The Story Of My New Life [PÍŠE SE]

{33}

Au! Probudila mě silná bolest nohy a i slabší pálení celého těla. Pokoušela jsem se otevřít oči, bylo to však náročnější, než jsem si myslela, ale nevzdala jsem to. Asi po dvou minutách se mi povedlo zvednout ztěžklá víčka. Chvíli mi trvalo zaostřit, ale jakmile se mi to podařilo, lekla jsem se. Ležela jsem ve 'svém' pokoji  s podrápanýma rukama, v obrovských šatech od krve a v křesle naproti posteli seděl Laito a pozoroval mě svýma zelenýma pronikavýma očima. „Už si se probudila Bitch-chan?“ s tímto si stoupl a vlezl za mnou na postel. „Alespoň že něco pozitivního na tvém magoření Bitch-chan. Můžeme být místo té debilní školy spolu sami doma“ nahodil svůj perverzní úsměv a pohladil mě po lýtku. „Cože?“ o čem mluví? Jaké mag..... aaaha. Už vím. Mě vlastně včera popadl amok že?..............

Pane bože, já jsem šílenec! Co že se to odehrálo?! „Pokusila ses přeci zabít našeho otce, partu ghoulů a málem i nás.“ chtěla jsem něco namítnout, ale pokračoval „Byla jsi tak vzrušující!“ při vzpomínce na předešlý den zasténal. „Byla jsi tak....nasáklá krví, zoufalá šílenka“ znovu vzdychal. Není nějak narušený?? No nic, opatrně jsem se zvedla, ale zatočila se mi hlava a já se musela chytnout nejstabilnější věci v okruhu dvou metrů, což činila skříň na boty. Držela jsem se rohu botníku oběma rukama co nejvíc to šlo, abych si nerozbila o něco hlavu. „A ještě něco. “ otravná existence se ozvala. „Až načerpáš síly, tak si piš, že to nebude dlouho trvat.“ blbě se usmál a zmizel za dveřmi. Já nejsem flaška vodky, aby ze mě pil každej debil!

Po chvilce usilovného snažení nehodit hubu jsem se podívala na mobil na nočním stolku a všimla si, že mám nové upozornění. Kou mi napsal!

Kou
Jaktože nejsi ve škole?? Jsi v pořádku?
Já: Snad jo, nechali mě doma.

Vyřízeno. Nějak jsem se následně dobelhala ke dveřím, pro jistotu je zamkla a pokoušela se nahmatat zip šatů. Jakmile se zdařilo, sjela jsem zipem až k pasu a snažila se si je sundat. Co si budeme, bylo to přes boky těžké no. Setřepala jsem tu teď už barevnou roztrhanou kazajku na zem a spatřila cosi na místě prsou. Sehnula jsem se pro to a uzřela vizitku Karla. Hmmm... Měl by tam mít i nějakou hlášku nebo své heslo nebo propagaci jako Česká pošta (dnes podáte, zítra nemáte) nebo Krtkův dort (mňam do píči). Něco se vymyslí.

Hmm co třeba: Máte dítě, kterého se chcete zbavit? Já vám od něj odpomůžu! Zavolejte do hodiny a já vám ještě zaplatím! Ale to není všechno, pokud zavoláte do patnácti minut, vaše nechtěné dítě bude trpět mezi mými šesti syny! Ale to stále není všechno! Pokud zavoláte ihned, tak z dítěte udělám královnu pijavic! Ale to pořád není vše! Pokud mi sdělíte kód KARLJENEJ674, tak za vás dítě dokonce zavraždím!!!

Jo, tohle je sice dlouhé, ale na Karla to sedí. Propagace zajištěna. No nic, zpět do reality. Vykročila jsem ze šatů a přemístila se ke skříni. Vytáhla jsem si tepláky, velkou mikinu a spodní prádlo a mrskla je na postel. Následně jsem se odkouzlila do koupelny, kde jsem si rozmotala obvaz na noze a hodila zkrvavenou látku do koše. Prohlédla jsem si svůj odraz v zrcadle a zděsila se. Celé tělo pokryté modřinami a škrábanci různých rozměrů i barev, v noze rána jak po kanónu a na zádech dva krvavé fleky po křídlech.

Po chvilce zírání na svůj odraz jsem se opřela o zeď ve sprchovém koutku a nastavila si teplotu vody. Kapky na mé kůži jsem uvítala s otevřenou náručí. Štípaly mě rány a voda pode mnou měla červený nádech. „Bitch-chaaan!“ samozřejmě by to nebylo možné bez rušení. „Co chceš?!“ bylo ho hůř slyšet přes dvoje dveře, tak jsem radši víc zařvala. „Už ti je líp?“ „Ne!!“ to upadl? Nebudeš mě žrat! „Notaaaak, já mám žízeň!!“ kňoural. „Tak se běž napít z rybníka a neotravuj!!!“ proč musí opruzovat? Nikoho nezajímá, že má žízeň. Já bych chtěla věcí a taky nic, tak ať se smíří.

Po nějaké té chvíli jsem chtě nechtě vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky a posadila se vedle umyvadla na římsu nebo jak ten věc nazvat. Laito už mlčel. Vyčistila jsem si zuby, učesala si s mírnými obtížemi vlasy a nějak dokulhala zpět do pokoje, kde jsem se nevím jak oblékla. Zkontrolovala si zprávy a odepsala Kouovi.

Kou
Co se ti stalo? Mám za tebou zajít? Proč tam Karl byl?
Já: Moc otázeeek! Nicméně mám díru v noze a pár dalších šrámů, to by nevyšlo, asi umřu nebo mě zkrálovnují.
Kou: Počkat co? Postupně, chápu. Co všechno se ti stalo??
Já: Mám v noze díru jak po granátu, modřiny a poškrábaný celý tělo.
Kou: To bude dobrý.
Kou: Děcka o tobě mluví. Mac šíří, že si tě karma dostala a možná už nebudeš chodit....
Já: Já jí zadupu ty její nehty do země.
Kou: Opravdu se nemám stavit??
Já: Kou, to nepůjde, víš co to je za debily.
Kou: Škoda, ale kdyby něco, tak napíšeš ano?
Já: Tak samozřejmě.

Po této namáhavé konverzaci jsem dostala hlad. Sakra, musím jít z pokoje a čelit té chodící nadrženosti, ale lepší jít teď, než až přijde zbytek. Cink! Mobil se zase ozval.

Sandy
Stýská se mi. Suzi vrať se, musíš se vrátit! Bojím se o tebe!

Nemám chuť odepisovat, možná potom. Vyprdelila jsem se z pokoje a mířila do kuchyně. Sejít schody bylo náročnější, občas jsem se musela chytit zdi, abych si nerozbila hlavu, ale přežila jsem. Následně můj pokus, dojít v jednom kuse do kuchyně, musel vypadat opravdu k popukání, jelikož už jen otevřít ty vrata do kuchyně bylo absolutně nemožné. Marry asi zaslechla jak tu dělám bordel a vyběhla z kuchyně do jídelny, kde jsem se zuby nehty držela o ty gigantické dveře. „Smím vám pomoct Suzi?“ „Moc prosím Marry“ přiběhla ke mně, chytla mne okolo ramen a pomohla mi dojít k židli. Posadila jsem se a Marry mi sdělila, ať chvíli počkám, že něco uvaří. Poděkovala jsem jí a vyčkávala. Otočila jsem se čelem ke stolu a lekla se. Seděl tam Kloboučník.