle toho, jak se mi líbí a jak se zdají býti pohodlné. Ale jedna věc mi přijde divná. KarlHeinz nosí oděvy jak z jiného století a mně vyčachroval moderní, módní a odhalovací. Docela mě to irituje, nesedí to k sobě. Nicméně jsem jim to řekla a ony už zmlkly. Nechci být svině, ale já tu jsem taky nerada, nepotřebuju ještě přednášku o oblíkání. Řekla jsem jim, které šaty bych si chtěla obléct a ony mi do toho pomohly.

Vybrala jsem si modré, které nebyly tak honosné s obří sukní, ale pohodlné a bez kruhů. Je to první pořádný den a něco mi říká, že se dnes dost nachodím. Podívala jsem se na hodiny. 21:16. Tak to jsem spala dýl, než normálně. U kluků jsem vstávala o dost dřív. 

Poté, co mě oblíkly, lehce nalíčily a učesaly vlasy, přičemž docela tahaly, mě nechaly se najíst a pak až odešly. Byly docela nepříjemné. Nenechaly se mě najíst o samotě, hrubě mě tahaly při česání a odmítaly se mnou normálně mluvit. Jenom služební kecy, ale jména mi neřekly, ani nic jiného. Bavily se místo toho mezi sebou o tom plese, co má být. Zmiňoval ho Karl. Něco na začátku zimy. Nechápu to. To jako startují plesovou sezónu? Nebo proč zimní bál? Nevím.

Přemýšlela jsem, jakmile ty tři odešly. Byla jsem tam sama jen se svou myšlenkou: Co bude? Nevím. Co bych měla dělat? Vzít si ho nechci. Umřít nechci. Zabít se a nemůžu a ani utéct. On přece čaruje s časem. Jediná možnost, která by nepošpinila můj rod a nezjebala mi život, je .... zabít ho. Zabít KarlHeinze Sakamaki, krále upírů. Nevím, jestli to je možný, ale když mi nic jinýho nezbyde, chopím se té možnosti. On už si prožil život za vícero generací a kdoví kolika lidem ho vzal. Navíc, jestli  je pravda, co říkal ten fialový magor, že zabil jeho ženu, v lepším případě jednu, tak je to kus hovada. To mi připomíná, že bych si měla zjistit víc o jejich rodině a rodinných vztazích. Ale jestli budou všichni sloužící takový netykavky, tak to budu muset zjišťovat od zdroje, což znamená se chovat mile a přívětivě, aby mi něco řekl, jinak mě omráčí jako včera. Hajzlík jeden. A mně říká něco o slušném chování. Copak je gentlemanské bacit po hlavě svou nastávající??

„Co Vy tady sama?" jéje, velebnost Blb je zpět. „Nic, počítám pavouky na stropě." odvětila jsem s pohledem na zeď zády k němu. „Je někdy chvíle, kdy jednáte seriózně?" Suzi, pamatuj, jestli chceš z něj dostat důvěru a informace, musíš být milá! Ale postupně, jinak to budeš divný. „Občas, když mám důvod." přesunula jsem pohled ze zdi na interesantní podlahu. „Já jsem nedostatečný důvod?" „Zatím ne. Možná se to změní, ale o tom pochybuji. To byste se musel chovat vlídněji, což Vám za to dozajista nestojí." po svém krátkém monologu jsem na něj otočila pohled a on měl sklopenou hlavu, zavřené oči a široký úsměv na tváři. Pak se na mě podíval, naklonil hlavu na stranu a řekl: „Možná se to změní, ale o tom pochybuji. To byste se musela chovat vlídněji." zasmál se. Já na tím jen protočila očima, ale úsměvu jsem se neubránila. Jakmile mi došlo, že se na něj usmívám, hned jsem se otočila. On si nezasluhuje moji upřímnou přízeň. „Já to viděl." Sakra. No co, hodí se mi to do krámu. „Nenene, to se ti zdálo." zasmála jsem se. „Mně se nikdy nic nezdá, princezno." kráčel ke mně. Záměrně jsem mlčela a pozorovala ho, jak se přibližuje. „Došla ti slova?" zapřel se rukama vedle mých boků a obličejem byl pár centimetrů od mého. Kdyby nebyl svině, možná bych ho chtěla políbit, přecijen je krásný a má nádherné vlasy. Bože ty vlasy. Přestala jsem se mu dívat na oči a civěla mu na dlouhé, dlouhé kadeře. Tak hladké a dloouhé. Češe si je sám? Trvá mu to dlouho? Jak já bych takové chtěla. Aspoň si hrát s jeho. Nedalo mi to, nešlo si na ně nesáhnout. Pohladila jsem ho po hřívě, která  mu spadla před rameno. Tak jemné a husté. Nádherné. On mě s úsměvem širokým jak Amazonka pozoroval při mém tonutí v nutkání ho obejmout, abych ho mohla po těch vlasech pohladit. Mé podvědomí válčilo.

Ne Suz, tak se nesnížíš! Dej tu ruku dolů!

Vidíš je? Jsou tak nadýchané...

Vidim, ale uvědom si, komu patří!

Jsou jenom moje...

No to teda nejsou a teď je nech být!!!

Ale podívej se na ně, copak je nemáš chuť otlapkat víc?

N-Ne! Nemáme to zapotřebí. Jsou sice nadýchané a jemné jak obláček....ale ne, prostě ne!!

Notak, poddej se tomu, aspoň chvilinkaaa.....

Ne, ani omylem!

Já vím, že chceeeš...

Samozřejmě, že chci, jenže narozdíl od tebe mám nějakou hrdost!

Ale notaak, nepruuuď

Ne a už sklapni a pusť ty vlasy!

Ještě chvilkuuu, jsou tak krásnéé...

Bože, kdo sem toho idiota poslal??

NA MĚ SE NEDÍVEJ, KDYBY BYLO PO MÝM, JSEM S NĚKÝM, KDO VÍ CO CHCE!!! 

Neřvi po mně!!

Tak nepruď a nech mi alespoň tohleee.

Dáš pak pokoj?

Jooooooo

Dobře, ale jen chvíli.

Děkujuuuuuuu!

Počkej, co to děláš?? Proč si stoupáš?! Tohle jsme si nedomuvili!!

Neboooj, bude to jen chvílee....

DO PRKNA DUBOVÝHO!!! 

Objala jsem ho. Reálně jsem ho objala. On se zprvu dost divil, ale pak mi objetí oplatil. Já mu obličej zabořila do hrudi a zavřela oči. Mimo Koua jsem tak naposledy objala Johna. Chybělo mi to, tak moc!  On mě objal pevněji a hladil mě po vlasech. Chtělo se mi brečet. Takový gesto nikdo ze Sakamaki neudělal. Neudržela jsem to a pár slz mi uteklo. Najednou na mě všechno dolehlo. Všechny potlačované a skrývané emoce. Všechen strach, obavy a smutek vyplul na povrch a z pár slziček se stal vodopád. Vše se na mě svalilo jak lavina. Stiskla jsem ho pevněji a brečela mu do košile. Zajisté si toho všiml a ukazováčkem a palcem mi zvedl bradu. Dívala jsem se dolů. Nechtěla jsem se mu podívat do očí a čelit tomu, že jsem před ním slabá. „Podívej se na mě." řekl vlídným hlasem. Slzy se mi pořád valily proudem. Vzhlédla jsem k němu. „Stalo se něco?" zeptal se se starostlivým výrazem v obličeji. „Nic, dobrý." zašeptala jsem. Zamračil se. Nevěřil mi. Oprávněně. Ale nechci si svýmu vězniteli vylévat srdíčko. „Pravdu." řekl vážněji. „Stýská se mi, služebné mě nemají rády, mám strach a mám chuť se zabít. Spokojen?" odpověděla jsem, pustila ho a chtěla odejít, ale on si mě přitáhl zpět do objetí. „Neutíkej mi." dal mi pusu do vlasů. „Teď hezky postupně ano?" přikývla jsem. Cítila jsem se v jeho objetí v bezpečí. Nevím proč, asi kvůli těm emocím. „Po kom se ti stýská?" „Po Kouovi, po mamince, po kamarádce ze staré školy a po bratrovi." přiznala jsem. „No, s těmi z bývalého života nic moc nenadělám, do tohohle světa by se radši plést moc neměli, ale s Kouem by ses někdy vidět mohla." s nadějí v očích jsem se na něj podívala. On se na mě usmál a pokračoval. „Proč myslíš, že tě nemají služky rády?" „Nechtěly mi říct své jméno, neodpovídaly mi, jediné co do mě mlely byly kecy o šatech. Neusmály se na mě a nebyly moc milé." zašeptala jsem. „To budu muset vyřešit, na moji holčičku zlý nikdo nebude."  vážně řekl to, co jsem slyšela? Odkdy je tak ochranářský a milý?  „Z čeho máš strach?" doufala jsem, že se nezeptá. Co mu mám říct? Mám strach z něj, mám strach o jeho (naše) syny, Koua a jeho bratry, o maminku, o svůj život a především z něvědomosti. Děsí mě, že nevím nic o jejich minulosti, o jejich matkách, co mají proti Mukami, jestli vážně jsem příbuzná lady Violett a hraběte Glässe. Děsí mě, že nic nevím. Co na mě může ještě vyskočit jak bubák ze skříně. „Mě se bát nemusíš, když se tak budeš chovat. Zlobivé holčičky trest zasluhují." on je na holčičky? Dávalo by to smysl, je mi přece pořád patnáct. „Zabít?" zašeptal mi do ucha. I když bych to nahlas neřekla, bála jsem se ho. Nevíte, čeho je schopný. Možná by mohl zabít někoho mně blízkého, když nejspíš zabil svoji ženu. Nevím, co dělal a udělá. Nevěřím mu ani slovo. Když je někdo tak dlouho na světě, může se naučit kdovíco. Od falšování pravých emocí, přes ojebávání policejního systému až po myšlení lidí. Kdoví, jak do mě po psychické stránce vidí. „To nedovolím."

Žiju! Teď už se při té karanténě můžu ukousat nudou, takže jsem vstala z mrtvých.